Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1162/2020, ze dne 27. 4. 2021:
Z § 17 písm. a) tr. zákoníku se podává, že k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne, jde-li o těžší následek, i tehdy, zavinil-li jej pachatel z nedbalosti, vyjímaje případy, že trestní zákon vyžaduje i zde zavinění úmyslné.
Zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku se dopustí a trestem odnětí svobody na deset až osmnáct let nebo propadnutím majetku bude potrestán ten, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed, způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví nejméně dvou osob nebo smrt.
Nejvyšší soud považuje na tomto místě za zcela zásadní zdůraznit, že soudy obou stupňů se zabývaly ve výše uvedených úvahách fakticky posouzením dvou různých otázek, které nepřípustně spojují. Totiž zda obviněný věděl, resp. nevěděl, ačkoliv to vědět mohl a měl, s jakou látkou disponoval a dále, zda nevěděl, ačkoliv to vědět mohl a měl, že jejím užitím (a zde je zásadní rozlišit, zda užitím marihuany, za niž danou látku považoval, anebo syntetického cannabinoidu, o nějž ve skutečnosti šlo) může dojít k těžšímu následku v podobě smrti.
Jestliže přitom soud prvního stupně dospěl na podkladě provedeného dokazování k závěru, že obviněný měl za to, že látka, s níž nedovoleně nakládal ve vztahu k poškozenému (jemuž ji poskytl ke společné inhalaci), je marihuana [k čemuž lze poukázat i na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství a toxikologie, zpracovaného MUDr. M. D., MBA, MUDr. P. H., Ph.D. a RNDr. M. S., Ph.D., které následně v hlavním líčení stvrdila RNDr. M. St., Ph.D., přičemž – mimo jiné – znalkyně uvedla, že „ti, kteří jdou cíleně po syntetických drogách, to možná dokáží rozeznat i podle vůně, ti, kteří s tím zkušenost nemají, to mohou lehce zaměnit“ – viz č. l. 463], pak také bylo nezbytné z tohoto zjištění vycházet i ve vztahu k posuzování zavinění k okolnosti podmiňující vyšší trestní sazby.
Jinými slovy není správné, pokud soud prvního stupně dospěl k závěru, že obviněný jednal de facto ve skutkovém omylu negativním, co se týče druhu konkrétní psychotropní látky (neboť namísto marihuany obsahující psychotropní látku delta-9-tetrahydrocannabinol poskytl poškozenému rostlinnou hmotu obsahující syntetický cannabinoid – psychotropní látky MDMB – CHMICA, čehož si však nebyl vědom), avšak následně při dovození zavinění ve vztahu k těžšímu následku vycházel ze závěru, že obviněný daný těžší následek způsobil právě tím, že poškozenému opatřil psychotropní látku MDMB – CHMICA. V tomto směru by se sice dalo namítat, že obviněný mohl vědět a měl, že nedovoleně nakládá právě s psychotropní látkou MDMB – CHMICA a nikoliv s marihuanou, avšak takový závěr byl na podkladu provedeného dokazování podle Nejvyššího soudu vyloučen přinejmenším výše citovaným závěrem znaleckého posudku, přičemž svědek T. k tomu, odkud měla daná látka pocházet, rovněž žádné bližší skutečnosti neuvedl, pouze naznačil, že obviněný daného dne nevydělal sběrem dost peněz na to, aby si mohl koupit marihuanu (viz s. 5 rozsudku soudu prvního stupně) [další důkaz k této skutečnosti proveden nebyl a s ohledem na obhajobu obviněného, který popíral, že by látku opatřil i on sám, ani být nemohl]. Navazující úvahy odvolacího soudu, ale i soudu prvního stupně, o tom, že si obviněný k dané látce mohl a měl opatřit další informace, na základě kterých by následně mohl zjistit, o jakou látku se jedná, však ve vazbě na výše uvedené postrádají smysl (jednoduše řečeno, měl-li obviněný danou látku za marihuanu, resp. ji za tuto mohl dle slov znalkyně jako příležitostný konzument snadno zaměnit, jen stěží mohl pojmout podezření, že by mohlo jít o jinou látku a v tomto směru jakkoliv ověřovat její původ a složení, tedy činit další kroky k tomu, aby vynaložil nezbytnou míru opatrnosti a své nevědomosti o pravé povaze dané látky se vyvaroval).
Lze tedy uzavřít, že soudy nižších stupňů měly v rámci své úvahy o tom, zda obviněný nevěděl, ačkoliv vědět mohl a měl, že poskytnutím dané látky poškozenému může tomuto způsobit smrt, vycházet ze závěru, zda takový následek obviněný zavinil poskytnutím marihuany, tj. drogy obsahující psychotropní látku delta-9-tetrahydrocannabinol, nikoliv poskytnutím syntetického cannabinoidu – psychotropní látky MDMB – CHMICA [ve vztahu k poskytnutí této látky totiž zjevně obviněný nemohl jednat zaviněně ani ve smyslu § 16 písm. b) tr. zákoníku].
Otázkou tak je – a potud se Nejvyšší soud ztotožňuje s úvahami státního zástupce – zda obviněný dodržel požadavek náležité opatrnosti při poskytnutí dané látky, již měl za marihuanu, poškozenému, co se týče rizika možného porušení chráněného zájmu (života poškozeného). Nejvyšší soud se v tomto směru shoduje se státním zástupcem, že na projednávanou trestní věc nelze paušálně aplikovat shora citované úvahy usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. 4 Tdo 1357/2012 (neboť v dané trestní věci šlo o poskytnutí dvou dávek přesně nezjištěného letálního množství heroinu, kdy ze znaleckého posudku zpracovaného v téže věci vyplynulo, že za určitých okolností může být každá dávka drogy pro uživatele smrtelná). Obdobně nelze na danou věc vztáhnout ani závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1339/2010, neboť i v tomto případě šlo o poskytnutí drogy heroin (Nejvyšší soud k tomuto uvedl, že obviněný „vědomě prodal svědkovi jednu z nejnebezpečnějších drog – heroin, o kterém jako jeho prodejce musel alespoň v hrubých rysech vědět, že vzhledem k silnému účinku této omamné látky na lidský organismus je s jejím užitím spojeno značné riziko zahrnující případně až fatální následky, zejména při nesprávném způsobu aplikace“). Z dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu týkajících se kvalifikované skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku lze dále poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1318/2016 (poskytnutí tří dávek drogy pervitin), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1391/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2013, sp. zn. 7 Tdo 894/2013 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 357/2015 (poskytnutí blíže neurčeného množství pervitinu), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2019, sp. zn. 11 Tdo 1060/2019 (blíže neurčené množství prekursoru Gama-butyrolakton).
Důvodem nemožnosti paušální aplikace zde dovozeného závěru o existenci vědomé nedbalosti obviněných ve vztahu k těžšímu následku v podobě smrti na nyní projednávanou trestní věc totiž je, že ve všech těchto případech se jednalo o drogy (popř. jejich prekursor), jejichž škodlivé účinky na lidský organismus, včetně rizika úmrtí spojeného s jejich užíváním, jsou všeobecně známé, pročež lze pachateli, který takovou látku poskytuje třetí osobě, oprávněně přičítat nenaplnění přinejmenším objektivního kritéria opatrnosti ve smyslu § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku ve spojení s § 17 písm. a) tr. zákoníku.
V nyní projednávané trestní věci však obviněný mylně vycházel z představy, že poškozenému poskytuje ke společné inhalaci drogu marihuanu, u níž není přinejmenším za současného stavu dokazování v dané trestní věci postaveno na jisto, zda panuje obecné povědomí o riziku vzniku smrtelného následku v případě jejího užití, popř. zda je takové riziko dáno v případě užití této látky společně s alkoholem a zda tak obviněný dodržel standard zachování náležité péče ve vztahu k dotčenému chráněnému zájmu (jinými slovy nebylo hodnoceno objektivní kritérium míry opatrnosti, jako nezbytná součást úvahy o existenci zavinění ve formě nevědomé nedbalosti). To z toho důvodu, že znalecké dokazování bylo zaměřeno toliko na otázku kombinované intoxikace poškozeného psychotropní látkou MDMB – CHMICA a její možné důsledky, ne však na otázku kombinované intoxikace psychotropní látkou delta-9-tetrahydocannabinol (kterou, jakož i její případné zdravotní následky, je třeba z pohledu zavinění obviněného blíže objasnit, ať již výslechem některého ze zpracovatelů výše uvedeného znaleckého posudku, anebo vypracováním nového znaleckého posudku zaměřeného na zodpovězení dané otázky). Soudy nižších stupňů a státní zástupce dále správně poukázali na skutečnost, že poškozený se v době, kdy mu obviněný poskytl předmětnou látku k inhalaci, nacházel ve stavu silné opilosti. Nicméně podle výpovědi obviněného (vůči níž jednak v této části soudy nižších stupňů ničeho nenamítají a lze zároveň poukázat i na závěry výše označeného znaleckého posudku, podle něhož obviněný v rozhodné době předpokládal standardní účinky marihuany v kombinaci a alkoholem, a to na základě jeho předchozí zkušenosti – viz s. 12 rozsudku soudu prvního stupně) i svědka T. byl takovýto stav u obviněného i poškozeného vcelku běžný a oba měli společnou zkušenost se současným užíváním marihuany a alkoholu. Tyto poznatky by tak mohly naznačovat dodržení subjektivního kritéria míry opatrnosti na straně obviněného ve vztahu ke kombinované intoxikaci domnělou marihuanou a alkoholem. Nejvyšší soud však v tomto směru nemůže předjímat případné další skutkové závěry soudů nižších stupňů ani je zavazovat stran hodnocení ve věci již provedených důkazů.
Nejvyšší soud tak uzavírá, že současné naplnění obou kritérií náležité opatrnosti (či naopak nenaplnění alespoň jednoho z nich) obviněným ve smyslu § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku tak jak bylo naznačeno výše, nebylo v nyní projednávané trestní věci hodnoceno (i proto se Nejvyšší soud nemohl ztotožnit se závěrem státního zástupce, podle něhož obviněný měl a mohl předpokládat, že podání jakékoliv další drogy k již požitému alkoholu může vést u tak silně intoxikovaného člověka, jako byl v rozhodném okamžiku obviněný, ke smrti). Proto Nejvyšší soud nemohl akceptovat právní závěr soudu prvního stupně, následně aprobovaný i soudem odvolacím, že u obviněného bylo dáno zavinění k těžšímu následku ve formě nevědomé nedbalosti ve smyslu § 283 odst. 4 písm. a) ve spojení s § 17 písm. a) a § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Touto otázkou se proto odvolací soud bude muset v odvolacím řízení na podkladě podaného odvolání obviněného znovu zabývat.
Protože posouzení otázky příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a těžším následkem v podobě smrti poškozeného ve smyslu § 283 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku je odvislé od vyřešení otázky existence zavinění obviněného k tomuto těžšímu následku, Nejvyšší soud se touto námitkou obviněného – jinak obecně podřaditelnou pod jím uplatněný dovolací důvod – nezabýval, neboť její řešení je v nastalé procesní situaci předčasné. To platí i ve vztahu k poslední námitce obviněného týkající se výměry uloženého trestu odnětí svobody (viz výše).
