Je k dokonání drogového přečinu podle § 283 odst. 1 trestního zákoníku nutné, aby pachatel psychotropní látku skutečně někomu předal nebo prodal? A může se obviněný ubránit tvrzením, že balíček s pervitinem nalezený ve vypůjčeném vozidle mohl do auta umístit někdo jiný? Těmito otázkami se zabýval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 19. 2. 2026, sp. zn. 11 Tdo 86/2026, kterým podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl dovolání muže odsouzeného za přechovávání metamfetaminu určeného k distribuci.
Co se stalo
Obviněný V. B. byl rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město uznán vinným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 trestního zákoníku. Podle skutkových zjištění přechovával, nikoli jen pro svou potřebu, ve vozidle taxislužby, které měl zapůjčené od svědka J. N. za účelem vyčištění jeho interiéru, plastový sáček s 42,87 gramu metamfetaminu, další tři menší sáčky s pervitinem, sáček se stopami efedrinu a pseudoefedrinu a větší počet prázdných sáčků s přítlačnou lištou. Soud mu uložil podmíněný trest odnětí svobody ve výměře dvanácti měsíců a trest propadnutí zajištěných věcí. Krajský soud v Plzni jeho odvolání zamítl jako nedůvodné.
V čem byl spor
Obviněný v dovolání opřeném o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu namítal, že nebylo prokázáno, že by velký sáček s pervitinem skutečně přechovával – připustil jen menší množství drogy pro vlastní potřebu a dýmku, které dobrovolně vydal, ale popíral, že by vydal i větší sáček. Tvrdil, že tento sáček mohl do vozidla umístit někdo jiný ještě předtím, než mu je svědek J. N. zapůjčil, přičemž svědek podle jeho názoru interiér vozidla před předáním dostatečně neprohlédl. Namítal také, že na velkém sáčku nebyly nalezeny jeho daktyloskopické ani genetické stopy, a zpochybňoval zákonnost provedené osobní prohlídky s odkazem na právo na soukromí podle čl. 7 Listiny základních práv a svobod. Dovolatel se rovněž dovolával zásady in dubio pro reo, neboť proti sobě stojí jeho tvrzení a výpověď svědka J. N.
V rámci hmotněprávní argumentace obviněný dále namítal, že ke spáchání přečinu podle § 283 odst. 1 trestního zákoníku je nutné, aby se zajištěnou látkou dále disponoval, tedy aby ji skutečně někomu prodal, předal nebo daroval – pouhé přechovávání bez prokázané distribuce podle něj znaky trestného činu nenaplňuje, a odkazoval přitom na starší rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1167/2004.
Jak rozhodl Nejvyšší soud
Nejvyšší soud k otázce vlastnictví sáčku s drogou uvedl, že svědek J. N. u hlavního líčení jednoznačně potvrdil, že v okamžiku zapůjčení vozidla se v něm žádné předměty určené k distribuci drog nenacházely, a kategoricky vyloučil, že by takové věci mohl ve voze zanechat některý z klientů jeho taxislužby. Obviněný navíc vypůjčené vozidlo nevrátil v dohodnutý termín, takže jej svědek musel vyhledat pomocí GPS na odstavném parkovišti Policie ČR, kde bylo následně zkontrolováno. Za této situace bylo podle Nejvyššího soudu zcela vyloučeno, že by věci do vozidla umístila jiná osoba bez vědomí obviněného nebo svědka – tvrzení obviněného o takové možnosti označil za čistou, ničím nepodloženou spekulaci.
K absenci daktyloskopických a genetických stop na velkém sáčku soud uvedl, že tato skutečnost sama o sobě obviněného nemůže vyvinit, zvláště když na dalších zajištěných věcech (digitální váze, injekčních stříkačkách, pouzdře s prázdnými sáčky) byla jeho DNA nalezena, a navíc byl usvědčen i výpisem souřadnic GPS navigace vozidla, z něhož vyplynulo, že vůz v rozhodných dnech využíval k přejíždění mezi různými místy Plzeňského kraje – což odpovídá rozvozu a distribuci drogy. K namítané nezákonnosti osobní prohlídky Nejvyšší soud uvedl, že tato byla provedena v souladu s § 82 odst. 3, 4 trestního řádu u osoby důvodně podezřelé z držení věci důležité pro trestní řízení a potenciálně nebezpečné, přičemž obviněný ostatně větší sáček s pervitinem a dalšími věcmi dobrovolně vydal, o čemž byl sepsán protokol o vydání věci – teprve následně byly tyto věci zajištěny pro důkazní účely, což je zcela běžný a zákonný postup.
K zásadě in dubio pro reo soud připomněl, že se uplatní jen tam, kde po vyhodnocení důkazů přetrvávají u soudu skutečné pochybnosti o tom, která ze dvou protichůdných výpovědí je pravdivá. V posuzované věci ale okresní soud jednoznačně a přesvědčivě odůvodnil, proč považuje výpověď svědka J. N. za věrohodnou, zatímco verzi obviněného za účelovou spekulaci bez opory v důkazech – a takový závěr podmínky pro uplatnění zmíněné zásady nezakládá.
K hmotněprávní námitce Nejvyšší soud vysvětlil, že z dikce § 283 odst. 1 trestního zákoníku jasně plyne, že objektivní stránka tohoto přečinu zahrnuje hned několik alternativních jednání – mimo jiné i „přechovávání pro jiného“ – přičemž čin je dokonán již samotným přechováváním nelegální látky za účelem její další distribuce, bez ohledu na to, zda k faktickému předání třetí osobě skutečně došlo. Argument odkazem na starší rozhodnutí sp. zn. 5 Tdo 1167/2004 soud odmítl jako nepřípadný, protože se týkalo zcela odlišné právní otázky (podmínek trestnosti nakládání s prekurzorem podle dřívějšího trestního zákona). V posuzované věci bylo z objemu a čistoty zajištěné látky i z dalších distribučních pomůcek (digitální váha, velké množství prázdných sáčků s přítlačnou lištou) zjevné, že metamfetamin nebyl určen pro osobní potřebu obviněného, ale pro další distribuci, čímž byla naplněna objektivní i subjektivní stránka přečinu ve formě přímého úmyslu.
Proč je rozhodnutí zajímavé
Rozhodnutí jasně potvrzuje, že trestný čin podle § 283 odst. 1 trestního zákoníku je dokonán již samotným přechováváním drogy určené pro jiného, aniž by bylo nutné prokazovat, že k jejímu faktickému předání skutečně došlo – což je v praxi časté zejména tam, kde policie zasáhne dřív, než k předání drogy dojde. Rozhodnutí je zároveň poučné v tom, jak soudy přistupují k obhajobě založené na možnosti, že nalezenou drogu „mohl do auta umístit někdo jiný“ – taková obrana neobstojí, pokud z okolností (výpověď osoby, od které bylo vozidlo zapůjčeno, GPS lokalizace, genetické stopy na souvisejících předmětech) vyplývá, že k ní jiná osoba neměla přístup.
Nejvyšší soud tak dovolání jako celek vyhodnotil jako zjevně neopodstatněné a podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu je odmítl.
Chcete v této věci poradit, neváhejte nás kontaktovat: tel. 731 773 563, e-mail: info@akjanosek.cz
