Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 2. 2024, sp. zn. 14 To 19/2024:
Za poměry pachatele podle § 58 odst. 1 TrZ o mimořádném snížení trestu odnětí svobody je možno považovat například to, že pachatel trpí vážnou chorobou, nebo je živitelem mnohočlenné rodiny, která je závislá na výdělku obžalovaného apod.; nelze za ně však pokládat jeho dobrou pověst ani okolnost, že vedl řádný život a nebyl dosud soudně trestán. Lze za ně považovat i ty okolnosti, které nemají přímý vztah ke spáchanému trestnému činu, a které proto nebudou hodnoceny z hlediska povahy a závažnosti trestného činu, např. rodinné poměry pachatele, jeho zdravotní stav apod. Za takové okolnosti nelze považovat, že se pachatel k činu doznal, litoval ho a pomáhal ho objasnit. Poměry z tohoto hlediska může být např. situace pachatele, který skutečně pečuje o větší počet osob, odkázaných na něj svou výživou, nebo které jsou dokonce v jeho zvláštní péči, kdy nepřítomnost pachatele (který tyto povinnosti řádně plnil) v rodině po delší dobu by mohla ohrozit řádnou výživu a výchovu těchto osob. Přitom musí být, jak u okolností případu, tak u poměrů pachatele, vždy současně splněny i další zákonem stanovené předpoklady, totiž že s ohledem na ně by trest ukládaný v zákonné sazbě byl k těmto skutečnostem nepřiměřený a že nápravy pachatele se v daném případě dosáhne i trestem kratšího trvání. Poměry či okolnosti spáchaného činu se musejí vyznačovat alespoň v nějakém směru neobvyklostí a výjimečností, která dostatečně odůvodňuje či dokladuje, že ani trest na samé dolní hranici trestní sazby není způsobilý vyjádřit jejich význam.
Při výkladu podmínek použití ust. § 58 odst. 1 trestního zákoníku odvolací soud využije odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 5. 2014, č.j. 8 Tdo 550/2014 – 38, jež bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí trestních pod R 24/2015 (dále též jen Sb. rozh. tr.):
„Nejedná se o pravidelný postup soudu, a proto jej nemohou odůvodnit jen běžně se vyskytující skutečnosti ani přesvědčení soudu, že trest odnětí svobody uložený v mezích zákonné trestní sazby by byl pro pachatele příliš přísný (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 24/1966-III. Sb. rozh. tr.). Použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku je tedy výjimkou a musí být v každém případě pečlivě odůvodněno (srov. rozhodnutí č. I/1965 Sb. rozh. tr.). (…). Pro aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku je nutné respektovat výjimečný charakter tohoto ustanovení a používat ho jen v těch případech, kdy lze přesvědčivě dovodit splnění všech podmínek v tomto ustanovení uvedených, a že se nejedná o souhrn jakýchkoliv polehčujících okolností, nýbrž jen takových, které se v dané kvalitě nebo kvantitě u konkrétního trestného činu běžně nevyskytují a výrazně snižují závažnost trestného činu. Jen takový souhrn může nabýt charakteru okolností výjimečných (např. věk blízký věku mladistvých, obviněný spáchal čin při odvracení útoku, aniž byly zcela splněny podmínky nutné obrany, nebo pod vlivem tíživých osobních nebo rodinných poměrů, které si sám nezavinil, k činu byl vyprovokován surovým násilným jednáním poškozeného apod.).
Dosavadní rozhodovací praxe soudů vymezila některá kritéria určující, které okolnosti případu lze považovat za ty, jež uvedené hledisko, při splnění dalších dvou, naplňují, a je vhodné připomenout, že okolnosti případu jako je dobrovolná náhrada způsobené škody, upřímná lítost nad spáchaným trestným činem, vedení řádného života před činem jsou polehčujícími okolnostmi ve smyslu § 41 tr. zákoníku, ke kterým soud přihlédne jako k okolnostem snižujícím závažnost trestného činu při výměře trestu, zpravidla v rámci příslušné trestní sazby. Tyto okolnosti lze považovat ve většině případů jen za obvyklé, nikoliv výjimečné okolnosti případu, které nemohou odůvodnit snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici sazby. Jen kdyby některé polehčující okolnosti, uvedené v § 41 tr. zákoníku, příp. jiné tam neuvedené okolnosti, byly tak intenzivní a tak závažné, že by výjimečně snižovaly závažnost trestného činu, bylo by je možno posoudit jako okolnosti případu ve smyslu § 58 odst. 1 tr. zákoníku [např. by mohlo jít o zvlášť závažné polehčující okolnosti, uvedené v § 41 písm. e) nebo g) tr. zákoníku apod.]. Samo doznání činu, lítost nad činem, předchozí řádný život, náhrada škody apod. však zpravidla nebude za tyto možno považovat (srov. rozhodnutí č. II/1967, s. 14 a 15 Sb. rozh. tr.). (…) Nelze ani zásadně vyloučit, že by více okolností, které jinak samy o sobě jsou jen obecnými okolnostmi polehčujícími, ve svém souhrnu nabylo v konkrétním případě takového významu, že by je bylo možné hodnotit jako okolnosti případu ve smyslu § 58 tr. zákoníku (viz rozhodnutí č. 11/1968-I. Sb. rozh. tr.).
Za poměry pachatele podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody je možno považovat například to, že pachatel trpí vážnou chorobou, nebo je živitelem mnohočlenné rodiny, která je závislá na výdělku obžalovaného apod.; nelze za ně však pokládat jeho dobrou pověst ani okolnost, že vedl řádný život a nebyl dosud soudně trestán (srov. rozhodnutí č. 35/1963 Sb. rozh. tr.). Lze za ně považovat i ty okolnosti, které nemají přímý vztah ke spáchanému trestnému činu, a které proto nebudou hodnoceny z hlediska povahy a závažnosti trestného činu, např. rodinné poměry pachatele, jeho zdravotní stav apod. (viz rozhodnutí č. 36/1963 Sb. rozh. tr.). Za takové okolnosti nelze považovat, že se pachatel k činu doznal, litoval ho a pomáhal ho objasnit. Poměry z tohoto hlediska může být např. situace pachatele, který skutečně pečuje o větší počet osob, odkázaných na něj svou výživou, nebo které jsou dokonce v jeho zvláštní péči, kdy nepřítomnost pachatele (který tyto povinnosti řádně plnil) v rodině po delší dobu by mohla ohrozit řádnou výživu a výchovu těchto osob (srov. rozhodnutí č. 19/1967, č. 52/1967 a č. 3/1970 Sb. rozh. tr.). (…) Přitom musí být, jak u okolností případu, tak u poměrů pachatele, vždy současně splněny i další zákonem stanovené předpoklady, totiž že s ohledem na ně by trest ukládaný v zákonné sazbě byl k těmto skutečnostem nepřiměřený a že nápravy pachatele se v daném případě dosáhne i trestem kratšího trvání (viz rozhodnutí č. I/1965, s. 9 a č. 24/1966- III. Sb. rozh. tr).
Ze všech těchto skutečností, jak byly shrnuty, je nutné zdůraznit, že poměry či okolnosti spáchaného činu se musejí vyznačovat alespoň v nějakém směru neobvyklostí a výjimečností, která dostatečně odůvodňuje či dokladuje, že ani trest na samé dolní hranici trestní sazby není způsobilý vyjádřit jejich význam (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 6/2014 Sb. rozh. tr.)“.
Aplikováno na projednávaný případ, vrchní soud přesvědčily k použití tohoto ustanovení spíše než poměry pachatele okolnosti případu. Výše citované informace k osobě obžalovaného jsou jistě relevantní a pocházejí z dokazování, jež bylo řádně provedeno, pokud však krajský soud hovoří o mimořádnostech daných na straně pachatele a shledává je v tom, že přes svůj věk dosud nebyl trestán, má dvě děti, o něž střídavě pečuje a je zaměstnán, pak se mýlí, neboť se rozhodně nejedná o takové skutečnosti, které by odůvodňovaly použití ust. § 58 odst. 1 trestního zákoníku. Jde o zcela obvyklý obraz poprvé trestaného jedince.
Je třeba předeslat, že zřízení ilegální pěstírny konopí s produkcí přesahující 10 kg sušiny na jeden pěstební cyklus prokazuje velké organizační schopnosti a finanční zázemí obžalovaného P., jakož i ochotu získávat prostředky prodejem vysoce kvalitní marihuany, která je právě tak nebezpečná pro společnost, že je mnohdy první z látek alterujících vědomí a prožívání, která je zejména mladými lidmi užívána. Přechod na tvrdé drogy pak bývá snadnější, a to se všemi riziky pro zdraví jedince i společenské vztahy, které jsou s užíváním tvrdých drog, jako jsou opiáty nebo stimulancia spojovány. Zejména v tom spočívá vysoká společenská škodlivost takového jednání. Vlastní technické vybavení a provozování pěstírny konopí v daném případě není nijak výjimečné a neodlišuje se zásadně od jiných podobných případů, ale přesto jsou zde oproti jiným případům významné odlišnosti.
Předně je to ten fakt, že nebylo prokázáno, že by v této pěstírně byly vyprodukovány již nějaké předchozí pěstební cykly a že by obžalovaný P. již dřívější úrodu usušil a prodal. Proto je také činěn závěr o tom, že pouze přechovával omamnou a psychotropní látku, tak jak zní jedna z variant skutkové podstaty ust. § 283 odst. 1 trestního zákoníku. Zároveň je zapotřebí vidět, že díky zásahu policie nedošlo ke sklizni úrody a množství toxikomanicky využitelného rostlinného materiálu extrapolované z reprezentativního vzorku odebraného a analyzovaného podle akreditovaných metod přesahuje hranici množství naplňujícího znak velkého rozsahu podle stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Tpjn 301/2013, a to jak v množství sušiny (více než 10 000 g), tak množství účinné látky delta-9-tetrahydrokanabinolu v ní, které činí nejméně 1 000 g. Na druhou stranu se však nejedná o násobky těchto minimálních množství, tudíž společenská škodlivost, třebaže již tak vysoká, není násobně větší. Dlužno podotknout, že ve vyšším odstavci ust. § 283 odst. 4 trestního zákoníku není sazba 10 až 18 let od množství drogy odvozována. Množství pěstovaného konopí v tomto případě tudíž není překážkou pro možnost uplatnění moderačního ustanovení § 58 odst. 1 trestního zákoníku.
Z pohledu odvolacího soudu je však nejzásadnější to, že obžalovaný P. přistoupil ke své trestné činnosti sebekriticky. Zcela ji doznal, na začátku hlavního líčení se po přednesu obžaloby vyjádřil tak, že chce prohlásit svou vinu ve smyslu § 206b odst. 1 trestního zákoníku [pozn. red.: správně § 206b odst. 1 TrŘ], což také učinil. Snažil se vstoupit v jednání se státním zástupcem a sjednat dohodu o vině a trestu, s trestem, jenž byl navržen v obžalobě však nesouhlasil a k uzavření dohody nedošlo. Jediný rozdíl oproti podané obžalobě byl v tom, že ve všech svých výpovědích jako spolupachatele neoznačil obžalovaného H., ale toho, v souladu s výpovědí spoluobžalovaného, označil pouze jako elektrikáře, který v pěstírně provedl dvě drobnější opravy.
Na jednu stranu tedy obžalovaný P. díky tomu, že za spolupachatele neoznačil svého bývalého zaměstnance nedosáhl na dobrodiní zákona v podobě přijetí prohlášení viny soudem ve smyslu § 206c odst. 6 trestního řádu a s tím spojenou možnost očekávat uložení trestu odnětí svobody až pod dolní hranicí zákonné trestní sazby podle § 58 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku, na stranu druhou však výsledky dokazování a napadený rozsudek jeho verzi událostí potvrzují.
Rozdíl oproti možnosti použít ust. § 58 odst. 1 trestního zákoníku přitom spočívá také v tom, že se v případě použití ust. § 58 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku nezkoumá přísnost trestní sazby trestním zákonem stanovené, jako je tomu podle § 58 odst. 1 trestního zákoníku, ale čistě jen poměry pachatele a povaha jeho trestné činnost z pohledu možnosti dosáhnout jeho nápravy trestem kratšího trvání.
Paradoxně to také znamená, že z pohledu možné nápravy pachatele v konkrétním případě je rozhodně větší šance na nápravu obžalovaného P., který ve svém sobeckém zájmu neoznačil za spolupachatele obžalovaného H., než téhož obžalovaného, kdyby obžalovaného H. nepravdivě za spolupachatele označil. To odvolací soud považuje za v důsledku nespravedlivé a trestající čestné jednání, byť po stránce procesní a formální zcela odpovídající zákonu, protože bez přijetí prohlášení o vině soudem se k němu nepřihlíží (viz ust. § 206c odst. 8 trestního řádu).
I z tohoto důvodu má odvolací soud v případě obžalovaného P. trest odnětí svobody v délce 5 roků, jenž mu krajský soud uložil, za přiměřený a odpovídající všem rozhodným skutečnostem, přičemž použití ust. § 58 odst. 1 trestního zákoníku má za zcela odůvodněné.
Vrchní soud přijímá též vysvětlení soudu prvního stupně, který volil peněžitý trest v úhrnné výši 1 500 000 Kč, přičemž sám obžalovaný takovou možnost zmínil a vyjádřil se též k předpokládanému výnosu z prodeje jeho rodinného domu. Je akceptovatelné, že dojde k podstatnému zásahu do majetkových poměrů obžalovaného a jeho rodiny, přesto však i po zaplacení peněžitého trestu bude rodina zabezpečena natolik, aby byla schopná přestát výkon trestu odnětí svobody obžalovaným. Přičte-li se k tomuto konstatování o uložení výrazného peněžitého trestu fakt, že obžalovaný P. investoval do zřízení a provozování pěstírny nemalé prostředky, které se mu ani v nejmenším nevrátily, tudíž zdroje pro uhrazení peněžitého trestu nebudou pocházet ani zčásti z trestné činnosti, ale dojde k zásahu do rodinných aktiv legálně nabytých, jedná se o kombinaci ztráty svobody a majetkového postihu, která je zcela adekvátní povaze spáchané trestné činnosti.
Vrchní soud je však toho názoru, že lepší výchovné působení než prostá souhrnná výše peněžitého trestu, zajistí správně určený počet denních sazeb s možností jejich přeměny podle ust. § 69 odst. 2 trestního zákoníku. Jde o to, že při použití tohoto ustanovení by v případě nezaplacení peněžitého trestu hrozilo obžalovanému odnětí svobody v délce 600 dnů, tj. jeden rok a téměř 8 měsíců. Souhrn trestu odnětí svobody a přeměněného trestu peněžitého pak nepřekročí původní dolní hranici zákonné trestní sazby podle § 283 odst. 3 trestního zákoníku.
V této souvislosti vrchní soud podotýká, že obhajobou vyslovená myšlenka jistého „vykoupení“ z nepodmíněného trestu pro pachatele výrazným peněžitým trestem není vyloučená. Mohlo by se zdát, že by představovala nepřípustné obcházení jinak rigidní právní úpravy ukládání trestu ve smyslu § 36 a násl. trestního zákoníku, která sice dává soudu poměrně významnou volnost při úvahách o volbě druhu a výměry trestu a ochranného opatření tak, aby bylo pachateli „ušito“ přesně na míru a nepředstavovalo přepjatou trestní represi u někoho, u něhož není důraznějšího trestání zapotřebí, avšak to platí pohříchu ponejvíce u přečinů. V případě odsuzování pachatelů za zločiny a zvlášť závažné zločiny se tato volnost úvah v obvyklých případech redukuje na určení konkrétní výměry trestu odnětí svobody a zařazení obviněného do jednoho ze dvou druhů věznice. Je to proto, že právní úprava mimořádného snížení trestu odnětí svobody a její aplikace na základě judikatury dovolacího soudu nedovoluje širší použití ust. § 58 odst. 1 trestního zákoníku jen na základě prosté lidské úvahy, že formální naplnění znaků skutkové podstaty konkrétního trestného činu, se kterým je spojena určitá trestní sazba, ne vždy odůvodňuje použití této trestní sazby. Může to být v případech, v nichž nejsou jejich okolnosti nijak zvláštní, poměry pachatele nejsou zas tak výjimečné, nejsou dány ani další předpoklady pro použití některého z odstavců § 58 trestního zákoníku, soud má pouze za to, že by použití trestní sazby zákonem stanovené bylo pro konkrétního pachatele až moc přísné a uložení mírnějšího nepodmíněného trestu nebo trestu bezprostředně nespojeného s odnětím svobody by třeba bylo výchovnější. Přitom je ovšem nutné vždy zohlednit požadavek ust. § 38 odst. 2 trestního zákoníku, tedy, tam, kde postačí uložení trestní sankce pachatele méně postihující, nesmí být uložena trestní sankce pro pachatele citelnější.
Ale zákon přesto určitou možnost dává.
Rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 1. 2022, sp. zn. 23 To 546/2021 publikované pod č. 50/2022 Sb. rozh. trest. se zabývá zápočtem vykonaného peněžitého trestu na trest odnětí svobody při uložení souhrnného trestu podle § 92 odst. 2 trestního zákoníku v případě, že znovu nebyl uložen peněžitý trest. Citované usnesení zmiňuje právní úpravu v ust. § 69 odst. 2 trestního zákoníku a dovozuje, že při stanovení peněžitého trestu pomocí denních sazeb a zákonem určeného poměru, podle nějž se nezaplacený peněžitý trest přemění na trest odnětí svobody, lze rozsah zápočtu vykonaného peněžitého trestu jednoznačně stanovit. Proto se každá nezaplacená částka odpovídající jedné denní sazbě peněžitého trestu započítá jako dva dny trestu odnětí svobody.
Ostatně to reflektuje i ust. § 68 odst. 3 věta druhá trestního zákoníku, které omezuje ukládaný peněžitý trest tak, že dvojnásobek počtu denních sazeb nesmí ani spolu s uloženým trestem odnětí svobody a náhradním trestem odnětí svobody za trest domácího vězení přesahovat horní hranici trestní sazby trestu odnětí svobody.
Podle vrchního soudu je proto akceptovatelné, pokud je pachateli ukládán pro něj citelný peněžitý trest, a to v takovém počtu denních sazeb, aby hrozba přeměny peněžitého trestu v poměru zákonem předem daném byla obžalovanému známa a vysvětlena. V takovém případě totiž takto koncipovaný peněžitý trest vytváří skutečnou alternativu k trestu odnětí svobody. Ve svém důsledku tak jde o jakési podmíněné odsouzení, přičemž jen na obviněném záleží, zda bude aktivováno a v jakém rozsahu. Překážkou pro jeho uplatnění není ani rozdílná majetnost obviněných, neboť je to právě výše denních sazeb, která dává soudu možnost přesně zacílit peněžitý trest tak, aby byl jednotlivými pachateli v podobných případech subjektivně podobně pociťovaný. Jistě by nebylo primárním cílem takto chápaného peněžitého trestu ušetření nákladů spojených s výkonem trestu odnětí svobody odsouzenými a naopak fiskální příjem, jakkoli ani to nelze pominout. Podstatnější je vědomí obžalovaného, že je v jeho rukou, zda pobude ve vězeňském zařízení o nějaký čas déle nebo nikoli. Otázka akceptace takto uloženého trestu pachatelem a jeho výchovný účinek je pak nabíledni.
Peněžitý trest spolu s trestem odnětí svobody současně ukládaným (i v případě podmíněně odloženého trestu odnětí svobody), pak nesmí překročit horní hranici rozhodné trestní sazby, jak platí podle výše citovaného ust. § 68 odst. 3 věta druhá trestního zákoníku. Ale nesmí být ani pod hranicí dolní, jak tvrdí podepsaný soud, protože to by bylo možné jen tehdy, byly-li by dány podmínky ust. § 40 odst. 2 trestního zákoníku nebo § 58 trestního zákoníku. Při použití těchto ustanovení pak uložený trest odnětí svobody spolu s dvojnásobkem počtu denních sazeb naopak nesmí přesahovat dolní hranici rozhodné zákonné trestní sazby, jinak by uložení trestu pachateli se sníženou příčetností, u nějž by bylo možno za současného uložení ochranného léčení dosáhnout možnosti jeho nápravy i trestem kratšího trvání pod dolní hranicí zákonné trestní sazby spolu s uložením ochranného léčení, jakož i institut mimořádného snížení trestu odnětí svobody v konkrétním případě pozbyly smyslu. Tím ovšem není tvrzeno, že by bylo nutno ukládat peněžitý trest v takovém počtu denních sazeb, aby jejich dvojnásobek dosáhl na spodní hranici zákonné trestní sazby tam, kde vedle peněžitého trestu trest odnětí svobody ukládán není, jinými slovy, jde-li o trest samostatný ve smyslu § 67 odst. 3 trestního zákoníku (viz obdobně usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 8 Tdo 138/2022 publikované pod č. 21/2022 Sb. rozh. trest.).
Odvolací soud souhlasí se zařazením obžalovaného P. pro výkon trestu podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku do věznice s ostrahou, protože se jedná o poprvé trestaného pachatele pocházejícího z konsolidovaných osobních a rodinných poměrů, bez zřejmé významnější osobnostní patologie, věnující se sportu a dobrovolné edukační činnosti při prevenci závadového chování mládeže. Výchovné působení na jeho osobu bude na oddělení s mírnějším režimem a odpovídajícím programem zacházení věznice s ostrahou jistě nejvhodnější k tomu, aby bylo dosaženo účelu výkonu trestu a on po propuštění vedl řádný život. Je nutno podotknout, že obžalovaným předložené záruky zájmového sdružení (Tenisový klub) a neziskové organizace zabývající se prevencí rizikového chování mládeže (K. o.p.s.- středisko S.) za jeho další chování nemohly najít při rozhodování odvolacího soudu významnějšího uplatnění, neboť tyto je možno využít v případech, kdy nedochází k odsouzení obviněného k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, resp. tehdy, jedná-li se o podmíněném propuštění z výkonu trestu nebo podmíněném upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti nebo zákazu pobytu (viz § 3 trestního řádu a § 6 trestního řádu). Nicméně i obsahově jsou potvrzením závěru o tom, že uložení trestu odnětí svobody v zákonné trestní sazbě by v případě tohoto obžalovaného bylo nepřiměřeně přísné.
