Pokud tři ze čtyř usvědčujících svědků u hlavního líčení zmírní nebo změní svou výpověď z přípravného řízení, znamená to automaticky, že se má uplatnit zásada v pochybnostech ve prospěch obviněného? A za jakých podmínek může soud odmítnout navržené důkazní návrhy, aniž by šlo o tzv. opomenuté důkazy? Těmito otázkami se zabýval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 15. 10. 2025, sp. zn. 11 Tdo 863/2025, kterým podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl dovolání muže odsouzeného za opakovanou distribuci pervitinu.
Co se stalo
Obviněný V. O. byl rozsudkem Okresního soudu v Přerově uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku. Podle skutkových zjištění od května do listopadu 2024 opakovaně, zdarma i za úplatu, předal metamfetamin čtyřem osobám – celkem šlo o devět dílčích případů předání drogy v malých množstvích za částky od 500 do 8 000 Kč. Znak zvlášť přitěžující okolnosti podle písmene b) byl dán tím, že se jednání dopustil přesto, že byl za obdobnou trestnou činnost v posledních třech letech již pravomocně odsouzen a podmíněně propuštěn z výkonu trestu. Uložen mu byl nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří let ve věznici s ostrahou. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jeho odvolání zamítl.
V čem byl spor
Obviněný v dovolání opřeném o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu (v jeho první a třetí variantě) namítal extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a tvrdil, že nebyla respektována zásada in dubio pro reo. Jádrem jeho argumentace bylo, že soud prvního stupně postavil odsuzující výrok na výpovědích čtyř svědků, ačkoli tři z nich – K., J. a O. – u hlavního líčení svou výpověď z přípravného řízení podstatně zmírnili nebo změnili, přičemž svědkyně O. navíc byla usvědčena z nepravdivého tvrzení konfrontací s další svědkyní. Podle obviněného soud hodnotil důkazy izolovaně a nezohlednil vztah svědků k jeho osobě. Dovolatel dále namítal, že nebylo rozhodnuto o jeho námitce podjatosti vznesené vůči soudkyni v jiné trestní věci, a brojil i proti přísnosti uloženého trestu.
Jak rozhodl Nejvyšší soud
Nejvyšší soud nejprve odmítl námitku podjatosti soudkyně jako nedůvodnou – obviněný v nyní posuzované věci žádný návrh na vyloučení soudkyně podle § 30 trestního řádu nepodal a skutečnost, že vůči téže soudkyni vznesl námitku v jiné, dosud neskončené věci, sama o sobě její vyloučení nezakládá. Stejně tak odmítl námitku nepřiměřenosti trestu, protože obviněný netvrdil, že by trest byl uložen mimo zákonnou sazbu nebo šlo o nepřípustný druh trestu – přitom byl uložen právě na dolní hranici zákonné sazby, což samo o sobě není v rozporu s principem proporcionality.
K namítaným opomenutým důkazům Nejvyšší soud připomněl tři legitimní důvody, pro které lze důkazní návrh odmítnout: tvrzená skutečnost nemá s předmětem řízení relevantní souvislost, navržený důkaz není s to tvrzenou skutečnost ověřit ani vyvrátit, nebo je tvrzení již bez důvodných pochybností ověřeno či vyvráceno jinak (nadbytečnost). V posuzované věci soudy odmítly přehrání zvukových záznamů výslechů i opětovné výslechy svědků jako nadbytečné – jejich výpovědi již byly podrobně vyhodnoceny a případné další zopakování by na výsledku řízení nic nezměnilo. Podobně odmítly jako nadbytečné důkazy zaměřené na zpochybnění věrohodnosti jedné ze svědkyň (výpis z rejstříku trestů, evidence přestupků, lékařská zpráva o těhotenství), protože její výpověď byla konzistentní a podporovaná výpověďmi ostatních svědků z přípravného řízení. Soudy přitom svá zamítnutí důkazních návrhů řádně a konkrétně odůvodnily, takže o opomenuté důkazy nešlo.
K samotnému extrémnímu rozporu a zásadě in dubio pro reo Nejvyšší soud vysvětlil, že běžné rozpory mezi jednotlivými důkazy tento nesoulad nezakládají, pokud se s nimi soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly. Soud prvního stupně vyhodnotil původní výpovědi svědků z přípravného řízení, učiněné po řádném poučení za přítomnosti obhájce, jako věrohodné, zatímco jejich pozdější zmírněné výpovědi u hlavního líčení jako účelové – tvrzení o nátlaku policie přitom vyvrátil dodatečně vyslechnutý svědek, přičemž všichni svědci byli navíc v přípravném řízení vyslýcháni za přítomnosti obhájce obviněného, takže tvrzení o svévolných úpravách protokolů bylo čistě účelové. Zásada in dubio pro reo se pak uplatnila jen v omezeném rozsahu – tam, kde svědci uváděli nižší množství předané drogy, soud vycházel z tohoto nižšího množství ve prospěch obviněného, a v tomto rozsahu tedy soud zásadu skutečně aplikoval (přesněji jde o její variantu in dubio mitius).
Nejvyšší soud zdůraznil, že v dovolacím řízení se neuplatňují zásady bezprostřednosti a ústnosti a dovolací soud sám důkazy neprovádí, takže není oprávněn nahrazovat hodnocení důkazů provedené soudy nižších stupňů vlastním hodnocením jen proto, že se s ním dovolatel neztotožňuje. Právo na spravedlivý proces negarantuje úspěch v řízení ani rozhodnutí odpovídající představám obviněného, ale jen řádné soudní řízení vedené podle zákona a ústavních principů.
Proč je rozhodnutí zajímavé
Rozhodnutí je praktickou ukázkou toho, jak Nejvyšší soud přistupuje k situaci, kdy usvědčující svědci u hlavního líčení zmírní své dřívější výpovědi. Samotná změna výpovědi nezakládá automaticky pochybnosti odůvodňující zproštění obžaloby – rozhodující je, zda soud dokázal přesvědčivě vysvětlit, proč dal přednost výpovědím z přípravného řízení, a zda pro takový závěr existuje podpůrné zjištění (zde výpověď svědka vylučujícího policejní nátlak a přítomnost obhájce při všech výsleších). Užitečné je také shrnutí tří legitimních důvodů pro odmítnutí důkazního návrhu bez rizika vzniku vady tzv. opomenutého důkazu – irelevance, nezpůsobilost ověřit tvrzení a nadbytečnost.
Nejvyšší soud tak dovolání vyhodnotil jako podané z jiného důvodu, než jaký zákon připouští, a podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu je odmítl.
Chcete v této věci poradit, neváhejte nás kontaktovat: tel. 731 773 563, e-mail: info@akjanosek.cz
