Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2025, sp. zn. 7 Tdo 1051/2025:

Obviněný, který se dopouštěl domácího násilí a znásilnění své družky, na ni z vazební věznice telefonicky tlačil, aby vzala zpět souhlas s jeho trestním stíháním. Za to byl uznán vinným kvalifikovaným vydíráním podle § 175 odst. 2 písm. f) tr. zákoníku, tedy vydíráním svědka v souvislosti s výkonem jeho povinnosti. Obviněný namítal, že zpětvzetí souhlasu s trestním stíháním je výsadním právem poškozené a nemá s povinností svědka nic společného. Nejvyšší soud sice připustil, že soudy nižších stupňů tuto otázku dostatečně nerozvedly, ale závěr o kvalifikaci potvrdil, protože součástí nátlaku byl i požadavek, aby poškozená zamlčela jeho nátlakové metody.

Dosavadní průběh řízení

Okresní soud v Berouně uznal obviněného rozsudkem ze dne 10. 4. 2025 (sp. zn. 2 T 138/2024) vinným mimo jiné třemi zločiny znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2024, zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku v souběhu s přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku a zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zákoníku. Uložil mu dva samostatné úhrnné a souhrnné tresty odnětí svobody v trvání 30 a 28 měsíců.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 7. 2025 (sp. zn. 12 To 147/2025) k odvolání státní zástupkyně podanému v neprospěch obviněného proti oběma výrokům o trestu částečně zrušil rozsudek ve výrocích o vině a trestu pod body II.2 a II.3 a sám nově rozhodl. Při nezměněném výroku o vině ostatními trestnými činy obviněného uznal vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí, přečinem ohrožování výchovy dítěte a zločinem znásilnění a za tyto a další činy mu uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání 54 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou a trest propadnutí věcí. Odvolání obviněného zamítl podle § 256 tr. ř.

Podle skutkových zjištění obviněný dne 7. 2. 2021 a dne 24. 12. 2021 vykonal soulož se svou družkou přes její slovní i fyzický odpor, když ji prosila, aby toho nechal. Od jara do 15. 12. 2023 ji pak dlouhodobě týral, opakovaně fyzicky napadal, vulgárně urážel, omezoval v kontaktech i v pohybu, kontroloval a téměř každý den jí vyhrožoval újmou na zdraví, i před společnými dětmi, což u ní vyvolalo lehkou formu posttraumatické stresové poruchy. Ve stejném období také více než jednou využil jejího spánku k pohlavnímu styku, ve kterém pokračoval i poté, co se probudila a prosila ho, aby přestal. Od února do října 2024 pak z vazební věznice telefonicky soustavně nutil poškozenou, aby vzala zpět souhlas s jeho trestním stíháním, a vyhrožoval jí, že jí nepomůže v jejím vlastním trestním řízení a že bude muset zaplatit 1 300 000 Kč.

Argumentace dovolatele

Obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. Namítal zejména:

• Soudy nedostatečně vyhodnotily věrohodnost poškozené, ačkoli znalkyně uvedla, že její věrohodnost může být mírně snížená. Nesrovnaly její výpověď z přípravného řízení a z hlavního líčení (zejména ohledně událostí v Chorvatsku v létě 2023). Odvolací soud nedostatečně odůvodnil zamítnutí důkazních návrhů na doplnění znaleckého posudku, na výslech jednoho svědka a na přehrání videozáznamu ze zásnub. Porušeny podle něj byly zásady in dubio pro reo a presumpce neviny.
• Poškozená podle něj nebyla s ohledem na své osobnostní rysy schopna jednoznačně projevit nesouhlas s pohlavním stykem. Skutek pod bodem II.2, 3 je popsán neurčitě a nebyla dodržena totožnost skutku mezi obžalobou a rozsudkem.
• U týrání chybělo rozdělení rolí agresora a oběti, protože i poškozená užívala vulgarismy a svědkyně vztah označila za vzájemně agresivní. Násilí nedosahovalo dostatečné intenzity, šlo o jednorázové eskalace konfliktu a nebylo vysvětleno, proč poškozená pociťovala jednání jako těžké příkoří. Zpochybnil subjektivní stránku a odkázal na zásadu subsidiarity trestní represe.
• Zpětvzetí souhlasu s trestním stíháním je výsadním právem poškozené a samostatným procesním institutem, který nelze zaměňovat s povinností svědka. Kvalifikace podle § 175 odst. 2 písm. f) tr. zákoníku proto podle něj nebyla naplněna (odkazoval na usnesení sp. zn. 4 Tdo 886/2011 a rozsudek sp. zn. 4 Tz 13/2019).

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl dovolání odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Zdůraznil mimo jiné, že týrání je trvající trestný čin, u kterého nelze přesně specifikovat jednotlivé útoky, a že poškozená svůj nesouhlas projevila jednoznačně slovním a fyzickým odporem.

Právní otázky řešené Nejvyšším soudem

1. Věrohodnost poškozené a hodnocení důkazů

Nejvyšší soud shledal, že obviněný staví dovolání na odlišném skutkovém podkladě, než jaký zjistily soudy, a polemizuje s hodnocením důkazů. Zjevný rozpor je dán jen tehdy, jestliže skutková zjištění nemají žádnou vazbu na důkazy, nevyplývají z nich při žádném logickém způsobu hodnocení, nebo jsou pravým opakem jejich obsahu. Samotné předložení vlastního hodnocení důkazů takový rozpor nezakládá (usnesení sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).

Výpověď poškozené nestojí osamoceně, ale koresponduje s výpověďmi dalších svědků, znaleckými posudky i listinami. Posudek znalkyně nedovoluje dovodit fatální snížení věrohodnosti poškozené a hodnocení věrohodnosti je vždy úkolem soudu. Soudy se s limity její výpovědi vypořádaly. Chybějící srovnání výpovědi z přípravného řízení s výpovědí z hlavního líčení lze vytknout soudu prvního stupně, ale odvolací soud tuto otázku řešil. Doplnění výpovědi o událostech v Chorvatsku, které poškozená v přípravném řízení původně neuvedla, není zásadním rozporem, zvlášť vzhledem k mnohosti útoků. Obhajobu obviněného soudy odůvodněně vyvrátily.

Námitku, že lehká posttraumatická stresová porucha mohla mít jinou příčinu, Nejvyšší soud označil za rozpornou se znaleckým posudkem, který vliv jiných faktorů vyloučil. Nejistota poškozené, zda šlo o znásilnění, není rozhodná, protože právní kvalifikaci určují orgány činné v trestním řízení. Ambivalenci poškozené vůči obviněnému vyvrátilo dokazování, z něhož vyplynulo, že na ni obviněný vyvíjel různé formy nátlaku.

2. Opomenuté důkazy

Soud není povinen provést všechny navržené důkazy, pokud jsou nadbytečné, duplicitní nebo bez relevance. Musí ale uvést, proč je neprovedl (nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1148/09). Krajský soud přesvědčivě odůvodnil, proč považoval další znalecké zkoumání specifické věrohodnosti poškozené za nadbytečné. Nemožnost takové zkoumání provést nevyplývala z vadnosti posudku, ale z objektivní okolnosti, kterou je velký počet dílčích událostí charakteristický pro tento typ trestné činnosti. Výslech navrženého svědka byl podle odvolacího soudu nadbytečný, protože už bylo vyvráceno, že by šlo o vykonstruované obvinění z pomsty. Videozáznam ze zásnub měl zanedbatelný vypovídací potenciál, protože případný rozpor ve výpovědích poškozené o tom, zda nabídku přijala, se netýká posuzovaných skutků.

3. Týrání osoby žijící ve společném obydlí

Týráním se rozumí zlé nakládání s jinou osobou, které se vyznačuje vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti, jistou trvalostí a které týraná osoba pociťuje jako těžké příkoří. Může jít o fyzické i sexuální násilí a o psychické útrapy včetně izolace či ponižování. Nutné je také zřetelné rozdělení rolí agresora a oběti (Šámal a kol., Trestní zákoník II, 3. vydání, 2023, s. 2940, 2941). Nejvyšší soud uvedl, že obviněný poškozenou dlouhodobě napadal slovně, fyzicky i sexuálně a jeho jednání výrazně zasahovalo do její psychické integrity. Opakované facky, úder dveřmi a smýkání po zemi nelze bagatelizovat. Že poškozená jednání vnímala jako těžké příkoří, plyne z její výpovědi, z výpovědí svědků, kterým se svěřila, i z toho, že se u ní rozvinula posttraumatická stresová porucha.

Role agresora a oběti byly zřetelné. Obviněný konfliktní situace vyvolával a užíval fyzické a sexualizované násilí a výhrůžky, zatímco poškozená se omezovala na vulgarismy, kterými reagovala na obdobnou komunikaci obviněného, a na obranu proti jeho agresi. Subjektivní stránka byla naplněna, protože obviněný musel být srozuměn s tím, že poškozené způsobuje těžké příkoří. Zásada subsidiarity trestní represe je vyloučena, protože útoky v souhrnu jednoznačně překročily hranice trestní odpovědnosti.

K délce týrání uvedl, že kvalifikovanou skutkovou podstatu podle odst. 2 písm. d) naplňuje týrání páchané po delší dobu. To je zásadně doba řádově měsíců, ale při velmi intenzivním a častém násilí mohou stačit i měsíce nebo týdny. U sexualizovaného nebo brachiálního násilí postačí zhruba pět měsíců (usnesení sp. zn. 6 Tdo 663/2023) a u velmi závažných fyzických útoků s těžkými následky i tři měsíce (usnesení sp. zn. 5 Tdo 1239/2018). Obviněný týral poškozenou nejméně šest měsíců, v posledních měsících téměř denně, a to různými formami útoků včetně fyzického a sexualizovaného násilí.

4. Znásilnění spící osoby a vážně míněný odpor

Námitku, že poškozená neprojevila dostatečně zřetelný odpor, vyhodnotil Nejvyšší soud jako zpochybnění subjektivní stránky a s jistou tolerancí ji podřadil pod dovolací důvod podle písm. h). Označil ji za rozpornou se skutkovými zjištěními, podle nichž poškozená svůj nesouhlas projevila jednoznačně slovním a později i fyzickým odporem, a obviněný proto jednal úmyslně.

5. Vydírání: zpětvzetí souhlasu s trestním stíháním a povinnost svědka

Jádro rozhodnutí tvoří výklad kvalifikované skutkové podstaty vydírání podle § 175 odst. 2 písm. f) tr. zákoníku, která dopadá na vydírání spáchané na svědkovi, znalci nebo tlumočníkovi v souvislosti s výkonem jejich povinnosti. Pojem svědka se vykládá materiálně, tedy bez ohledu na formální předvolání, jako osoba, která vnímala skutečnosti, které mohou být podkladem pro rozhodnutí. Jednání pachatele musí směřovat k tomu, aby odradil osobu od řádného plnění povinností svědka podle § 97 a násl. tr. ř. (stanovisko sp. zn. Tpjn 303/2001, č. 15/2002 Sb. rozh. tr.). Svědkem může být i poškozená (usnesení sp. zn. 7 Tdo 1007/2012, č. 48/2013 Sb. rozh. tr.).

Nejvyšší soud zároveň připustil, že nelze směšovat povinnosti svědka s právy náležejícími výhradně poškozenému. K nim patří možnost udělit nebo neudělit souhlas s trestním stíháním podle § 163 tr. ř. a vzít ho zpět. Samotná snaha obviněného přimět poškozenou ke zpětvzetí souhlasu proto k naplnění kvalifikované skutkové podstaty nestačí. Je třeba zkoumat, zda zároveň působil na poškozenou v souvislosti s její povinností svědka, například aby účelově změnila výpověď. Takové působení může být přímé, tedy nucení k lživé výpovědi nebo odrazování od výpovědi (usnesení sp. zn. 6 Tdo 203/2018), nebo nepřímé, jak plyne z celkového kontextu jednání (rozsudek sp. zn. 4 Tz 13/2019, č. 46/2021 Sb. rozh. tr.).

Nejvyšší soud vytkl soudům nižších stupňů, že svou argumentaci k této otázce dostatečně nerozvinuly. Přesto dospěl k závěru, že kvalifikace je správná. Z protokolu o přepisu nahrávek hovorů totiž vyplývá, že součástí nátlaku bylo i to, aby poškozená po zpětvzetí souhlasu zamlčela nátlakové metody a uvedla, že souhlas vzala zpět proto, že se s obviněným udobřili a vnímá ho jako partnera a otce svých dětí. Obviněný přitom výslovně zmiňoval, že by poškozená byla ohledně příčin zpětvzetí nejspíše vyslechnuta soudcem. Podle § 97 tr. ř. může svědek vypovídat i o okolnostech důležitých pro trestní řízení. Otázka nátlaku na poškozenou je okolností s kruciálním významem, protože podle § 163a tr. ř. není při takovém nátlaku souhlas poškozené s trestním stíháním potřeba. Obviněný si byl vědom institutu souhlasu i možnosti jeho zpětvzetí a snažil se poškozenou přimět k zamlčení nátlaku. Nepůsobil tedy jen na její práva jako poškozené, ale i na její povinnosti jako svědkyně.

6. Totožnost skutku

Námitku porušení totožnosti skutku podle § 220 tr. ř. Nejvyšší soud zařadil mimo dovolací důvody, ale pro zachování práva na spravedlivý proces se jí zabýval. Podle ustálené judikatury je třeba odlišovat skutek a jeho popis. Totožnost skutku může být založena totožností jednání nebo následku a změny okolností individualizujících skutek, tedy času, místa, způsobu spáchání, formy zavinění, rozsahu následku a motivace, ji neovlivňují. V posuzované věci se upřesnila místnost, ve které k činu došlo, a způsob provedení se změnil z původního přinucení na využití bezbrannosti poškozené ve spánku, následované překonáním jejího vážně míněného nesouhlasu. Mezi oběma popisy je většinový překryv ve složce jednání a naprostý překryv ve složce následku, protože v obou případech obviněný porušil právo poškozené svobodně rozhodovat o svém pohlavním životě. Totožnost skutku proto zachována byla.

Rozhodnutí

Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a rozhodl v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Opravný prostředek proti jeho rozhodnutí není přípustný.

Závěr

Rozhodnutí upřesňuje, kdy nátlak na poškozeného, aby vzal zpět souhlas s trestním stíháním, představuje kvalifikované vydírání svědka. Samotné vydírání ke zpětvzetí souhlasu nestačí, protože jde o právo poškozeného. Pokud ale obviněný zároveň působí na poškozeného tak, aby zamlčel nátlak nebo uvedl jiné důvody, působí na něj i v souvislosti s jeho povinností svědka a naplňuje kvalifikovanou skutkovou podstatu podle § 175 odst. 2 písm. f) tr. zákoníku. Rozhodnutí potvrzuje také, že u týrání může při intenzivním a sexualizovaném násilí k naplnění znaku „delší doby“ stačit i několik měsíců a že totožnost skutku zůstává zachována, pokud se upřesní místo nebo způsob jednání, ale zachová se překryv jednání či následku.

Chcete v této věci poradit, neváhejte nás kontaktovat: tel. 731 773 563, e-mail: info@akjanosek.cz