Je pro úspěch dovolání dostačující, když obviněný postaví proti sobě dvě skupiny svědeckých výpovědí a tvrdí, že soud uvěřil té nesprávné? Nebo musí přesně určit, ve kterém konkrétním bodě se skutková zjištění rozcházejí s obsahem důkazů? Touto otázkou se zabýval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 30. 9. 2025, sp. zn. 11 Tdo 821/2025, kterým podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl dovolání muže odsouzeného za poskytování pervitinu spoluvězňům ve výkonu trestu.
Co se stalo
Obviněný R. K. byl rozsudkem Okresního soudu v Mostě, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, uznán vinným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 trestního zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. h) trestního zákoníku. Podle skutkových zjištění obviněný v době výkonu trestu odnětí svobody ve věznici neoprávněně přechovával mobilní telefon, který mu byl podle vězeňského řádu zakázán, a dále ve dvou případech obstaral a poskytl ke kouření metamfetamin dvěma spoluvězňům a v dalším případě metamfetamin nabídl třetímu spoluvězni, který jej odmítl. Za tuto trestnou činnost mu byl uložen společný trest odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců ve věznici s ostrahou, přičemž byl zároveň zrušen výrok o vině a trestu z dřívějšího rozsudku.
V čem byl spor
Obviněný v dovolání opřeném o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu v jeho první alternativě (zjevný rozpor skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů) napadl výrok o vině týkající se drogových skutků. Namítal, že usvědčující výpovědi tří svědků byly nevěrohodné, protože se u hlavního líčení odchýlily od jejich výpovědí z přípravného řízení. Podle dovolatele soud sice správně shledal dva z těchto svědků nevěrohodnými, ale nesprávně dovodil, že se snažili obviněnému účelově pomoci vyhnout se trestu – ve skutečnosti si podle obviněného uvědomili, že v přípravném řízení vypovídali křivě, a u hlavního líčení se to snažili napravit. Tento závěr obviněný opíral o výpověď čtvrtého svědka, který uvedl, že usvědčující svědci na obviněného „vše hodili“, aby sami nebyli postiženi za pozitivní testy na drogy.
Jak rozhodl Nejvyšší soud
Nejvyšší soud připomněl, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu pokrývá jen tři okruhy nejzávažnějších vad ve skutkových zjištěních: zjevný (extrémní) nesoulad mezi obsahem důkazů a skutkovými zjištěními, použití procesně nepoužitelných důkazů a tzv. opomenuté důkazy. Nelze jej vykládat extenzivně jako obecné rozšíření dovolacího přezkumu na jakékoli skutkové otázky. S odkazem na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3298/22 soud zdůraznil, že novelizované znění tohoto dovolacího důvodu vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení námitky – dovolatel musí přesně uvést, kterých rozhodných skutkových zjištění se týká, v čem konkrétně spatřuje jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato zjištění podstatná.
Po prostudování spisu Nejvyšší soud zjistil, že okresní soud odvodil skutkové závěry z celé řady důkazů – výpovědí osmi svědků, kteří s obviněným sdíleli ubytovnu, protokolu o ohledání místa činu, indexu ubytovny, zpráv věznice, záznamů o toxikologických testech i rozhodnutí o uložení kázeňského trestu obviněnému. Soud podrobně vysvětlil, proč vyhodnotil původní výpovědi dvou klíčových svědků z přípravného řízení jako věrohodné, zatímco jejich pozměněné výpovědi u hlavního líčení jako účelově vykonstruované – oba svědci totiž nebyli schopni změnu svých tvrzení věrohodně zdůvodnit. Naproti tomu výpověď čtvrtého svědka, o kterou obviněný opíral svou verzi o smluvené křivé výpovědi, byla shledána nevěrohodnou pro svou vnitřní rozpornost a osamocenost – nepodpořil ji žádný jiný důkaz.
Nejvyšší soud rovněž poukázal na to, že sám obviněný byl při vysvětlování své obhajoby výrazně nekonzistentní: před policejním orgánem popřel, že by drogy někomu poskytl, u hlavního líčení nově označil za skutečného distributora jinou osobu, o níž se v přípravném řízení vůbec nezmínil, a ani důvody, proč by ho měli spoluvězni křivě obvinit, v průběhu řízení neuváděl shodně. Podle Nejvyššího soudu tak obviněný ve skutečnosti nenamítal konkrétní zjevný rozpor mezi určitým důkazem a skutkovým zjištěním, ale jen předkládal vlastní, alternativní hodnocení důkazní situace a žádal, aby dovolací soud uložil soudům nižších stupňů, jak mají důkazy hodnotit. Taková skutková polemika ale dovolací důvod nenaplňuje. Aby alternativní verze skutkového děje mohla vyvolat důvodné pochybnosti o vině, musí být reálná a uvěřitelná, podepřená důkazy, a nikoli jen tvrzením dovolatele, které zůstává osamocené a vnitřně rozporné.
Proč je rozhodnutí zajímavé
Rozhodnutí je instruktivní ukázkou toho, jak striktně Nejvyšší soud po novele dovolacích důvodů účinné od 1. 1. 2022 vyžaduje přesnou konkretizaci namítaného rozporu. Nestačí postavit proti sobě dvě skupiny svědeckých výpovědí a tvrdit, že soud uvěřil té nesprávné – dovolatel musí označit konkrétní skutkové zjištění a konkrétní důkaz, s nímž je údajně ve zjevném rozporu, a jeho vlastní alternativní verze skutkového děje musí být podepřena něčím víc než jen osamocenou, vnitřně rozpornou výpovědí. Rozhodnutí zároveň ukazuje, jak důkladně soudy zkoumají důvěryhodnost svědků, kteří mění výpověď mezi přípravným řízením a hlavním líčením – rozhodující je, zda dokážou změnu věrohodně vysvětlit.
Nejvyšší soud tak dovolání vyhodnotil jako podané z jiného důvodu, než jaký zákon připouští, a podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu je odmítl; rozhodl v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu.
Chcete v této věci poradit, neváhejte nás kontaktovat: tel. 731 773 563, e-mail: info@akjanosek.cz
