Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 368/2021, ze dne 4. 5. 2021:
V trestním řádu je videokonferenční zařízení jako jeden ze způsobů provádění úkonů trestního řízení upraveno v § 52a tr. ř. a je definováno jako technické zařízení pro přenos obrazu a zvuku. Tento institut byl zařazen do trestního řádu s účinností od 1. 1. 2012 novelou provedenou zákonem č. 459/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, přičemž rutinní provoz byl spuštěn po zkušebním období dne 1. 5. 2017 (srov. rubrika Aktuality v časopise Soudní rozhledy č. 5/2017, str. 145). Podle Důvodové zprávy k zákonu č. 459/2011 Sb. je videokonference souborem interaktivních telekomunikačních technologií, které umožňují simultánní vzájemnou komunikaci dvou nebo více míst prostřednictvím dvousměrných video a audio přenosů. Videokonference všeobecně je považována za nástroj, s jehož pomocí lze usnadnit a urychlit soudní řízení. Z hlediska hospodářského se od zařazení tohoto institutu do trestního řádu očekávala mj. významná úspora nákladů na eskorty obviněných k soudu, jejichž účast v hlavním líčení nebo veřejném zasedání je tedy nově možné zajistit prostřednictvím videokonference (srov. Obecná část citované Důvodové zprávy; nebo také článek o změnách zákonů v trestní oblasti uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 21/2011, str. II, dále též text citované Důvodové zprávy k bodům 73 a 76). K provádění jednotlivých úkonů trestního řízení prostřednictvím videokonferenčního zařízení nelze přistoupit v každém případě, ale měl by být sledován určitý legitimní cíl stanovený v § 52a tr. řádu. Především tedy v případech, v nichž je to potřebné pro ochranu práv osob, zejména s ohledem na jejich věk nebo zdravotní stav, nebo vyžadují-li to bezpečnostní anebo jiné závažné důvody, umožňuje-li to povaha těchto úkonů a je-li to technicky možné. Z uvedeného vyplývá, že za legitimní cíl, pro jehož dosažení je možné v praxi užít tento způsob provedení procesního úkonu v trestním řízení, je tak mj. nutné považovat i zájem na ochraně zdraví osob v souvislosti se světovou pandemií koronaviru Covid-19. Přestože v soudní praxi nebude zřejmě tento způsob konání hlavního líčení bez fyzické přítomnosti obviněného v soudní síni, ale prostřednictvím videokonference z místa, v němž se obviněná osoba aktuálně nachází (např. věznice, zdravotnické zařízení), pravidlem, v žádném případě není možno chápat takovou účast obviněného v řízení před soudem jinak, než že mu přítomen je, byť v určité virtuální formě. Obviněný má díky přenosu obrazu i zvuku přehled o průběhu soudního jednání včetně všech slovních projevů přítomných osob, tudíž vnímá vnější okolnosti v zásadě stejně, jako by se nacházel v prostoru jednací síně. Stejně je tomu u osob, které jsou fyzicky přítomné v jednací síni, mají k dispozici obraz i zvuk z prostoru, v němž se obviněný nachází, tedy vidí a slyší obviněného po celou dobu a mohou navzájem komunikovat.
V návaznosti na výše uvedené pak Nejvyšší soud rovněž doplňuje, že podle § 202 odst. 1 věty druhé tr. ř. může být přítomnost obviněného nebo jiných osob při hlavním líčení zajištěna i prostřednictvím videokonferenčního zařízení. Zákon postavil tuto formu účasti obviněného (též jiných osob, např. svědka, znalce) na soudním jednání na roveň jejich fyzické osobní přítomnosti, zásadně se proto nejedná o nepřítomnost v hlavním líčení, jestliže je ohledně osoby obviněného využito uvedeného technického prostředku, byť fyzicky se v místnosti, kde zasedá soud, nenachází. To ovšem platí pod podmínkou současného zachování veškerých procesních práv obviněného. Takový přístup je patrný také z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen ESLP), který v rozsudku ze dne 5. 10. 2006, ve věci Marcello Viola proti Itálii, stížnost č. 45106/04 (nebo také v rozsudku ze dne 9. 4. 2009, ve věci Grigoryevskikh proti Rusku, stížnost č. 22/03) dospěl k závěru, že účast obviněného na jednání soudu prostřednictvím videokonference není sama o sobě v rozporu s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, avšak je nutné, aby takový postup sledoval legitimní cíl a byla zachována práva obviněného na obhajobu. Nestačí, že obviněný je jednání soudu přítomen, stát je povinen zajistit mu účinnou účast na řízení, jež zahrnuje právo aktivně se ho účastnit, bez omezení slyšet a sledovat jednání soudu, radit se se svým obhájcem a případně v průběhu jednání klást dotazy vyslýchaným svědkům a vyjadřovat se k prováděným důkazům, bude-li o to obviněný mít zájem. Současně musí být také zajištěno, aby osoba vyslýchaná prostřednictvím videokonferenčního zařízení byla viděna a slyšena orgány činnými v trestním řízení a jinými osobami zúčastněnými na řízení. Celkovou situaci vyhodnotí předseda senátu (samosoudce), zda lze vůbec zajistit účast osob uvedeným distančním způsobem (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314 s. Komentář. 7. vydání. C. H. Beck: Praha, str. 2554), je tedy na jeho zvážení, jak soudní jednání s respektem k právům obviněného a dalších osob zorganizuje.
