Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 946/2020, ze dne 24. 9. 2020:
V usnesení ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 11 Tdo 229/2004, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 24/2006 Sb. rozh. tr. Nejvyšší soud vyslovil, že soud rozhodující v občanskoprávním řízení nelze pokládat za subjekt, který by mohl být uváděn v omyl podáním účastníka řízení obsahujícím vědomě nepravdivé údaje. Na toto rozhodnutí navazuje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 4 Tz 2/2010, podle kterého je závěry výše uvedeného rozhodnutí nutno vztáhnout i na řízení nesporné. (Právní věta tohoto rozhodnutí hovoří o řízení dědickém, z odůvodnění rozhodnutí však vyplývá, že závěr o nemožnosti zařadit soud mezi osoby, které mohou být uvedeny v omyl pachatelem trestného činu podvodu, se vztahuje na nesporné řízení obecně.).
Zmínit lze i stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. Tpjn 305/2010, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 51/2011 Sb. rozh. tr., ve kterém Nejvyšší soud vyslovil názor, že zákonný znak trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku spočívající v „uvedení jiného v omyl“ nebo ve „využití omylu jiného“ může naplnit i pachatel, který v řízení o dědictví úmyslně uvede nepravdivé údaje; v odůvodnění tohoto stanoviska ovšem Nejvyšší soud uvedl, že osobou, která je zde uvedena v omyl nebo jejíhož omylu pachatel využívá, je jiný, resp. skutečný dědic (dědicové), nikoli tedy soud, u kterého se vede řízení o dědictví. Právní názor, že soud není subjektem, který by mohl být v civilním řízení uveden v omyl, tedy Nejvyšší soud ani v tomto rozhodnutí nezpochybnil.
V tomto ohledu lze uvést, že právní úprava rejstříkového řízení je nyní obsažená v zákoně č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících, přičemž vychází z dřívější právní úpravy § 200a až § 200e občanského soudního řádu. S účinností od 1. 7. 2005 (zákonem č. 216/2005 Sb.) zaznamenala procesní úprava řízení ve věcech obchodního rejstříku zásadní změnu v tom směru, že byl opuštěn tzv. věcný přezkum a byl zaveden princip registrační. Důsledkem této změny je zejména ta skutečnost, že se nyní v rejstříkovém řízení dokazování neprovádí, a to vzhledem ke lhůtám stanoveným pro vydání rozhodnutí. Registrační princip nedává rejstříkovému soudu prostor k tomu, aby byly zjišťovány sporné skutečnosti tak, jak je tomu v občanskoprávním řízení, ať už sporném nebo nesporném. Zavedením přezkumu pouze formálních předpokladů návrhu se přenesla část odpovědnosti za správnost zápisů na zapsané osoby, čímž došlo k oslabení úlohy rejstříkového soudu jako garanta souladu zápisu s právním řádem. Rejstříkový soud při rozhodování o povolení požadovaného zápisu do obchodního rejstříku musí posoudit, zda doložené listiny skutečně jsou listinami o skutečnostech, které do rejstříku mají být zapsány; předmětem přezkumu však nejsou skutečnosti z nich vyplývající, případně způsob, jakým byly opatřeny. Z povahy řízení ve věcech obchodního rejstříku dále vyplývá, že rejstříkový soud rozhoduje zásadně bez jednání a dominující je zásada písemnosti. Provedení dokazování sice není vyloučeno (např. má-li rejstříkový soud z obsahu spisu důvodné pochybnosti o pravosti předkládaných listin), na rejstříkové řízení je nicméně třeba nahlížet jako na řízení sui generis, ve kterém se uplatní odlišné procesní principy ovládající soudní proces než v řízení sporném, když je vyloučena např. zásada kontradiktornosti řízení. Ani účastníky řízení nejsou všichni, do jejichž právní sféry bude rozhodnutím rejstříkového soudu zasaženo, když okruh těchto účastníků je významně omezen v zájmu maximálně rychlé aktualizace zapsaných skutečností. Rejstříkový soud se tak blíží obsahem své činnosti správnímu orgánu vykonávajícímu funkci soudního orgánu. Navíc i osoby, které u rejstříkového soudu až na výjimky vykonávají veškerou rozhodovací činnost, jsou vyšší soudní úředníci, nikoli nezávislí soudci.
S ohledem na tuto povahu rejstříkového řízení tak lze připustit, že řízení před rejstříkovým soudem se svými výše uvedenými specifickými rysy odlišuje nejen od občanskoprávního sporného řízení, ale i od některých jiných druhů nesporného řízení (např. řízení dědického). Vzhledem k výše uvedenému písemnému charakteru tohoto řízení a omezenému rozsahu přezkumné činnosti rejstříkového soudu, kdy rejstříkový soud v naprosté většině případů vychází pouze z předložených listin, tento soud jen těžko může zjistit pravý stav věci v případě, kdy skutečnosti, které mají být do obchodního rejstříku zapsány, jsou dokládány „kvalitně“ zpracovanými padělky listin, resp. listinami opatřenými padělanými podpisy oprávněných osob. Ke zjištění skutečného stavu věci má navíc rejstříkový soud minimální časový prostor vzhledem ke lhůtám podle § 96 odst. 1 zákona č. 304/2013 Sb.
V tomto ohledu má proto řízení před rejstříkovým soudem do značné míry shodný charakter jako řízení před správním orgánem (např. katastrálním úřadem, též Energetickým regulačním úřadem), u kterého judikatura Nejvyššího soudu jeho uvedení v omyl připouští (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 4 Tdo 968/2016).
Pokud by tedy dosavadní argumentace nalézacího soudu, tedy že rejstříkový soud, kterým byl v daném případě Městský soud v Praze, mohl být subjektem uvedeným v omyl trestným činem podvodu, měla nadále obstát, bude nutné se v průběhu další řízení znovu konfrontovat skutkové okolnosti týkající se objektivní stránky posuzovaného trestného činu k otázce možnosti uvedení soudu v omyl trestným činem podvodu podle § 209 tr. zákoníku jak se stávající judikaturou, tak i s výše popsanou povahou rejstříkového řízení, a poté učinit správné a z naznačených hledisek odůvodněné závěry.
