Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 195/2021, ze dne 24. 3. 2021:
Obviněný se tedy před svými dětmi dopustil trestné činnosti vůči partnerovi bývalé manželky (vůči partnerovi matky těchto dětí), když bývalá manželka je nepochybně osoba, vůči níž mají děti citový vztah (jedná se o matku nezletilých). Děti mají blízký citový vztah i vůči obviněnému, který je jejich otcem, když jejich citový vztah nakonec vyplývá i z provedeného dokazování. Přítomnost nezletilých dětí u daného jednání mohla nepochybně negativně ovlivnit jejich zdravý vývoj, když posuzované jednání obviněného mohlo patologicky ovlivnit jejich pohled na chování mezi lidmi, zejména za situace, kdy se uvedeného jednání dopustil otec nezletilých dětí, kterého mají děti moc rády a který jim má být vzorem. Obviněný se tedy dopustil uvedeného jednání jako osoba, vůči které mají nezletilé děti již vzhledem k jejich biologickým vazbám úzký citový vztah, a jsou na něj odkázány z hlediska své výchovy a jsou mu povinovány úctou. Nelze opomenout, že se obviněný jednání dopustil v místě, které děti považují za svůj domov, a tedy za bezpečné místo. Přítomnost dětí u jakékoliv formy násilného jednání, obzvláště páchaného osobou jim blízkou v bezpečném místě jejich domova vůči osobě, ke které díky partnerskému vztahu s jejich matkou mají určitý bližší vztah je vysoce ohrožující, a narušuje jejich zdravý vývoj do budoucna. Zde je třeba zdůraznit, že děti viděly svého otce, jak vytáhl nabitou střelnou zbraň na neozbrojeného člověka v rámci nijak závažného konfliktu, přičemž do konfliktu se musela zapojit i matka nezletilých dětí, tedy další osoba, ke které mají děti velmi silný citový vztah, z důvodu, aby nedošlo k další eskalaci konfliktu, takže zde existuje riziko, že by si děti mohly do budoucna osvojit takovéto agresivní řešení konfliktních situací jako běžnou normu chování, což by mohlo vést k morálnímu úpadku dětí a jejich neschopnosti žít v souladu s obecnými morálními zásadami občanské společnosti. Přítomnost dětí u tohoto škodlivého jednání obviněného, zvyšuje nebezpečí jejich protiprávního chování v budoucnu, neboť takové protiprávní chování (tasení zbraně na někoho, kdo se jim nelíbí) mohou považovat za normu běžného chování a řešení problémů mezi dospělými. Nutno akcentovat, že ohrožování výchovy dítěte je trestný čin ohrožující, při kterém nemusí škodlivý následek vzniknout. Postačuje nebezpečí takového chování v budoucnu, nevyžaduje se, aby k takovému následku skutečně došlo. Je tedy nepochybné, že obviněný svým jednáním vůči nezletilým dětem porušil povinnosti vyplývající z rodičovské odpovědnosti (viz výše).
Vzhledem ke shora naznačeným skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů se Nejvyšší soud musel ještě zabývat tím, zda se ze strany obviněného jednalo o závažné porušení povinnosti obviněného pečovat o nezletilé děti, tak jak to vyžaduje ustanovení § 201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, neboť jak již bylo uvedeno, uvedený znak není naplněn porušením každé povinnosti pečovat o dítě, ale jen takovým, které lze označit za závažné porušení. Při posuzování naplnění tohoto znaku je třeba vzít v úvahu všechny zjištěné skutečnosti, zejména intenzitu jednání pachatele, kolik bylo na místě přítomno nezletilých dětí a jaké následky mělo jednání pachatele na dítě.
Z uvedeného je tak patrné, že obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, a tudíž je uvedená právní kvalifikace soudů nižších stupňů zcela přiléhavá.
