Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2026, sp. zn. 7 Tdo 202/2026:

Obviněný, dospělý recidivista, byl odsouzen za znásilnění třináctiletého chlapce, kterého předtím opakovaně podnapil. V dovolání tvrdil, že soudy zaměnily nezletilost za bezbrannost, protože poškozený podle něj nebyl naivní, sám komunikaci i setkání inicioval a stav bezbrannosti nebyl prokázán. Nejvyšší soud se tak zabýval otázkou, kdy lze u dítěte ve věku třinácti let dovodit bezbrannost podle § 185 tr. zákoníku, a to i ve světle nové úpravy v § 119a tr. zákoníku účinné od 1. 1. 2025.

Dosavadní průběh řízení

Krajský soud v Ostravě uznal obviněného rozsudkem ze dne 9. 12. 2024 (sp. zn. 37 T 5/2024) vinným pod body 1) až 4) zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2024) a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Pod bodem 5) jej uznal vinným přečinem výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 1 tr. zákoníku. Uložil mu úhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti let, trest propadnutí věci podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a ochranné léčení sexuologické v ústavní formě podle § 99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku. O nároku poškozeného na náhradu nemajetkové újmy rozhodl podle § 228 odst. 1 tr. ř.

Podle skutkových zjištění obviněný v červenci 2023 během několika dní postupně vystupňoval sexuální jednání vůči třináctiletému chlapci, jehož věk znal. Šlo o dotyk přes plavky, pokus o další dotyk, na který poškozený reagoval odstrčením ruky a odmítnutím, a o vyvrcholení v penzionu. Tam obviněný poškozenému objednal a nalil alkohol, který u něj vyvolal opilost a nevolnost, a poté si na něm vynutil orální pohlavní styk a manuální masturbaci. Pod bodem 5) šlo o 1 338 pornografických fotografií chlapců mladších osmnácti let v paměti notebooků, které obviněný vědomě přechovával.

Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 17. 6. 2025 (sp. zn. 2 To 43/2025) zrušil napadený rozsudek jen ve výroku o náhradě nemajetkové újmy a o ní sám nově rozhodl. Jinak jej ponechal beze změny a odvolání obviněného zamítl podle § 256 tr. ř. Jednání pod body 1) až 4) přitom odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně nepovažoval za pokračování ve více dílčích útocích, ale za jediné, postupně gradující jednání.

Argumentace dovolatele

Obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Namítal zejména:

extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a důkazy, protože podle něj skutek stojí jen na výpovědi poškozeného, jehož věrohodnost soudy přecenily, a proto měla být použita zásada in dubio pro reo,
opomenuté důkazy, zejména výslechy rodinných příslušníků poškozeného, dopracování analýzy telekomunikačního provozu, data z aplikace Timeline z jeho telefonu a dopracování znaleckého posudku na poškozeného,
že soudy zaměnily nezletilost za bezbrannost. Věk třinácti let sám o sobě podle něj bezbrannost nezakládá (usnesení sp. zn. 8 Tdo 281/2024) a poškozený byl aktivní, nikoli naivní. Poukazoval i na novelu č. 166/2024 Sb., podle které se bezbranným z důvodu nízkého věku vždy považuje dítě do dvanácti let,
že jednání pod body 1) a 2) nenaplňuje znak pohlavního styku srovnatelného se souloží, a že neměla být zvolena kvalifikace jediného skutku,
nepřiměřeně přísný trest a dvojí postih kombinací trestu odnětí svobody s ústavním ochranným léčením, ačkoli byl ve stavu zmenšené příčetnosti.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl dovolání odmítnout jako zjevně neopodstatněné.

Právní otázky řešené Nejvyšším soudem

1. Věrohodnost poškozeného a zásada in dubio pro reo

Nejvyšší soud konstatoval, že obviněný pouze opakuje obhajobu, kterou soudy obou stupňů vypořádaly. Výpověď poškozeného, který byl jediným přímým svědkem, byla podpořena protokolem o ohledání místa činu, kamerovými záznamy, listinnými důkazy včetně komunikace mezi oběma, výpověďmi svědků a znaleckými posudky z oboru psychiatrie a psychologie. Znalci dospěli k závěru, že poškozený popisuje skutečně prožité události, a vyjádřili se i k tvrzeným rozporům. Výpověď obviněného soudy odůvodněně označily za nevěrohodnou a účelovou, mimo jiné pro předchozí odsouzení za totožnou trestnou činnost a pokus o kontakt s jinými nezletilými chlapci. Absence DNA obviněného na oděvu poškozeného byla irelevantní už proto, že oděv ani zkoumán nebyl.

Nešlo tedy o situaci „tvrzení proti tvrzení“. Pokud soudy přesvědčivě odůvodnily, proč daly přednost jedné verzi podepřené dalšími důkazy, nemohla být porušena ani zásada in dubio pro reo, protože důvodné pochybnosti nevznikly.

2. Opomenuté důkazy

Nejvyšší soud připomněl, že soudy nemusí provést každý navržený důkaz, pokud je irelevantní, bez vypovídací potence nebo nadbytečný, musí však uvést důvod (nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 733/01 a III. ÚS 1148/09). Soud prvního stupně i odvolací soud návrhy zamítly s podrobným odůvodněním. Rodinní příslušníci poškozeného nebyli přítomni činu, nová analýza telefonů by mohla být znehodnocena zásahem do přístrojů, snímky aplikace Timeline nemají vypovídací hodnotu a k doplnění znaleckého posudku nebyl důvod. Důkazní řízení proto netrpělo vadou opomenutých důkazů.

3. Nezletilost, nebo bezbrannost?

Jádro rozhodnutí tvoří výklad bezbrannosti. Již před novelou se za ni považoval stav oběti, v němž nebyla vzhledem k okolnostem schopna projevit vůli ohledně pohlavního styku nebo klást odpor. Patřila k ní i situace, kdy byla oběť pro dětský věk tak nevyspělá, že nedokázala posoudit význam odporu (č. 43/1994 Sb. rozh. tr.). Pevná věková hranice stanovena nebyla, vždy bylo nutné zkoumat rozumové schopnosti dítěte, jeho fyzickou a duševní vyspělost, rodinné a výchovné poměry i vztah k pachateli.

Nová úprava v § 119a tr. zákoníku účinná od 1. 1. 2025 se podle Nejvyššího soudu obsahově neliší od dosavadního výkladu. Za bezbrannost se podle ní považuje stav, v němž osoba není schopna utvářet nebo projevit vůli nebo je její schopnost podstatně snížena, mimo jiné vlivem ovlivnění návykovými látkami nebo nízkého věku. Dítě mladší dvanácti let se považuje za bezbranné vždy.

Poškozenému bylo třináct let, a bezbrannost proto nešlo dovodit automaticky. Soudy však vycházely ze znaleckého posudku, podle kterého poškozený nedosáhl takové rozumové a mravní vyspělosti, aby rozpoznal nebezpečnost jednání obviněného a účinně se mu bránil, a jeho schopnost obrany byla navíc snížena alkoholem. Nešlo tedy o domněnku, nýbrž o podložený závěr. Rizikové chování typické pro pubertální vývoj chlapců podle soudu neznamená absenci bezbrannosti. Poškozený neměl předchozí sexuální zkušenosti a v mezilidských vztazích byl nevyzrálý, zatímco obviněný postupoval cíleně a manipulativně.

Nejvyšší soud poznamenal, že odvolací soud hovořil o záměrném přivedení poškozeného do stavu bezbrannosti alkoholem, což by podle § 119 tr. zákoníku mohlo znamenat použití násilí. Dovolací soud však akceptoval pouze to, že stav bezbrannosti byl umocněn alkoholem, který poškozený požil vlastním jednáním, ačkoli z podnětu obviněného.

4. Pohlavní styk způsobem srovnatelným se souloží

Jiným pohlavním stykem srovnatelným se souloží je takový styk, při kterém nastává situace srovnatelná se souloží, tedy kdy je obdobný účinek navozen simulujícím mechanismem. Podle ustálené judikatury (č. 25/2010 Sb. rozh. tr.; např. usnesení sp. zn. 3 Tdo 182/2012, 7 Tdo 432/2014, 3 Tdo 928/2014, 7 Tdo 181/2022 a 8 Tdo 911/2025) sem patří orální styk ve formě felace i manuální masturbace. Obviněný přitom zdůrazňoval jen body 1) a 2), a pominul, že tento znak jednoznačně naplňují body 3) a 4).

Nejvyšší soud se ztotožnil s odvolacím soudem také v tom, že šlo o jediné gradující jednání. Prvotní jednání pod body 1) a 2) bylo postupným zjišťováním, kam až může obviněný zajít.

5. Trest a ochranné léčení

Námitky proti trestu lze v dovolání uplatnit v zásadě jen podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy pokud byl uložen nepřípustný druh trestu nebo trest mimo zákonnou sazbu. Nesprávné vyhodnocení kritérií podle § 39 až 42 tr. zákoníku lze namítat jen výjimečně, pokud je trest extrémně přísný a nepřiměřený (č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Námitky proti ochrannému opatření lze podle písm. k) uplatnit jen tehdy, pokud nebyly splněny zákonné podmínky jeho uložení. Námitka, že jeho kombinace s trestem odporuje § 97 odst. 2 tr. zákoníku, žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá (usnesení sp. zn. 7 Tdo 1276/2019 a 5 Tdo 730/2022).

Pro úplnost soud uvedl, že desetiletý trest v horní polovině sazby od pěti do dvanácti let je přiměřený. Soudy přihlédly ke zmenšené příčetnosti podle § 40 odst. 1 tr. zákoníku, přitěžovalo však spáchání tří trestných činů, absence sebereflexe a lítosti, a zejména to, že se obviněný dopustil činu jako speciální recidivista v době zkušební doby po podmíněném propuštění za obdobnou trestnou činnost. Opakovaně přitom odmítal navrhovanou tlumivou medikaci. Postup podle § 40 odst. 2 tr. zákoníku proto nepřicházel v úvahu.

Ochranné léčení sexuologické v ústavní formě bylo uloženo oprávněně. Obviněný trpí poruchou sexuální preference, chybí mu náhled a hrozí vysoké riziko recidivy. Ambulantní léčba se podle znaleckého posudku míjela účinkem a byla nutná dlouhodobá intenzivní skupinová psychoterapie. O dvojí postih nejde, protože za závažný trestný čin musí být uložen nepodmíněný trest, a léčení lze realizovat již během jeho výkonu. Samotné ochranné léčení by pro nápravu a ochranu společnosti nestačilo.

6. Podnět k odkladu výkonu trestu

Nejvyšší soud poznamenal, že návrh obviněného na odklad nebo přerušení výkonu trestu podle § 265o odst. 1 tr. ř. byl jen podnětem. Takový návrh může podle § 265h odst. 3 tr. ř. podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně. Důvody pro odklad předseda senátu neshledal a o podnětu nebylo třeba rozhodovat samostatným výrokem.

Rozhodnutí

Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. sdílí osud důvodů písm. g) a h), a byl proto odmítnut rovněž. Rozhodl v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Opravný prostředek proti tomuto usnesení není přípustný.

Závěr

Rozhodnutí je cenné jako shrnutí podmínek, za kterých lze u dítěte staršího dvanácti let dovodit bezbrannost podle § 185 tr. zákoníku. Rozhodující není pouze věk, ale individuální schopnost dítěte rozpoznat nebezpečnost jednání a bránit se, kterou je nutné prokazovat zejména znaleckým zkoumáním. Pro obhajobu z rozhodnutí vyplývá, že aktivní chování oběti v komunikaci s pachatelem samo o sobě bezbrannost nevylučuje. Zároveň potvrzuje, že felace i manuální masturbace jsou pohlavním stykem srovnatelným se souloží, a že námitky proti druhu a výměře trestu mají v dovolacím řízení jen velmi omezený prostor.

Chcete v této věci poradit, neváhejte nás kontaktovat: tel. 731 773 563, e-mail: info@akjanosek.cz