Omezování způsobu života poškozeného nejméně po dobu šesti týdnů

Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 140/2021, ze dne 24. 3. 2021:

Za těžkou újmu na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, tedy delší dobu trvající poruchu zdraví, považují soudy vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění, které omezovaly způsob života poškozeného nejméně po dobu šesti týdnů. Vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění především znamená velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života poškozeného. Doba, po kterou trval tento vážný stav, je obvykle podstatně kratší, než trvalo celkové léčení a pracovní neschopnost poškozeného. Za těžkou újmu na zdraví se v praxi považuje nejen delší dobu trvající vážná porucha zdraví fyzického, ale i duševního, popř. delší dobu trvající vážné duševní onemocnění (srov. č. 9/1981-II., č. 51/1983 Sb. rozh. tr.). Jen pro jistou úplnost je namístě vhodné dodat, že v současné době díky pokročilému stupni lékařské vědy trvá stav, který lze označit za vážnou poruchu na zdraví, mnohdy kratší dobu než šest týdnů i u těch nejzávažnějších zranění ohrožujících život poškozeného nebo i u takových zranění, jejichž úplné vyléčení je mimořádně zdlouhavé. V těchto případech proto bývá závěr, že šlo o těžkou újmu na zdraví, odůvodněn závažnější povahou poruchy zdraví a příznaků, které ji doprovázely, nebo také značnou délkou léčení a pracovní neschopnosti výrazně přesahující šest týdnů. Opačný přístup by byl v rozporu se smyslem ustanovení § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku (srov. srov. přiměřeně zhodnocení č. II/1965 Sb. rozh. tr., popř. č. 13/1966-III., č. 18/1969 Sb. rozh. tr., viz také Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1322).

Lze tedy uzavřít, že ve vztahu k namítané právní kvalifikaci ohledně prostého ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a těžké újmy na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku je rozdíl zejména v tom, že při těžké újmě na zdraví musí jít o vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění, které postižený pociťuje jako citelnou újmu v obvyklém způsobu života a dále v tom, že porucha zdraví musí mít delší trvání, což soudní praxe stanovila na 6 týdnů. V soudní praxi vžitou hranici asi šesti týdnů lze považovat za hranici mezi těžkou újmou na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i) a ublížením na zdraví ve smyslu § 122 odst. 1 za předpokladu, že přibližně po tuto dobu trvá vážná porucha zdraví. Trvání poruchy zdraví při těžké újmě na zdraví podle citovaného ustanovení ovšem může být delší nebo kratší než šest týdnů, a to podle povahy poruchy zdraví a příznaků, které ji doprovázejí.

Současně je třeba zdůraznit, že otázka, zda v konkrétním případě jde o některý druh těžké újmy na zdraví, je otázkou právní, jejíž řešení přísluší orgánům činným v trestním řízení a v konečné fázi soudu. Tuto otázku ovšem soud řeší zpravidla na podkladě posudku znalce, resp. znalců z oboru lékařství, poněvadž právní posouzení jednotlivých typů těžké újmy na zdraví mohou zpravidla usnadnit soudně lékařská hlediska. Znalec či znalci se zde vyjadřují zejména k povaze a závažnosti zranění nebo onemocnění, k příčinám jeho vzniku, k potížím z něj nastalých pro poškozeného, k povaze, závažnosti a délce trvání omezení obvyklého způsobu života poškozeného, ke způsobu a trvání jeho léčení a k jeho eventuálním následkům. Závěr, zda v konkrétním případě došlo k ublížení na zdraví či k těžké újmě na zdraví, je závěrem právním, který přísluší učinit soudu, a nikoli znalci, byť je třeba připustit, že právě znalecký posudek představuje jeden z rozhodujících důkazů při rozhodování soudu o této právní otázce.

Začněte psát hledaný výraz výše a stisknutím klávesy Enter vyhledejte. Stisknutím klávesy ESC zrušíte.

Zpět na začátek