Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 309/2021, ze dne 12. 5. 2021:
K námitkám obviněného týkajícím se porušení technických norem Nejvyšší soud dodává, že nalézací soud sice nevyjádřil v rozsudku porušení jednotlivých norem (z časového hlediska) zcela přesně, není to však významné. Technické normy nejsou pramenem práva a nevztahuje se na ně tudíž zásada iura novit curia (soud zná právo), což nalézací soud respektoval. Podle § 4 odst. 1 zákona č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky, česká technická norma není obecně závazná. Podle § 4 odst. 4 téhož zákona česká technická norma (ČSN) poskytuje pro obecné a opakované používání pravidla, směrnice nebo charakteristiky činností nebo jejich výsledků zaměřené na dosažení optimálního stupně uspořádání ve vymezených souvislostech. Otázkou povahy technických norem se zabýval také Ústavní soud, který ve svém nálezu ze dne 26. 5. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 40/08, uvedl, že ČSN jsou považovány za kvalifikované doporučení (nikoliv příkazy) a jejich používání je nezávazné, jen dobrovolné. V určitých případech ale může vzniknout povinnost postupovat v souladu s ČSN, především na základě ustanovení právního předpisu, který stanoví, že ve vztazích upravených tímto právním předpisem je nutno dodržovat české technické normy. V takových případech lze o určité závaznosti těchto norem hovořit (blíže viz citovaný nález). Nejvyšší soud sice v rozhodnutích soudů postrádá závěr o doporučujícím či závazném charakteru zmíněných ČSN (přičemž jedna z použitých norem ani českou technickou normou v tomto smyslu není), avšak tento nedostatek není pro posouzení dovolání rozhodný. Závaznost zmíněných technických norem lze opírat o ustanovení § 153 odst. 1 a § 160 odst. 2 zákona č. 183/2006 (avšak i pokud by se nejednalo o normy závazné, na celkovém posouzení projednávané kauzy by to nic nezměnilo).
