Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2025, sp. zn. 3 Tz 26/2025:

Odvolací soud proměnil tříletý nepodmíněný trest za znásilnění a omezování osobní svobody na trest podmíněný. Opřel se o to, že mezi obviněným a poškozenou existoval konsenzuální vztah a že čin byl jen „excesem“ z jinak řádného života. Nejvyšší soud na stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti v neprospěch obviněného konstatoval, že odvolací soud porušil zákon. Zdůraznil, že předchozí konsenzuální vztah neznamená souhlas s budoucím násilným jednáním a nelze jej bez dalšího považovat za polehčující okolnost, a že odvolací soud nesmí bez dokazování měnit skutkové závěry soudu prvního stupně.

Dosavadní průběh řízení

Okresní soud v Lounech uznal obviněného rozsudkem ze dne 11. 4. 2022 (sp. zn. 3 T 126/2021) vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a zločinem omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Uložil mu úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří let se zařazením do věznice s ostrahou. Poškozenou odkázal s nárokem na náhradu škody na občanskoprávní řízení.

Podle skutkových zjištění obviněný dne 28. 3. 2021 pod záminkou sjednání práce hostesky odvezl poškozenou do svého rodinného domu. Spolu se spoluobviněnou ji přes její zjevný odpor spoutali řetězy, zasunuli jí roubík, nasadili jí masku a elektrický obojek, pověsili ji za ruce ke stropu, bili ji a vystavili dalším ponižujícím a bolestivým praktikám. Obviněný jí nejméně jednou proti její vůli zasunul prst do konečníku. Poškozenou pak nechali připoutanou přes noc a do rána jí nutili jíst z misky jako zvíře. Teprve když oba z domu odjeli, poškozená se osvobodila, rozbila okno a utekla. Utrpěla při tom zhmožděniny a řezné rány, které vyžadovaly ošetření v nemocnici.

Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 18. 7. 2022 (sp. zn. 6 To 198/2022) z podnětu odvolání obviněného zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o způsobu výkonu trestu a nově rozhodl tak, že výkon trestu podmíněně odložil podle § 84 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu pěti let za současného vyslovení dohledu. Jinak rozsudek ponechal beze změny. Odvolání obviněného přitom směřovalo jen do výroku o trestu.

Stížnost pro porušení zákona

Ministr spravedlnosti podal stížnost podle § 266 odst. 1, 2 tr. ř. v neprospěch obviněného proti výroku o trestu. Namítal, že trest je ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestných činů a ve zřejmém rozporu s účelem trestu. Vytýkal zejména:

• Odvolací soud nařídil veřejné zasedání, ale neprovedl žádné dokazování. Přesto se odchýlil od skutkových zjištění soudu prvního stupně a tím porušil § 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 7 tr. ř. i zásady přímosti a bezprostřednosti.
• Bez dokazování převzal tvrzení obviněného z odvolání, že šlo jen o násilný exces ze vztahu s poškozenou. Přehlédl, že předchozí konsenzuální vztah nepředstavuje svolení s následným násilným jednáním (nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/24 ze dne 19. 3. 2025).
• Neodůvodnil, z čeho dovodil řádný život obviněného, lítost a sebereflexi, ačkoli obviněný skutková zjištění aktivně rozporoval a omluvil se až při veřejném zasedání ve světle hrozícího trestu. Přitěžující okolnosti podle § 42 písm. a), b), c) a d) tr. zákoníku naopak nedostatečně zohlednil.
• Uložení podmíněného trestu je v rozporu s požadavky na ochranu obětí sexuálního násilí, jak vyplývají z rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Vučković proti Chorvatsku (č. 15798/20).

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se s ministrem spravedlnosti ztotožnil. Obviněný navrhl stížnost zamítnout s tím, že směřuje proti skutkovým závěrům a hodnocení důkazů, které nelze řešit stížností pro porušení zákona.

Právní otázky řešené Nejvyšším soudem

1. Přípustnost stížnosti pro porušení zákona proti výroku o trestu

Podle § 266 odst. 2 tr. ř. lze stížnost proti výroku o trestu podat, jestliže je trest ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu nebo k poměrům pachatele, nebo jestliže je uložený druh trestu ve zřejmém rozporu s účelem trestu. Zřejmý nepoměr je třeba posuzovat také ve vztahu k trestní sazbě. Půjde například o případ, kdy byl uložen podmíněný trest, ačkoli měl být uložen trest nepodmíněný (Šámal a kol., Trestní řád, 7. vydání, 2013, s. 3305). Nejvyšší soud shledal tuto podmínku naplněnou, protože stěžovatel vytýkal uložení zcela nepřiměřeně mírného trestu bez zohlednění kritérií podle § 39 odst. 1 až 3 tr. zákoníku a závažné procesní vady při zjišťování rozhodných okolností.

2. Porušení procesních pravidel odvolacím soudem

Nejvyšší soud zcela přisvědčil stížnosti, že odvolací soud porušil § 2 odst. 5, 6, § 258 odst. 1 písm. e), § 259 odst. 3 písm. a), b) a § 263 odst. 7 tr. ř. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. může odvolací soud sám rozhodnout rozsudkem jen na podkladě skutkového stavu správně zjištěného v napadeném rozsudku a popřípadě doplněného nebo změněného důkazy provedenými před odvolacím soudem. Od skutkových zjištění soudu prvního stupně se může odchýlit jen tehdy, jestliže znovu provedl některé podstatné důkazy z hlavního líčení nebo provedl důkazy nové. Podle § 263 odst. 7 tr. ř. pak může ke změně nebo doplnění skutkových zjištění přihlížet jen k důkazům provedeným ve veřejném zasedání a je vázán hodnocením důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch, které sám znovu provedl. Tato pravidla vycházejí ze zásad přímosti a bezprostřednosti a posilují práva obhajoby.

Nejvyšší soud odkázal na svůj rozsudek ze dne 10. 7. 2024, sp. zn. 8 Tz 18/2024. Podle něj musí odvolací soud, který chce zásadně změnit výrok o trestu (například přeměnit nepodmíněný trest na podmíněný), učinit tak na podkladě jiných či nových skutečností, než o které opřel své závěry soud prvního stupně. Musí přitom dodržet § 259 odst. 3 a § 263 odst. 7 tr. ř. Pokud soud prvního stupně nějaké okolnosti pominul nebo je nevzal do úvahy, musí je odvolací soud doplnit prostřednictvím důkazů provedených ve veřejném zasedání. Jestliže soud prvního stupně některé důkazy neuvážil, musí je odvolací soud, chce-li dospět k jinému závěru, sám znovu provést a zhodnotit.

Odvolací soud tato pravidla nedodržel. Odlišně od soudu prvního stupně hodnotil důkazy, které sám neprovedl, a okolnosti významné pro trest dovodil z podkladů, které vůbec neprovedl. Takový postup Nejvyšší soud označil za zjevný projev libovůle a porušení zásady ústnosti a bezprostřednosti zakotvené v čl. 96 odst. 2 Ústavy a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

3. Předchozí konsenzuální vztah není souhlasem ani polehčující okolností

Jádrem rozhodnutí je hodnocení argumentu o „excesu“ ze vztahu. Nejvyšší soud uvedl, že podle spisu byl vztah obviněného s poškozenou po určitou dobu konsenzuální, ale v době činu bylo jednání jednoznačně výhradně nekonsenzuální. Poškozená zjevně nedala souhlas s tím, aby byla podrobena ponižujícím a bolestivým praktikám zahrnujícím bití, přivazování, věšení na řetězy, nošení elektrického obojku a masky nebo konzumaci jídla z misky na zemi. Tomu odpovídá i to, že ji obviněný vylákal do domu pod záminkou práce, využil její tíživé životní situace, kterou znal, a dům si předem připravil zazděním okna a připevněním ok ke stropu. Není důvod se domnívat, že by obviněný se spoluobviněnou jednání ukončili, kdyby se poškozená neosvobodila sama.

Podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/24 je problematické považovat dřívější konsenzuální vztah mezi pachatelem a obětí bez dalšího za polehčující okolnost, protože to může přispívat k replikaci společenských mýtů o znásilnění. Soudy se mají vyhnout reprodukování sexistických stereotypů, zlehčování genderově podmíněného násilí a sekundární viktimizaci obětí (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva J. L. proti Itálii, č. 5671/16). U praktik označovaných jako BDSM je právě konsenzuální souhlas nejdůležitějším prvkem. Nejvyšší soud proto uzavřel, že ani případný předchozí konsenzuální styk včetně takových praktik nic nemění na tom, že k projednávanému jednání poškozená neudělila žádný souhlas. Odvolací soud se tedy mýlil, když šlo podle něj o pouhý násilný exces z domluveného jednání. Předchozí vztah nemůže být hodnocen ani jako polehčující okolnost v zákoně neuvedená.

4. Další vady při hodnocení polehčujících a přitěžujících okolností

• Spoluobviněná: Odvolací soud stroze konstatoval, že závěr soudu prvního stupně o tom, že obviněný k činu přiměl jinou osobu, nemá oporu v dokazování, aniž by to odůvodnil. Z dokazování přitom plyne, že poškozenou omezily na osobní svobodě dvě osoby, z nichž jedna ji držela a druhá poutala.
• Řádný život: Závěr o předchozím řádném způsobu života nelze bez dalšího učinit, existuje-li podklad pro důvodné podezření, že se obviněný obdobného jednání dopustil již dříve vůči jiným obětem, jak vyplývalo z tvrzení poškozené. Na ně soudy nereagovaly.
• Dohled: Přičítat k dobru, že obviněný dodržoval dohled uložený při propuštění z vazby, je nadhodnocením základního očekávaného chování, nikoli proaktivním či nadstandardním jednáním.
• Nerozporování viny a lítost: Nelze obviněnému přičítat k dobru pasivní postoj k trestnímu řízení. Obviněný až do veřejného zasedání neprojevil žádnou aktivitu, aby se poškozené omluvil, a omluvu přednesl až při závěrečném návrhu, ve světle hrozícího trestu. Podmínky upřímné lítosti podle § 41 písm. o) tr. zákoníku ani sebereflexe proto nebyly splněny. Upřímnou lítost vyloučil i soud prvního stupně.

5. Podmíněný odklad trestu a ochrana obětí sexuálního násilí

Nejvyšší soud zdůraznil, že není možné říci, že u určitého trestného činu je třeba vždy ukládat nepodmíněný trest. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku lze výkon trestu odnětí svobody nepřevyšujícího tři roky podmíněně odložit, pokud soud důvodně usoudí, že k působení na pachatele, aby vedl řádný život, není třeba výkonu trestu. Při posuzování přiměřenosti trestu je ale třeba přihlížet k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva k nepřiměřeně mírným trestům za znásilnění (rozsudky Vučković proti Chorvatsku a M. G. proti Litvě). Nejvyšší soud je v této věci vzal za vodítko a zdůraznil, že odvolací soud se zabýval jednostranně okolnostmi ve prospěch obviněného, nepřiměřeně favorizoval jeho osobní a rodinné poměry, aniž by zohlednil zásadní dopady činu do života poškozené, a bagatelizoval závažnost činu.

Jedinou okolností, která mírnost trestu do jisté míry vyvažovala, byl dohled podle § 84 tr. zákoníku. To ale nepovažoval za dostačující z hlediska pozitivních závazků ochrany obětí podle čl. 3 a 8 Úmluvy. Podle Nejvyššího soudu tak odvolací soud nedodržel podmínky § 39 odst. 1, 2, 3 a § 81 odst. 1 tr. zákoníku a jeho rozhodnutí bylo předčasné a neuvážené.

Rozhodnutí

Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 7. 2022 (sp. zn. 6 To 198/2022) byl porušen zákon ve prospěch obviněného v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 tr. ř., § 258 odst. 1 písm. e) tr. ř., § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř., § 263 odst. 7 tr. ř., § 39 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku a § 81 odst. 1 tr. zákoníku. Šlo o tzv. akademický výrok. Nejvyšší soud totiž při neveřejném zasedání podle § 274 odst. 3 tr. ř. nemohl vytýkané vady napravit a rozhodnutí zrušit a trestní řád mu v takové situaci umožňuje rozhodnout pouze tímto způsobem. Obviněného proto výrok nepostihuje, protože podmíněný trest zůstal zachován. Opravný prostředek proti rozhodnutí není přípustný.

Závěr

Rozhodnutí je významné ze dvou důvodů. Z hmotněprávního hlediska potvrzuje, že předchozí konsenzuální vztah mezi pachatelem a obětí neznamená svolení s následným násilným jednáním a nelze jej bez dalšího považovat za polehčující okolnost. Z procesního hlediska připomíná, že odvolací soud nemůže zásadně změnit výrok o trestu, například ho z nepodmíněného učinit podmíněným, na základě tvrzení obviněného a bez dokazování, pokud se tím odchyluje od skutkových zjištění soudu prvního stupně. Navíc nemůže přičítat k dobru okolnosti, které nejsou prokázané, nebo jsou jen projevem základního očekávaného chování. Nejvyšší soud také potvrdil, že trest za sexuální násilí má dostatečně reflektovat postavení oběti a závažnost činu, aby nebyly porušeny pozitivní závazky státu podle Úmluvy.

Chcete v této věci poradit, neváhejte nás kontaktovat: tel. 731 773 563, e-mail: info@akjanosek.cz