Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 463/2021, ze dne 5 Tdo 463/2021:
Ačkoli se obviněný po celou dobu trestního řízení staví do lepšího světla s tím, že se musel poškozenému bránit a domáhá se použití ustanovení o nutné obraně, všechny výše uvedené aspekty dokreslují samotný průběh události, tedy i konflikt mezi ním a poškozeným, které vyvrací tvrzení obviněného. Poškozený se dotknul obviněného proto, aby jej nasměroval k odchodu, na což obviněný ihned reagoval ranou loktem směrem na hlavu poškozeného vedoucí k jeho pádu na zem. Skutková zjištění soudů tak jednoznačně vylučují obhajobu obviněného, neboť obviněný nebyl vystaven ani bezprostřední hrozbě nebo trvajícímu útoku ze strany poškozeného. Útok představuje úmyslné protiprávní jednání, které ospravedlňuje obranu proti útočníkovi. O nic takového však v posuzovaném případě nešlo, proto je v zásadě nadbytečné hodnotit druhou i třetí z objektivních podmínek nutné obrany, tj. zda útok mířil proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem a zda šlo o obranu přiměřenou způsobu útoku poškozeného, pokud takový útok vůbec nenastal (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 14/1999 Sb. rozh. tr.). V daném případě je totiž zřetelný mimořádně hrubý nepoměr mezi dotekem rukou poškozeného na ramena obviněného doprovázený slovní výzvou k odchodu a útokem obviněného loktem do oblasti hlavy poškozeného. Chování poškozeného na místě činu proto důvodně soudy obou stupňů nevyhodnotily jako chování útočníka tak, aby obviněnému mohla být přičtena role obránce, jak požaduje. Pokud nebylo útoku, nemohlo dojít ani k oprávněné obraně.