Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 25/2021, ze dne 22. 4. 2021:
K tomu odvolací soud v bodě 20. napadeného usnesení uvedl, že „…zamítl návrh obžalovaného o provedení důkazů jeho výslechem u odvolacího řízení, neboť obžalovaný měl možnost jak v přípravném řízení, tak u hlavního líčení se plně k žalované trestné činnosti vyjádřit, přičemž je právem obviněného, jakou si zvolí obhajobu. S ohledem na důkazní situaci v předmětné trestní věci nepovažoval odvolací soud sám za potřebné provést důkaz ještě opětovným výslechem obžalovaného a jako nadbytečný jej proto zamítl.“
Takové odůvodnění postupu odvolacího soudu, jímž nevyhověl požadavku obviněného, který se chtěl, byť až v rámci odvolacího řízení, vyjádřit k činu mu kladenému za vinu, popírá stěžejní procesní oprávnění obviněného. Ten sice není povinen vypovídat (§ 33 odst. 1 věta první tr. ř.), avšak tím není v žádném směru dotčeno jeho právo vyjadřovat se ke všem skutečnostem, které jsou mu kladeny za vinu, a k důkazům o nich a uvádět okolnosti a důkazy sloužící k jeho obhajobě, tzn. právo k věci vypovídat, jestliže se tak rozhodne učinit. Tato svá práva může obviněný realizovat již v přípravném řízení, ale může je uplatnit i kdykoli později podle vývoje trestního stíhání a dokazování. Uplatní-li obviněný právo uvést okolnosti a důkazy sloužící k jeho obhajobě až v hlavním líčení nebo v odvolacím řízení, je to jen realizací jeho práva hájit se, jak uzná za vhodné, a nemůže být jeho obhajoba odmítnuta jen na základě „opožděného uplatnění“ (k tomu srov. např. P. Šámal a kolektiv: Trestní řád, komentář – díl I, 5. doplněné a přepracované vydání, C. H. Beck, Praha 2005, str. 238 a násl.). „Pokud se obviněný kdykoli v průběhu trestního stíhání rozhodne k věci vypovídat, nelze jej tohoto práva zbavit s poukazem na skutečnost, že v předcházejícím stadiu tohoto řízení výpověď odepřel, anebo má-li soud za to, že výslech obviněného by byl nadbytečný vzhledem k tomu, že ostatní důkazy k závěru o jeho vině postačují (§ 33 odst. 1, 5 tr. ř)“. Tento právní názor obsažený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 3 Tdo 87/2012 (uveřejněné pod č. 51/2012 Sb. rozh. tr.), je zcela přiléhavý i v posuzované trestní věci obviněného P. K. a Nejvyšší soud neshledal sebemenší opodstatnění, aby se od něj odchýlil. Proto již z tohoto důvodu musel Nejvyšší soud zrušit dovoláním napadené usnesení Městského soudu v Praze, a jelikož vytýkaného pochybení se dopustil právě odvolací soud, přikázal mu věc obviněného P. K. k novému projednání a rozhodnutí.
