Usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 To 139/2018, ze dne 5. 12. 2018:
Podle § 73a odst. 1 tr. ř. je-li dán důvod vazby uvedený v § 67 písm. a) nebo c), může orgán rozhodující o vazbě ponechat obviněného na svobodě nebo ho propustit na svobodu též tehdy, jestliže přijme složenou peněžitou záruku, jejíž výši určil.
Podle § 73a odst. 2 písm. a) tr. ř. orgán rozhodující o vazbě na návrh obviněného nebo osoby, která nabízí složení peněžité záruky, rozhodne, že přijetí peněžité záruky je přípustné, a zároveň s přihlédnutím k osobě a k majetkovým poměrům obviněného nebo toho, kdo za něho složení peněžité záruky nabízí, k povaze a závažnosti trestného činu, pro který je obviněný stíhán, a závažnosti důvodů vazby určí výši peněžité záruky v odpovídající hodnotě od 10 000 Kč výše a způsob jejího složení.
Z uvedených zákonných citací je zřejmé, že zákon předpokládá zásadně dvoufázové rozhodování, a to nejprve podle § 73a odst. 2 tr. ř. rozhodnutí o přípustnosti peněžité záruky, včetně popř. určení její výše a způsobu jejího složení, a teprve poté podle § 73a odst. 1 tr. ř. rozhodnutí o ponechání obviněného na svobodě nebo o jeho propuštění na svobodu za současného přijetí složené peněžité záruky, jejíž výše a způsob složení byla určena předchozím rozhodnutím. V případě obviněného H. ovšem zůstalo rozhodování ve věci peněžité záruky pouze v první fázi, během níž bylo pravomocně rozhodnuto o přípustnosti peněžité záruky a její výši, a po složení příslušného peněžního obnosu bylo v pravomoci státního zástupce rozhodnout dle § 73a odst. 1 tr. ř. tak, že se složená peněžitá záruka přijímá a obviněný se propouští z vazby na svobodu, nebo v pravomoci soudu, že se peněžitá záruka nepřijímá a obviněný ve vazbě zůstává. K tomu však již ze shora popsaných důvodů nedošlo, nicméně samotné rozhodnutí v tomto ohledu a v tomto stadiu řízení musí být opřeno o ustanovení § 73a odst. 1 tr. ř., nikoli o ustanovení § 73a odst. 5 tr. ř.
Na tomto místě považuje stížnostní soud za nezbytné připomenout znění ustanovení § 73b tr. ř. upravujícího rozdělení pravomocí orgánů činných v trestním řízení k rozhodování o dalším trvání vazby mezi soud a v přípravném řízení soudce a státního zástupce. Napadené rozhodnutí je totiž v rozporu s principem výlučné pravomoci soudu rozhodovat o vzetí obviněného do vazby a o jejím dalším trvání, který se do tohoto zákonného ustanovení promítá. Podle § 73b odst. 2 tr. ř. smí státní zástupce rozhodnout v přípravném řízení o žádosti obžalovaného o propuštění z vazby na svobodu pouze kladně a není oprávněn učinit negativní rozhodnutí. Jestliže žádosti obviněného vyhovět nehodlá, je povinen ji i se svým stanoviskem předložit k rozhodnutí soudu příslušnému podle § 26 tr. ř. V projednávané věci se přitom fakticky jedná stále o jedno a totéž rozhodnutí o žádosti obviněného ze dne 1. 10. 2018 o propuštění z vazby na svobodu za současného přijetí peněžité záruky a napadeným usnesením státní zástupce de facto tuto žádost zamítá a obviněného tak ponechává ve vazbě. Navíc reviduje již pravomocné rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 11. 2018, jímž bylo rozhodnuto, že přijetí peněžité záruky je přípustné a byla určena její výše. To ale státnímu zástupci nepřísluší s ohledem na již shora zmíněný princip výlučné pravomoci soudu rozhodovat o dalším trvání vazby a podle názoru vrchního soudu tak rozhodl, co se týká napadeného usnesení, ve věci nepříslušný orgán. Obviněný H. je nadále omezen na svobodě vazbou a negativní rozhodnutí podle § 73a odst. 1 tr. ř. v tom smyslu, že se i přes již složenou peněžitou záruku tato nepřijímá a obviněný se nepropouští z vazby na svobodu, neboť v mezičase vyšly najevo skutečnosti odůvodňující rozšíření vazebních důvodů o koluzní vazbu podle § 67 písm. b) tr. ř., spadá do výlučné pravomoci soudu, jemuž měl státní zástupce věc k rozhodnutí předložit.
Pro úplnost je namístě uvést, že ustanovení § 73a odst. 5 tr. ř., o které státní zástupce vydání napadeného usnesení o vazbě s použitím analogie opírá, se vztahuje, jak již bylo naznačeno, na rozhodování o zrušení nebo změně výše již přijaté peněžité záruky jako náhrady za vazbu. Jinak řečeno zákon v tomto ustanovení předpokládá, že je rozhodováno v době, kdy je obviněný na svobodě a účel vazby nahrazuje peněžitá záruka. Pouze za tohoto stavu věci je umožněno rozhodovat soudu negativně i pozitivně a státnímu zástupci v přípravném řízení pozitivně (de facto ve prospěch obviněného) o zrušení přijaté vazební náhrady s tím, že obviněný má proti takovému rozhodnutí stížnost.
