Mohou svědci, kteří byli v rozsáhlé drogové věci sami dříve odsouzeni (například skrze dohodu o vině a trestu), odmítnout znovu vypovídat s tím, že se obávají nepřesností ve výpovědi vzhledem k odstupu času? A dopouští se soud nezákonného nátlaku, když jim vysvětlí, že takový důvod zákon neuznává? Těmito otázkami se zabýval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 18. 9. 2025, sp. zn. 11 Tdo 664/2025, kterým podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl dovolání tří obviněných v rozsáhlé kauze pěstování konopí a obchodu s drogami.
Co se stalo
Krajský soud v Brně uznal obviněného O. K. vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a) a d), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku. Podle skutkových zjištění byl od roku 2015 do listopadu 2018 hlavním organizátorem početné skupiny, která pěstovala konopí, vyráběla z něj marihuanu a obchodovala s ní i s dalšími drogami (kokainem, pervitinem, extází, bromazepamem). Organizoval mimo jiné takzvané „škubačky“, při nichž skupina oddělovala od usušených rostlin toxikomansky využitelné části. Uložen mu byl trest odnětí svobody v trvání devíti let, peněžitý trest 200 000 Kč a propadnutí věcí.
Jeho bratr J. K. byl uznán vinným zločinem podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let za použití § 58 odst. 1 trestního zákoníku (tedy pod dolní hranicí zákonné sazby). Třetí obviněný M. H. byl uznán vinným zločinem podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku za to, že od O. K. kupoval marihuanu k vývozu do Polska a z Polska dovážel a prodával kokain, a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří a půl roku a peněžitému trestu 200 000 Kč. Vrchní soud v Olomouci odvolání všech tří obviněných podle § 256 trestního řádu zamítl.
V čem byl spor
Všichni tři obvinění vycházeli z dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, konkrétně z jeho druhé alternativy: tvrdili, že skutková zjištění stojí na procesně nepoužitelných důkazech. Šlo o výpovědi několika svědků, kteří byli původně spoluobviněnými, ale uzavřeli se státním zástupcem dohodu o vině a trestu. Svědci u hlavního líčení sdělili, že nechtějí vypovídat, a předsedkyně senátu jim vysvětlila, že důvody, které uváděli, právo odepřít výpověď nezakládají. Podle obviněných tím byli svědci k výpovědi de facto donuceni, a to poukazem na to, že součástí jejich dohody o vině a trestu byl závazek vypovídat i v této věci. Takový závazek podle nich není přípustný. Obvinění O. K. a J. K. navíc navrhli, aby Nejvyšší soud doplnil dokazování dotazem na Krajské státní zastupitelství v Brně.
Obviněný M. H. brojil zejména proti výslechu svědka L. J., který odmítl vypovídat s odkazem na své duševní zdraví a obavu, že by si ublížil, pokud by vypovídal jinak, než si pamatuje. Podle obviněného nemusí být důvod k odepření výpovědi objektivně zjevný, ale postačí jeho subjektivní vnímání svědkem.
Bratři K. dále v dovolání zpochybňovali, že by J. K. byl členem organizované skupiny (nebyla prý dostatečně sofistikovaná a jeho role nebyla definována), popírali velký rozsah činu s tím, že nejsou movití, odkazovali na měnící se společenský pohled na konopí a namítali, že se nepřiměřená délka řízení nepropsala do výměry trestů.
Jak rozhodl Nejvyšší soud
Nejvyšší soud nejprve uvedl, že většina námitek je skutkového charakteru a nespadá pod žádný dovolací důvod. Obecné odkazy na zásady hodnocení důkazů a na zásadu in dubio pro reo nestačí, protože tuto zásadu lze v dovolacím řízení zkoumat jen tehdy, pokud její porušení vygraduje do extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. K tomu nedošlo, skutkový stav byl podložen výpověďmi kupujících i účastníků „škubaček“, výpověďmi spoluobviněných, odposlechy a protokoly o domovních prohlídkách.
K procesní použitelnosti svědeckých výpovědí Nejvyšší soud shrnul pravidla práva odepřít výpověď. Svědek má obecnou povinnost vypovídat pravdivě a nic nezamlčet (§ 97 trestního řádu). Právo odepřít výpověď podle § 100 odst. 2 trestního řádu mu náleží jen tehdy, pokud by výpovědí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobám blízkým. Je projevem zákazu sebeobviňování. Na rozdíl od blízkých příbuzných podle § 100 odst. 1 trestního řádu, kteří mohou odepřít výpověď bez udání důvodů, musí svědek podle odstavce 2 důvod uvést a o jeho oprávněnosti jako o předběžné otázce podle § 9 odst. 1 trestního řádu rozhoduje orgán, který svědka vyslýchá. Nelze přitom požadovat tak podrobné odůvodnění, aby svědek musel prozradit to, co mu zákon dovoluje zamlčet, ale soud se nemůže spokojit s pouhým tvrzením, že důvod existuje.
V posuzované věci byli svědci řádně poučeni podle § 101 odst. 1 trestního řádu. Jejich důvody soud shledal nedostatečnými. Neochota vypovídat znovu, protože řízení trvá dlouho a svědci si již všechno přesně nepamatují, právo odepřít výpověď nezakládá. Obava z trestního stíhání pro křivou výpověď podle § 346 trestního zákoníku vycházela z nepochopení skutkové podstaty, která vyžaduje vědomé uvedení nepravdy a nemůže být naplněna nepodstatnou odchylkou od dřívější výpovědi, kterou lze logicky vysvětlit časovým odstupem. Nejvyšší soud navíc zdůraznil, že právo odepřít výpověď se týká nebezpečí stíhání za jednání z doby před výpovědí, nikoli za čin, který by svědek teprve při výslechu spáchal, tedy křivou výpovědí. Také obava svědka L. J. o duševní zdraví nebyla zákonným důvodem, když sám uvedl, že žádné psychické problémy nemá ani se neléčí. Naopak svědek Š. W., který svůj důvod řádně odůvodnil, byl od výpovědi osvobozen.
Nejvyšší soud také odmítl tvrzení, že soud svědky donutil k výpovědi poukazem na dohody o vině a trestu. Poznámku předsedkyně senátu, že „předpokládá“, že součástí dohod byla i výpověď v této věci, vyložil v kontextu celého poučení. Soud tím svědkům srozumitelně vysvětloval, že časový odstup od skutku a obava ze zapomenutí nejsou zákonným důvodem odepření a že již před uzavřením svých dohod věděli, že budou znovu předvoláni. Neplatí tedy, že by jim právo odepřít výpověď bylo upřeno odkazem na dohodu, a nedošlo ani k porušení zákazu nucení k sebeobviňování podle čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Obhajoba navíc při výsleších neuplatnila žádné okamžité námitky. Důkazní návrh na dotaz státnímu zastupitelství Nejvyšší soud odmítl, protože byl vznesen poprvé až v dovolání a dovolání zásadně nelze opírat o nové důkazy.
K ostatním námitkám soud uvedl, že velký rozsah činu nelze zpochybnit tím, že obvinění nejsou movití, protože rozhodující je množství drog (zde dvojnásobné překročení spodní hranice velkého rozsahu už jen podle množství konopí), nikoli dosažený zisk. Námitku, že J. K. nebyl členem organizované skupiny, označil za skutkovou. Připomněl definici organizované skupiny (sdružení nejméně tří trestně odpovědných osob s dělbou úkolů, plánovitostí a koordinovaností) a shodně s nižšími soudy dovodil, že J. K. se svým bratrem spolupracoval nejúžeji: uskladňoval mu drogy, vozil je k prodeji, sám pěstoval konopí, poskytl prostory pro „škubačky“ a byl při nich přítomen. Požadavek vyšší sofistikovanosti je podle státního zástupce znakem organizované zločinecké skupiny podle § 129 trestního zákoníku, která obviněnému za vinu kladena nebyla. Poukaz na proměnu společenského vnímání konopí Nejvyšší soud nepovažoval za věcnou námitku a připomněl, že právní úprava trestnosti činu se v rozhodné době nezměnila a že jednání obviněných se vymykalo běžným případům, protože zahrnovalo široké spektrum drog a mimo jiné prodej nejméně 100 gramů konopí osobě mladší osmnácti let.
K délce řízení Nejvyšší soud připomněl, že nepřiměřenost trestu lze v dovolání úspěšně namítat jen v rámci § 265b odst. 1 písm. i) trestního řádu, tedy při uložení nepřípustného druhu trestu nebo trestu mimo sazbu, s výjimkou trestu v extrémním rozporu s principem proporcionality. Právo na projednání věci v přiměřené lhůtě podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je sice významné a jeho porušení lze kompenzovat i zmírněním trestu, tady však soudy délku řízení vyhodnotily jako odpovídající složitosti věci a tresty byly uloženy při dolní hranici sazby (osm až dvanáct let podle § 283 odst. 3 trestního zákoníku), u J. K. dokonce pod ní. Nejvyšší soud nepovažoval za vhodné, že odvolací soud v této souvislosti kriticky hodnotil taktiku obhajoby, dodal však, že tak učinil jen na okraj (obiter dictum). Návrh na odklad nebo přerušení výkonu trestu podle § 265o trestního řádu shledal bezpředmětným, protože nebylo zjištěno porušení zákona.
Proč je rozhodnutí zajímavé
Rozhodnutí je užitečným přehledem pravidel pro výslech svědka, který se dovolává práva odepřít výpověď. Potvrzuje, že soud musí důvod odepření přezkoumat a svědek jej musí alespoň v obecné rovině uvést, ale také že neochota vypovídat, obava ze zapomenutí nebo z nepřesností či nejasné odkazy na duševní zdraví oprávněným důvodem nejsou. Vysvětlení mezí tohoto práva soudem (i s poukazem na dřívější dohodu o vině a trestu) není nátlakem, které by činilo výpověď procesně nepoužitelnou, pokud bylo z celého kontextu zřejmé, že soud svědkovi pouze vysvětluje zákon. Pro obhajobu je důležité, aby případné námitky proti postupu při výslechu uplatnila hned při hlavním líčení, protože později v dovolání již mají menší šanci na úspěch, stejně jako nově navrhované důkazy.
Nejvyšší soud tak dovolání všech tří obviněných vyhodnotil jako zjevně neopodstatněná a podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu je odmítl; rozhodl v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu.
Chcete v této věci poradit, neváhejte nás kontaktovat: tel. 731 773 563, e-mail: info@akjanosek.cz
