Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 294/2021, ze dne 14. 4. 2021:
Při rozhodování o formě ochranného léčení hraje roli větší množství kritérií, která nesmí být hodnocena pouze odděleně, ale především ve vzájemných souvislostech. Dále je ovšem zjevné, že prioritním účelem uložení ochranného léčení (včetně rozhodnutí o jeho formě) je ochrana společnosti před trestnými činy (popř. činy jinak trestnými) páchanými osobami, které jednají pod vlivem duševní poruchy. V této souvislosti státní zástupce správně poukázal, že účel ochranného léčení v ústavní formě není zdaleka jen terapeutický, nýbrž také zajištění (izolace) pachatele, a to právě ve snaze ochránit společnost před dalšími útoky proti hodnotám chráněným trestním zákoníkem. Pokud tedy odvolací soud kladl důraz v prvé řadě na nebezpečnost pobytu dovolatele na svobodě a menší význam přisoudil léčebným možnostem u cizojazyčného pacienta a technickoorganizačním možnostem té které psychiatrické nemocnice (viz bod 33. rozsudku odvolacího soudu), plně tím respektoval základní a nejdůležitější funkci ochranného léčení. Je-li tedy v rámci rozhodování o jeho uložení i jeho konkrétní podobě (s ohledem na zásadu přiměřenosti) potřeba zvážit zejména povahu a závažnost trestného činu, míru nebezpečí hrozícího ze strany pachatele, jeho osobu a poměry, povahu jeho nemoci a léčebné možnosti (tedy včetně náhledu pachatele na své onemocnění i faktickou realizovatelnost toho kterého druhu léčby), lze konstatovat, že právě uvedená kritéria ve svém souhrnu svědčí spíše v neprospěch dovolatele, resp. ve prospěch rozhodnutí odvolacího soudu u uložení ochranného léčení ve formě ústavní.
Přistoupit nelze ani na námitku údajné nerealizovatelnosti ústavní formy ochranného léčení. Oba znalci sice připustili, že běžný průběh sexuologického ústavního léčení založený především na psychoterapeutickém působení v kolektivu stejně postižených pacientů není u cizojazyčného pacienta realizovatelný. To nicméně ještě neznamená, že by dovolatel neměl být nijak léčen. V této souvislosti lze poukázat na výslech znalce prof. MUDr. Jiřího Rabocha, DrSC., který porovnával léčbu ambulantní a léčbou ústavní a soudu sdělil, že „z hlediska farmakologického není rozdíl mezi ambulantní a ústavní léčbou“ a dále k ambulantní léčbě uvedl, že „individuální psychoterapie, která je základem přístupu, může probíhat úplně stejně jako v rámci ústavní léčby. U ústavní léčby je navíc izolace a různé skupinové aktivity, které se v ambulantní sféře méně často provádějí.“ Z toho lze dovodit závěr, že u anglicky hovořícího pacienta je problematická skupinová terapie. Naproti tomu terapie individuální, stejně jako potřebná medikace může být realizována i v rámci léčebného ústavu (srov. str. 2 a 3 protokolu o hlavním líčení ze dne 3. 7. 2020, č. l. 681–682). Není proto možno tvrdit, že by se obviněnému ve výkonu ústavního léčení nedostalo faktické léčby, byť by chyběla právě její nejúčinnější složka, tj. skupinová terapie (která se stejně u ambulantní terapie provádí méně často a navíc by opět byla přístupná pouze v českém jazyce). Lze proto shrnout, že léčebné možnosti ve smyslu § 99 odst. 4 tr. zákoníku jsou zachovány i v případě uložení ústavního léčení, byť nejsou úplně ideální. Na závěr k tomuto tématu je možno dodat, že dovolatel se vyskytuje v česky hovořícím prostředí a nic mu nebrání věnovat se studiu českého jazyka, aby se mohl po nástupu do příslušného zdravotnického zařízení plně zapojit do všech terapeutických postupů a tím podstatně zvýšit úspěšnost své léčby, o kterou (alespoň podle svých slov) jeví zájem.
