Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 209/2021, ze dne 14. 4. 2021:
I dovolací soud vnímá při posuzování zavinění obviněného ve vztahu k možnému smrtelnému následku, že obviněný a poškozený nebyli osobami znepřátelenými (naopak se vůbec neznali) a obviněný nebyl intenzivněji motivován k likvidaci poškozeného, než verbálním konfliktem krátce činu předcházejícím. Přesto právě mimořádná intenzita provedeného útoku a způsob jeho provedení, byť spočíval ve zmíněném jediném nadupnutí, odůvodňují závěr o srozumění poškozeného s možným smrtelným následkem. Obviněný totiž po razantním shození poškozeného zády na zem okamžitě pokračoval v útoku tak, že povyskočil odrazem levé nohy a ve výskoku plnou vahou svého těla (při výšce 182 cm a hmotnosti 88 kg) dupl pravou nohou na centrální část obličeje poškozeného. Tímto způsobem v dané situaci s přihlédnutím k poloze ležícího bezvládného a evidentně již předchozím pádem otřeseného poškozeného a k povrchu, na němž ležel, učinil vše představitelné, aby maximalizoval účinek svého útoku vůči hlavě poškozeného (tedy pokud se jednalo o útok beze zbraně, využil plné váhy svého těla tím nejracionálnějším způsobem, aby umocnil škodlivý následek, který musel v případě napadení hlavy poškozeného nutně předvídat, přičemž útok na hlavu je třeba považovat z hlediska lidského těla za oblast s největší potencí fatálního zranění). Přitom i průměrně orientovaný jedinec je seznámen se skutečností, že při takto razantním napadení hlavy, které za dané situace mohlo být jen stěží provedeno méně efektivním způsobem, je bezprostředně ohrožen mozek, jako životně důležitý orgán, aniž by nutně muselo dojít např. k větší devastaci lebního skeletu, než která reálně nastala. Pokud se obviněný přes uvedené vědomí svého jednání dopustil, musel být minimálně srozuměn s reálnou možností usmrcení poškozeného. Vzhledem ke způsobu útoku a místu na těle, na něž byl útok namířen, musel zcela důvodně předpokládat zasažení životně důležitého orgánu (mozku) a v takovém případě již nemohl počítat s žádnou konkrétní okolností, která by mohla škodlivému následku včetně usmrcení poškozeného zabránit. Byť nebylo usmrcení poškozeného jeho cílem, z jeho jednání je patrné aktivní kladné stanovisko k oběma možnostem – jak k přežití poškozeného, tak i k jeho úmrtí; obě možnosti vzal s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem v potaz. O jeho lhostejnosti k tomu, zda následek nastane či nikoliv, svědčí rovněž skutečnost, že po realizaci likvidačního zákroku, aniž by se jakkoliv zajímal o zdravotní stav poškozeného, který ztratil vědomí a zůstal bezvládně ležet, z místa činu odešel. Fakt, že byl obviněný v minulosti obdobným způsobem napaden, resp. že on sám zakusil razantní atak vůči své tělesné integritě, mu z hlediska úvah o naplnění subjektivní stránky trestného činu neprospívá, neboť skutkové okolnosti každého případu musí být posouzeny striktně individuálně, což se projevuje i možnou odlišnou použitou právní kvalifikací. Obviněný v tomto projednávaném případě jednal způsobem podstatně razantnějším, který se režimu právní kvalifikace zločinu ublížení na zdraví podle § 145 tr. zákoníku vymyká. V projednávané trestní věci tak bylo prokázáno, že obviněný věděl, že jeho brutální fyzický útok vůči poškozenému může způsobit jeho smrt, způsobení smrti poškozeného s ohledem na způsob provedení tohoto útoku reálně hrozilo a smrt byla snadno možná a obviněným představitelná a pro případ, že by nastala, akceptovaná. Že k ní nakonec nedošlo, nelze přičítat intenzitě útoku (tato byla mimořádně vysoká, nikoliv – jak obviněný namítal – střední), nýbrž včasně a kvalifikovaně poskytnuté lékařské péči a rovněž dalším příznivým okolnostem na straně poškozeného (zejména věk poškozeného a jeho zdravotní stav před útokem).
