Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, ze dne 27. 1. 2021:
Po tzv. velké novele trestního řádu (zákon č. 265/2001 Sb.) nastala ohledně pokračujícího trestného činu zvláštní situace, protože se rozdělil režim jednoty skutku v trestním právu procesním a hmotném, z hlediska procesního jsou dílčí útoky samostatnými skutky, o nichž je třeba vždy rozhodnout (§ 12 odst. 12 tr. řádu), zatímco z hlediska hmotněprávního jde stále i po této novele o skutek jediný, za který následuje též jediný trest. Ten se v případě rozhodování o dílčích útocích ve více řízeních nazývá společným trestem (viz § 45 tr. zákoníku, který navazuje na dřívější § 37a zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, jenž byl též zaveden již zmíněnou tzv. velkou novelou, tedy zákonem č. 265/2001 Sb.). Uvedené ustanovení § 45 tr. zákoníku počítá s režimem přičítání dílčích útoků projednaných v pozdějším trestním řízení k dílčím útokům téhož pokračujícího trestného činu, o nichž bylo rozhodnuto v dřívějším trestním řízení. Přitom soud rozhodující v pozdějším trestním řízení musí ve svém rozsudku zrušit z předcházejícího rozsudku obsahujícího dílčí útoky téhož trestného činu výrok o vině o pokračujícím trestném činu a trestných činech spáchaných s ním v jednočinném souběhu, celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které měly ve výroku o vině svůj podklad. Následně sám při vázanosti skutkovými zjištěními ve zrušeném rozsudku rozhodne o vině pokračujícím trestným činem, včetně nového dílčího útoku, o kterém vedl řízení, popřípadě trestných činech spáchaných s ním v jednočinném souběhu, o společném trestu za pokračující trestný čin a případně i o navazujících výrocích, které mají ve výroku o vině svůj podklad. Dále uvedené ustanovení stanovuje parametry pro výrok o trestu.
Cílem bylo, aby vždy všechny dílčí útoky téhož pokračujícího trestného činu, byť by o nich bylo vedeno samostatné řízení, byly uvedeny pohromadě v jediném rozsudku, který zahrne celý v té době známý a prokázaný rozsah pokračujícího trestného činu. Respektuje se totiž tím povaha pokračujícího trestného činu jako jediného skutku z hlediska trestního práva hmotného, a proto závěry o něm v určitém okamžiku musí být uvedeny vždy v jediném pravomocném rozsudku, byť by o jeho dílčích částech (útocích) probíhala samostatná řízení. Zároveň se tím zajišťuje, že jediný skutek z hlediska hmotněprávního je popsán souvisle, úplně a najednou v jediném rozsudku, že výrok o vině, za nějž následuje jediný (společný) trest, není obsažen ve více rozhodnutích, jako je tomu v případě trestu souhrnného, který je uváděn jen u posledního výroku o vině určitým skutkem spáchaným v reálném souběhu s jinými, které jsou týmž trestem postihovány a které jsou obsaženy v jiných rozhodnutích (jejichž výroky o trestu jsou současně rušeny – viz zejména stanovisko publikované pod č. 48/2010 Sb. rozh. tr.). Tento zvláštní režim projednávání a postihování pokračujících trestných činů byl (podle důvodové zprávy k tzv. velké novele) zaveden zejména pro usnadnění trestního řízení ve skutkově rozsáhlých trestních věcech, v nichž některé části pokračující trestné činnosti lze považovat za prokázané, u jiných to však neplatí, také proto, aby rozhodnutí o dílčí části rozsáhlé pokračující trestné činnosti nevytvářelo překážku věci rozsouzené ohledně další části v řízení neprojednávané, jakož i aby se usnadnilo řízení při pozdějším zjištění dalších dílčích útoků téhož pokračujícího trestného činu, o jehož jiné části již bylo dříve rozhodnuto. Není tak již třeba povolovat obnovu, jako tomu bylo do tzv. velké novely, což bylo nevýhodné, protože povolením obnovy se prolomila právní moc a vykonatelnost dřívějšího rozhodnutí, bylo třeba přerušit výkon již uloženého trestu, případně rozhodovat o vazbě a znovu pak provést řízení a rozhodnout i o těch útocích, o nichž již předtím bylo pravomocně rozhodnuto.
Platí-li uvedený princip pro případy, kdy bylo o některých dílčích útocích vedeno samostatné řízení, tím spíše je třeba tento přístup týkající se komplexního a souvislého výroku o uznání viny všemi dílčími útoky pokračujícího trestného činu v jediném rozsudku respektovat i v případech jejich projednání ve společném řízení. Jinými slovy je třeba, aby i při zásahu odvolacího soudu bylo stále uznání viny všemi dílčími útoky téhož pokračujícího trestného činu (a trestných činů spáchaných s ním v jednočinném souběhu) v jediném rozsudku. Není proto například možné, aby odvolací soud podle § 258 odst. 1, 2 tr. řádu zrušil výrok o vině jen ohledně některých dílčích útoků pokračujícího trestného činu obsažených v rozsudku soudu prvního stupně a sám pak o nich znovu podle § 259 odst. 3 tr. řádu rozhodl tak, že by nově formuloval odsuzující výrok ve svém rozsudku a k tomu by rozhodl o trestu a o náhradě škody, zároveň by ale část výroku o uznání viny (jinými dílčími útoky téhož pokračujícího trestného činu) zůstala rozsudkem odvolacího soudu nedotčena a byla tak i nadále obsažena v rozsudku soudu prvního stupně. Tím by došlo k situaci, že by část výroku o vině o pokračujícím trestném činu (z hlediska hmotněprávního jediném skutku) byla obsažena jak v rozsudku soudu prvního stupně, tak v rozsudku soudu druhého stupně. Musí se v tomto směru podle přesvědčení Nejvyššího soudu uplatnit stejný přístup, jako by šlo o jediný skutek (jak z hlediska hmotněprávního, tak z hlediska procesního), u něhož též platí, že odvolací soud, chce-li zasáhnout do popisu skutku či do právní věty, musí zcela zrušit výrok o vině z rozsudku soudu prvního stupně, jakož i výroky, které v něm mají svůj podklad, a znovu pak tyto výroky v upravené podobě vyslovit, a naopak nemůže zrušit jen dílčí část výroku o vině a ji jakkoliv napravovat (k tomu, že právní věta není oddělitelným výrokem srov. rozhodnutí č. 11/1973 a č. 19/2013-I. Sb. rozh. tr.).
Podobně jako v případě, kdy dílčí útoky téhož pokračujícího trestného činu přibývají, mělo by být rozhodováno i v případě, že některé z nich by měly odpadnout. To se může po právní moci odsuzujícího rozsudku o pokračujícím trestném činu týkat povolení obnovy, ale i jiných mimořádných opravných prostředků. Stejný princip by ale měl platit i v případě řádného opravného prostředku – odvolání. Nemělo by se stát, že v určitém rozsudku (např. soudu prvního stupně) je vyslovena vina ohledně pokračujícího trestného činu, v jiném rozsudku (např. odvolacího soudu) by zase bylo uvedeno, že odsouzení ohledně některých dílčích útoků neplatí a že se ohledně nich odsouzení fakticky mění na zproštění. Odsuzující výrok o vině musí obsahovat vždy pohromadě všechny dílčí útoky pokračujícího trestného činu v celém jeho známém rozsahu v době rozhodnutí.
Proto odvolací soud, pokud má za to, že pro některé z dílčích útoků pokračujícího trestného činu, kterými byla obviněná soudem prvního stupně uznána vinnou, by měla být zproštěna viny, musí zrušit celý výrok o vině pokračujícím trestným činem, jakož i trestnými činy spáchanými s ním v jednočinném souběhu, výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad, a znovu musí sám rozhodnout, tedy uznat obviněnou vinnou jen těmi dílčími útoky, u nichž to považuje za důvodné, vyslovit za ně trest, jakož i vyslovit další výroky mající ve výroku o vině svůj podklad, a zároveň obviněnou zprostit obžaloby pro ty útoky, u nichž shledal důvod pro zproštění podle § 226 tr. řádu, popř. ohledně nich učinit jiné rozhodnutí (např. zastavit trestní stíhání). To vše platí za předpokladu, že jsou pro takový postup splněny zákonné podmínky (srov. zejména § 259 odst. 3 tr. řádu).
Inspirativní může být v tomto ohledu i text připravovaného trestního řádu projednaný Komisí pro nový trestní řád zřízenou Ministerstvem spravedlnosti, který počítá s obdobným postupem i pro řízení o návrhu na povolení obnovy (text bude po úpravě zveřejněn na stránkách internetu pod odkazem tpp.justice.cz). Podle tohoto konceptu by se mohlo postupovat tak, že při povolení obnovy z důvodu týkajícího se jen některého ze skutků (dílčích útoků), jež tvoří pokračování v trestném činu, by soud, který ve věci rozhodl v prvním stupni, vyslovil po právní moci usnesení, jímž by byla povolena obnova řízení a zrušen celý rozsudek s celým pokračujícím trestným činem, ve veřejném zasedání rozsudkem vinu za zbývající skutky (dílčí útoky) pokračujícího trestného činu a uložil za ně trest, případně rozhodl o dalších výrocích, které by měly v tomto výroku o vině svůj podklad, a to při vázanosti skutkovými zjištěními ve zrušeném rozsudku ohledně obnovou nedotčených skutků (útoků). V rámci následného obnoveného řízení ohledně některého z dílčích útoků téhož pokračujícího trestného činu by při uznání viny byl soud opět v situaci, kdy by měl aplikovat § 45 tr. zákoníku.
Nastíněný postup stojí za povšimnutí i vzhledem ke stávající právní úpravě, která takové ustanovení neobsahuje, především pak pro řízení o řádném opravném prostředku – odvolání, u něhož lze obdobných výsledků dosáhnout za užití přiměřeného výkladu stávajících ustanovení. Tak například by odvolací soud mohl sám zrušit celý rozsudek soudu prvního stupně o vině obviněného pokračujícím trestným činem, protože některé z dílčích útoků by nepovažoval za prokázané, ohledně nich by mohl buď obviněného viny následně zprostit anebo je vyloučit k samostatnému projednání ze společného řízení (a třeba v tomto rozsahu věc vrátit soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí), je-li třeba ohledně nich provést rozsáhlé dokazování, zároveň by přitom znovu podle § 259 odst. 3 tr. řádu obviněného uznal vinným jen těmi dílčími útoky, které by sám považoval za prokázané, a za ně uložil trest a rozhodl i o dalších otázkách. Takový přístup podle názoru Nejvyššího soudu lépe odpovídá konceptu pokračování v trestném činu i po tzv. velké novele, která ale nijak nenarušila pojetí pokračování v trestném činu jako jediného skutku z hlediska hmotněprávního, jen měla usnadnit rozhodování o jeho dílčích částech a zároveň tak urychlit trestní řízení.
Z uvedeného vyplývá, že dovoláním napadený rozsudek soudu druhého stupně považoval Nejvyšší soud za vadný a nezákonný i z dalších důvodů (než jen pro nesprávnost posouzení škody). Především odvolací soud nerespektoval zákonný pokyn uvedený v § 258 odst. 2 tr. řádu in fine. Dále podle Nejvyššího soudu nesprávně zrušil z odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně jen některé z více dílčích útoků pokračujícího trestného činu a následně o nich samostatně rozhodl, aniž by znovu vyslovil výrok o vině ohledně dalších útoků, u nichž považoval odsouzení za správné. Správně přitom měl, pokud chtěl pro některé dílčí útoky obviněnou obžaloby zprostit, zrušit celý výrok o vině, výrok o trestu, jakož i další výroky mající ve výroku o vině svůj podklad, a znovu sám v potřebném rozsahu rozhodnout tak, aby byla zcela vyčerpána obžaloba státního zástupce.
