Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 212/2020, ze dne 31. 3. 2021:
Především je třeba uvést, že skutková podstata podle § 201 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku vyžaduje, aby pachatel spáchal takový čin opětovně, když se výslovně neuvádí, aby byl opětovně odsouzen. Lze mít tedy za to, že opětovnost jako znak skutkové podstaty podle § 201 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku vyjadřuje, že pachatel stejný trestný čin již dříve spáchal, což představuje objektivní událost vzniklou nezávisle na orgánech činných v trestním řízení. Tuto objektivní skutečnost je ovšem nutno odlišovat od takové skutečnosti, že pachatel byl za dříve spáchaný stejný trestný čin soudem odsouzen. Zjištění, že pachatel dříve spáchal stejný trestný čin, není nutně závislé na tom, že pachatel je tímto trestným činem uznán vinným soudním rozsudkem. Pod pojem opětovně ve smyslu ustanovení § 201 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku je tedy třeba zařadit případy, kdy pachatel trestný čin ohrožování výchovy dítěte opakuje, přičemž není třeba, aby za takový čin byl již pravomocně odsouzen, když ovšem zde budou patřit případy, kdy pachatel byl již v minulosti za takový čin pravomocně odsouzen nebo i potrestán, což nakonec bude v praxi většinou obvyklé. Současně budou pod tento pojem ovšem podřazeny i případy, kdy pachatel byl již pro takový čin odsouzen, avšak hledí se na něho, jako by odsouzen nebyl (srov. ŠÁMAL. P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1457–1488, 1952–1962). Znak opětovnosti bude naplněn i za situace, když v jedné věci budou posuzovány dva skutky, tedy bude se jednat o vícečinný souběh (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 8 Tdo 919/2017).
Jinak vyjádřeno, k naplnění zákonného znaku spočívajícího v tom, že pachatel spáchal čin opětovně, postačí jakýkoliv případ opakování téhož trestného činu týmž pachatelem, aniž by se ovšem vyžadovalo, aby pachatel byl za takový čin již dříve pravomocně odsouzen či potrestán, když také není významné, zda ohledně takového odsouzení již platí fikce, že se na pachatele hledí, jako by odsouzen nebyl. Rozhodná není ani délka doby, která uplynula od spáchání dřívějšího takového činu, případně délka doby, jež uplynula od předchozího odsouzení za něj (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 84/2011). Zde je třeba uvést, že tento závěr nakonec odpovídá i judikatuře Nejvyššího soudu, který již dříve judikoval, že podmíněné odložení podání návrhu na potrestání podezřelého podle § 179g odst. 1 tr. ř. může být skutečností odůvodňující závěr, že obviněný v minulosti spáchal trestný čin stejného druhu a vzhledem k dalšímu spáchání takového trestného činu a všem souvisejícím okolnostem je tak naplněn znak opětovnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 8 Tdo 131/2019), takže i podmíněné odložení trestního stíhání podle § 307 tr. ř. takový závěr odůvodňuje. Na tento závěr nemůže mít vliv skutečnost, že obviněný se ve zkušební době podmíněného zastavení před rozhodnutím soudu pravomocně osvědčil. Naznačené stanovisko ovšem znamená, že pokud nebyl obviněný pro stejný trestný čin odsouzen, musí si otázku naplnění znaku opětovnosti posoudit soud jako předběžnou otázku podle § 9 odst. 1 tr. ř. a následně ve skutku vyjádřit naplnění znaku opětovnosti.
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud podotýká, že je nezbytné rozlišovat mezi pojmy opětovnost a recidivou jako znaky objektivní stránky. Oba pojmy mají sice společný základ v tom, že oba vycházejí ze spáchání dřívějšího trestného činu, avšak zatímco opětovnost vyjadřuje, že pachatel stejný trestný čin již dříve spáchal, tak recidiva vyžaduje, aby pachatel byl pro stejný trestný čin pravomocně v minulosti odsouzen [viz např. trestný čin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, zpronevěry podle § 206 odst. 2 tr. zákoníku, podvodu podle § 209 odst. 2 tr. zákoníku]. Z této rozdílnosti vyplývá, že znak opětovnosti může být naplněn, pokud obviněný dříve spáchal stejný trestný čin, aniž by byl pro něj odsouzen soudem.
