Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 216/2021, ze dne 31. 3. 2021:
V tomto směru již státní zástupce ve svém vyjádření totiž důvodně poukázal na judikaturu k uvedenému ustanovení, především pak na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2020, sp. zn. 5 Tdo 1459/2019. Toto rozhodnutí bylo publikováno pod č. 25/2020 Sb. rozh. tr. s touto právní větou: „Trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku může pachatel způsobit škodu na cizím majetku ve smyslu § 254 odst. 3 nebo 4 tr. zákoníku i tehdy, jestliže ohrozí majetková práva jiného, např. práva věřitelů obchodní korporace, kterou zastupuje a jejíž účetnictví je povinen vést. K takové škodě ovšem nedojde jen tím, že pachatel jako statutární orgán obchodní korporace zatajil (zničil, učinil neupotřebitelným apod.) její účetnictví, které po příslušné změně nepředal novému statutárnímu orgánu této korporace, ale naložil s ním blíže nezjištěným způsobem. Škoda by zde mohla být způsobena za předpokladu, kdyby bylo zmíněné nakládání s účetnictvím spojeno např. s určitými dispozicemi s majetkem obchodní korporace, které by znemožnily uspokojení pohledávek věřitelů, nebo s tím, že se tento majetek stal pro věřitele či jiné osoby (např. pro insolvenčního správce) nedostupným apod. Škodou tedy není pouhý souhrn pohledávek věřitelů, jejichž práva byla ohrožena uvedeným trestným činem.“ Toto rozhodnutí bylo ještě v nepublikované podobě k dispozici soudu prvního stupně i v době jeho rozhodnutí (ovšem bylo již rozesláno i soudům nižších stupňů k připomínkám před jeho schválením trestním kolegiem Nejvyššího soudu na jeho zasedání konaném dne 29. 4. 2020), v době rozhodnutí odvolacího soudu již bylo dokonce publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (v sešitě č. 5 ročníku LXXII, r. 2020, který vyšel 22. 8. 2020).
K otázce možnosti vytýkat obviněnému, že ve spojitosti s protiprávním vedením či jiným nakládáním s účetnictvím ve smyslu některé z variant uvedených v § 254 odst. 1 tr. zákoníku způsobil na cizím majetku též škodu značnou či velkého rozsahu ve smyslu § 254 odst. 3 či 4 tr. zákoníku, lze ovšem odkázat i na další rozhodnutí Nejvyššího soudu. Tak například podle rozhodnutí č. 48/2020-III. Sb. rozh. tr. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 5 Tdo 1160/2019) výši škody podle § 254 odst. 3 tr. zákoníku není možno stanovit podle pomůcek ve smyslu § 98 odst. 1, 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů. Dále lze zmínit usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 5 Tdo 861/2018, podle nějž mimo jiné stanovení výše škody způsobené trestným činem je i s ohledem na nedostupnost účetnictví a značnou dobu, která od spáchání jednání uplyne, sice nelehkým úkolem. Přesto je nutné setrvat na tom, že pro závěr o naplnění kvalifikované skutkové podstaty přečinu podle § 254 odst. 1 alinea 1, odst. 3 tr. zákoníku je třeba v trestním řízení jednoznačně určit a prokázat výši škody, kterou obvinění nevedením účetnictví způsobili alespoň v minimální výši. Jinak tuto okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby nelze klást obviněnému za vinu. Rozhodně ji nelze určit odhadem nebo opsat neurčitým slovním spojením (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. 7 Tdo 954/2002). Škoda u přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 1, odst. 3 tr. zákoníku může spočívat v rozdílu mezi uspokojením věřitelů za situace, pokud by pachatel řádně účtoval o všech účetních operacích a peněžní prostředky zůstaly v jeho dispozici, a výší skutečně zaplacených pohledávek dotčených věřitelů (např. by mohla spočívat v hodnotě majetkových dispozic učiněných současně se zatajením účetnictví ve prospěch obviněného).
V některých případech Nejvyšší soud akceptoval posouzení případu též podle § 254 odst. 1 a současně odst. 3 nebo 4 tr. zákoníku. Tak například v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1250/2015, v němž šlo také o případ, kdy bylo obviněnému kladeno za vinu zatajení účetnictví při současném převodu obchodního podílu a předání funkce jednatele tzv. bílému koni. Nicméně v daném případě byla škoda spatřována ve výběrech finančních prostředků z bankovních účtů, provádění bezhotovostních plateb platební kartou a převodech peněz na vlastní účty, a to zejména v době, kdy již přestal být jednatelem, aniž by současně prostředky použil ve prospěch obchodní společnosti. Toto rozhodnutí ve své podstatě zcela odpovídá i pozdějšímu názoru prezentovanému v rozhodnutí č. 25/2020 Sb. rozh. tr., jak na něj bylo poukázáno shora.
Podobné výtky, jako je třeba vznést vůči rozhodnutím v této věci obviněného R. K., uváděl Nejvyšší soud i v jiném svém dřívějším usnesení ze dne 19. 12. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1320/2018. Také v uvedeném usnesení pochybily soudy nižších stupňů, pokud nevěnovaly náležitou pozornost otázce, jaký následek měl být činem obviněné způsoben, zda (v daném případě) prosté uvádění nepravdivých a hrubě zkreslených údajů v účetnictví ohrožující majetková práva věřitelů jim současně mohlo způsobit škodu, pokud nebylo zjištěno, že by zároveň s tím docházelo k dispozicím s majetkem, které právě chybným účtováním měly být zastřeny.
Nejvyšší soud k tomu připomíná, že ustanovení o trestném činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku chrání zájem společnosti na řádném vedení a uchování účetnictví a dalších dokladů sloužících k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole, zajišťuje ochranu majetkových zájmů dalších osob a zájem státu na řádném vyměření daní. Ustanovení § 254 odst. 1 tr. zákoníku obsahuje tři alinea, v daném případě byla obviněnému kladena za vinu alternativa třetí. Konkrétně bylo v posuzované věci obviněnému kladeno za vinu, že zatajil účetní knihy, zápisy a jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku a k jejich kontrole, ohrozil tak majetková práva jiného a včasné a řádné vyměření daně, čímž způsobil na cizím majetku značnou škodu.
Z popisu skutku obsaženého v rozsudku soudu prvního stupně, který akceptoval i soud odvolací, vyplývá (zjednodušeně uvedeno), že obviněný při převodu 100% obchodního podílu v obchodní společnosti E. za současné změny v osobě jednatele nepředal svému nástupci v pozici jednatele i společníka V. B. účetnictví, které zatajil, a to s cílem zatajit před věřiteli a správcem daně skutečný majetek obchodní společnosti a finanční toky, neukončit řádně činnost obchodní společnosti a v konečném důsledku neuspokojit věřitele. Věřitelé, jejichž pohledávky byly v popisu skutku uvedeny, také podle závěrů soudů nižších stupňů nebyli uspokojeni. Stejně tak v důsledku toho podle závěrů soudů nižších stupňů nebyla podána ani daňová přiznání k jednotlivým daním za jednotlivá zdaňovací období (viz též popis skutku shora), čímž podle soudu prvního stupně obviněný „zmařil možnost řádného vyměření daňových povinností“ obchodní společnosti E. Poté následuje soupis jednotlivých pohledávek za obchodní společností E., které nebyly uspokojeny, nejvýznamnější položkou je daňový dluh ve výši necelých 4 milionů Kč vyplývající převážně z platebních výměrů na DPH za rok 2014 a výkazů nedoplatků za roky 2014 a 2015. Z popisu skutku obsaženého v enunciátu rozsudku soudu prvního stupně ani z jeho odůvodnění pak vůbec nevyplývá, že by tvrzená škoda sestávající z prostého souhrnu jednotlivých pohledávek měla jakoukoliv spojitost se zatajením účetnictví obviněným, že by obchodní společnost E. byla reálně schopná své dluhy uspokojit nebýt protiprávního postupu obviněného spočívajícího v zatajení účetnictví spolu s protiprávními dispozicemi s majetkem obchodní společnosti učiněnými ve spojitosti s provedením společenstevních změn v orgánech obchodní společnosti (převodem na tzv. bílého koně). Odpověď na tuto otázku nepodává ani odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a ani usnesení soudu druhého stupně (byť by to nepostačovalo, neboť povinné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu, která je v určitém jednání obviněného spatřována, musejí nalézt svůj jednoznačný odraz v popisu skutku, a to včetně takových znaků, jako je následek, účinek, příčinná souvislost či zavinění – k tomu lze odkázat na bohatou judikaturu i odbornou literaturu).
Odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je ohledně učiněných skutkových závěrů, zdůvodnění právní kvalifikace, jakož i výroku o trestu a o náhradě škody skutečně více než „lakonické“, jak zmiňoval obviněný i odvolací soud, který však tyto nedostatky, ač si jich byl vědom, nenapravil. Jádro vlastních úvah soudu prvního stupně se nachází prakticky jen v bodech 15. až 20. na str. 11 až 13 odůvodnění jeho rozsudku (tj. na pouhé 1,5 straně), neboť těmto bodům předchází vcelku nadbytečný soupis a přepis jednotlivých důkazních prostředků, aniž by z něj bylo zřejmé, jaké závěry z těchto důkazních prostředků soud prvního stupně učinil a jak z nich získané důkazy hodnotil, to činí až v uvedeném bodu 15. Na konci zmíněného bodu 15. soud prvního stupně zmínil, že „konkrétní výši škody … z podkladů nebylo možné přesně vypočítat, mimo jiné i proto, že neexistuje účetnictví společnosti E., byť je evidentní, vzhledem k rozsahu projektu v XY ulici, že škoda musí být v řádech miliónů Kč“. Soud prvního stupně ji pak určil na základě jednoznačně prokázaných výší pohledávek jednotlivých věřitelů. Ani v této části odůvodnění soud prvního stupně neuvádí nic o tom, že by docházelo k určitým majetkovým dispozicím v nějaké minimální výši, v jaké by tím obviněný zapříčinil vznik škody na cizím majetku ve spojitosti se zatajením účetnictví. Vůbec se ani z této pasáže nepodává, že by obchodní společnost E. před protiprávním jednáním obviněného byla způsobilá zmíněné závazky zcela uhradit, že by disponovala potřebnou částkou, popř. alespoň zpeněžitelným majetkem na úhradu všech svých dluhů. V tomto směru jakákoliv argumentace soudu prvního stupně zcela chybí, soud se nezabýval jednotlivými znaky předmětného trestného činu ani v bodě 16. odůvodnění svého rozsudku, který snad má být jakýmsi odůvodněním právní kvalifikace (ve skutečnosti jde ale jen o pouhý přepis právní věty výrokové části rozsudku, jakékoliv zdůvodnění znaků tohoto trestného činu absentuje). Podobně ani není zřejmé, jak též namítal obviněný v dovolání, proč soud prvního stupně uložil obviněnému uhradit veškeré dluhy obchodní společnosti E., zmínil jen (poněkud v kruhu), že výše škody je součástí popisu skutku, že bylo prokázáno, že ji obviněný způsobil (aniž by bylo řečeno jak), a proto obviněnému uložil ji poškozeným nahradit (aniž by tento výrok jakkoliv právně odůvodnil hmotněprávním ustanovením o povinnosti nahradit v takovém případě škodu).
V naznačeném směru vysvětlení nepodává ani odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně, jehož podstata je obsažena v bodě 6. písemného vyhotovení usnesení. Zde je sice konstatováno, že výše škody je jednoznačně prokázána listinnými důkazy, aniž by ovšem bylo uvedeno, jakým způsobem měl obviněný tuto škodu způsobit. Ve skutečnosti jde o pouhé konstatování výše pohledávek jednotlivých věřitelů za obchodní společností E. Tuto vnitřní rozpornost odůvodnění pak dokládá konstatování odvolacího soudu na str. 6 odůvodnění jeho usnesení, že obviněný „nebyl napadeným výrokem o vině odsouzen za tzv. vytunelování společnosti“, že je možno uznat, že obchodní společnost E. se „dostala do špatné ekonomické situace“, že obviněnému „není kladeno za vinu, že by finanční prostředky společnosti … použil pro vlastní potřebu“, apod.
Již v nastíněném odůvodnění lze spatřovat vnitřní rozpornost rozhodnutí soudů nižších stupňů, které obviněnému na jednu stranu nekladly za vinu jakékoliv (nepřípustné) majetkové dispozice spojené s jeho protiprávním jednáním spočívajícím v zatajení účetnictví, přesto v takovém jednání obviněného shledaly příčinu (aniž by to ovšem výslovně uvedly) vzniku škody na cizím majetku. To je ovšem v příkrém rozporu se shora uvedenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, jak byla zmíněna shora (zejména s rozhodnutím č. 25/2020 Sb. rozh. tr.). Z výroku rozsudku soudu prvního stupně ani z odůvodnění obou rozhodnutí soudů nižších stupňů ani vůbec nevyplývá, že by se soudy nižších stupňů zabývaly příčinnou souvislostí mezi jednáním kladeným obviněnému za vinu a následkem, resp. účinkem v podobě škody na cizím majetku, a učinily o tom jednoznačný skutkový závěr, který by promítly do popisu skutku, natož aby dokonce řešily k této okolnosti jeho zavinění, které se zásadně musí vztahovat na všechny objektivně-deskriptivní znaky trestného činu, jakož i na znaky normativní, u nichž stačí laická představa [v daném případě, jde-li o těžší následek jako okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby, pak postačí i nedbalost – viz § 17 písm. a) tr. zákoníku].
V uvedeném ohledu bylo třeba dát obviněnému za pravdu a na základě jím podaného dovolání přistoupit ke kasaci napadeného usnesení odvolacího soudu, ale též rozsudku soudu prvního stupně. Z výše uvedeného je totiž zřejmé, že soudy nižších stupňů neučinily prakticky žádný ze skutkových závěrů nezbytných pro to, aby jednání obviněného mohlo být právně posouzeno podle kvalifikované skutkové podstaty trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 3 tr. zákoníku, neboť nezjistily, že by jednáním popsaným v základní skutkové podstatě v § 254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku obviněný na cizím majetku způsobil značnou škodu. Za takovou škodu rozhodně nelze považovat prostý souhrn nevymožených pohledávek věřitelů za obchodní společností E. vyplývajících z obchodně závazkových vztahů této obchodní společnosti, anebo vyplývajících ze zákona, resp. rozhodnutí orgánů veřejné moci. Aby bylo možno jednání obviněného posoudit též podle § 254 odst. 3 tr. zákoníku, bylo by třeba učinit jednoznačné skutkové závěry, že právě z jednání popsaného v § 254 odst. 1 tr. zákoníku taková škoda povstala, tedy že takové jednání bylo alespoň jednou z příčin vzniku takové škody (ta se za konkrétních skutkových okolností třeba i může rovnat souhrnu nevymožených pohledávek věřitelů, pokud například v důsledku zatajení účetnictví dlužníka nebude dohledán žádný majetek dlužníka, který ale před takovým jednáním nepochybně měl a který by býval plně postačoval k úhradě pohledávek věřitelů, a proto nebude moci být následně v exekuci či insolvenčním řízení pohledávka uspokojena, když se ani účetnictví nepodaří zrekonstruovat a jakýkoli majetek dohledat; kdyby se zjistilo, že taková účetní jednotka disponovala s majetkem menšího rozsahu neumožňujícího uspokojení všech pohledávek svých věřitelů, s nímž pachatel nepřípustně naložil, byla by škodou hodnota takového majetku a nikoli souhrn pohledávek).
