Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 424/2021, ze dne 26. 5. 2021:
V daných souvislostech považuje dovolací soud za vhodné nejprve uvést, že z okolností posuzovaného případu je patrná nikoliv dobrovolnost úhrady daně ze strany obviněného. Dovolatel totiž splnil svou daňovou povinnost (dne 29. 10. 2018) až na základě výsledků daňové kontroly (platební výměry ze dne 28. 8. 2017 a rozhodnutí odvolacího finančního ředitelství v XY o zamítnutí odvolání obviněného ze dne 17. 10. 2018), a to v době, kdy, již byly prokazatelně zahájeny úkony trestního řízení (záznam o zahájení úkonů trestního řízení byl vydán dne 1. 6. 2018). Na takovou úhradu nelze podle judikatury Nejvyššího soudu nahlížet jako na dobrovolnou, neboť pokud pachatel dodatečně splní svou daňovou povinnost až na podkladě výsledků daňové kontroly, byť dokonce ještě před zahájením trestního stíhání, nejedná dobrovolně ze své vlastní vůle, ale už pod hrozbou zcela bezprostředně hrozícího trestního stíhání. Již v okamžiku zahájení daňové kontroly jsou totiž činěny konkrétní úkony, které mají prokázat skutečnosti svědčící o případném zkrácení daně, a tedy v konečném důsledku o tom, že byl spáchán trestný čin (k tomu srov. rozhodnutí pod č. 35/2001 a č. 45/2007 Sb. rozh. tr.) [srov usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 8 Tdo 272/2012].
Samotná skutečnost, že obviněný uhradil penále a pokutu, které mu byly uloženy finančním úřadem, nemůže snižovat společenskou škodlivost jeho jednání do té míry, že by bylo na místě použit subsidiaritu trestní represe, když předně uložení penále a pokuty je předvídatelný následek porušení norem finančního práva, které se vztahuje jednak na situaci, kdy nedošlo k spáchání trestné činnosti, ale i situaci, kdy došlo ke spáchání trestné činnosti, jedná o sankci sui generis, která primárně postihuje porušení norem finančního práva bez ohledu, zda došlo ke spáchání trestní činnosti či nikoliv.
