Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1099/2020, ze dne 14. 10. 2020:
K námitkám obviněného uplatněným v dovolání, jimiž vytýkal, že uvedená výzva mu nebyla zaslána do datové schránky a že ji neobdržel, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že neobstojí výhrada, že zpáteční lístek o doručení výzvy podle § 251 odst. 1 tr. ř. ze dne 6. 1. 2020, o který se odvolací soud v odůvodnění usnesení opíral, není založen u č. l. 282 spisu, protože jde o malichernou výhradu. Rozhodné je, že obhájce nečerpal z obsahu spisu, ale pouze z telefonického hovoru s trestní kanceláří soudu, jak sám uvedl, nemohl posoudit stav spisu a doručenek. Po nahlédnutí do spisového materiálu je totiž zřejmé, že jde o formální nepřesnost, neboť zmiňovaný zpáteční lístek je připevněn u č. l. 281 spisu, jak uvedl ve svém vyjádření i státní zástupce, a tato nesrovnalost je tudíž pro obsahové posouzení věci zcela nepodstatná.
Výhrada, že obhájci nebylo doručováno do datové schránky, a proto jiné doručení, v tomto případě prostřednictvím České pošty, není možné, je rovněž za zjištěných okolností neopodstatněná. Lze k ní uvést, že doručováním se rozumí úkon, jehož cílem je zajistit, aby se písemnost pocházející zpravidla od orgánu činného v trestním řízení dostala nebo alespoň mohla dostat do rukou adresáta. Způsoby, jakým se mají doručovat písemnosti, jsou upraveny v ustanovení § 62 až 64a tr. ř., kde jsou stanoveny zásady, aby osoby, jichž se úkony trestního řízení týkají, o nich byly řádně a včas vyrozuměny a aby pokud možno, nemohly mařit účinky s doručením spojené.
Podle § 62 odst. 1, 2 tr. ř. platí, že nebyla-li písemnost doručena při úkonu trestního řízení, doručuje ji orgán činný v trestním řízení do datové schránky. Není-li možné doručit písemnost tímto způsobem, doručuje ji orgán činný v trestním řízení sám nebo prostřednictvím provozovatele poštovních služeb a v případě, že by takové doručení nebylo úspěšné, i prostřednictvím orgánu obce. Datovou schránkou se rozumí elektronické úložiště, které je určeno mj. k provádění úkonů vůči orgánům veřejné moci (srov. § 2 odst. 1 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, v platném znění; dále „zákon č. 300/2008 Sb.“).
Z obsahu spisu vyplynulo, že obhájci nebyla výzva doručována do datové schránky, nýbrž, jak je výše uvedeno, byla vložena do obálky a zaslána obhájci na adresu jeho advokátní kanceláře. Jak plyne z § 62 odst. 1 tr. ř., takový postup je zákonem umožněn tehdy, „není-li možné doručit písemnost do datové schránky“. Nejvyšší soud za účelem objasnění naplnění této podmínky v přezkoumávané věci, v níž je zřejmé z obsahu č. l. 281 spisu, že byla obhájci ve stejné obálce zasílána jak výzva, tak i rozsudek, aby byl prostřednictvím obhájce doručen obviněnému, vyžádal od soudu prvního stupně k důvodům tohoto postupu vyjádření. Toto podala předsedkyně senátu soudu prvního stupně (č. l. 339 spisu), která uvedla, že poštovní přepravu volila z hlediska ekonomie řízení, neboť současně s výzvou zasílala obhájci ještě žádost o doručení rozsudku obviněnému a rozsudek samotný, jež měly formu listiny. Protože tyto skutečnosti plynou z obsahu spisu, lze uzavřít, že v tomto případě, byly podmínky podle § 62 odst. 1 tr. ř. pro to, aby obhájci uvedené podklady nebyly zasílány datovou schránkou, ale poštou, splněny.
K uvedenému Nejvyšší soud, v souladu s vyjádřením státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, považuje za nutné zdůraznit, že tato forma doručení nebrání tomu, aby bylo doručení účinné a byly s ním spojovány procesní důsledky, protože z hlediska zajištění práva na obhajobu je nerozhodné, zda relevantní dokumenty byly poskytnuty v podobě listinné nebo elektronické – obě tyto formy jsou z ústavněprávního hlediska (poskytnutí práva na obhajobu) rovnocenné, protože obě zajištují stejně hodnotný informační zdroj, žádná z nich svého adresáta nediskriminuje. Pokud zákonodárce stanoví pořadí způsobů, jakými mají být písemnosti doručovány, a preferuje přitom způsob doručování do datových schránek, činí tak z takových důvodů (např. hospodárnosti, rychlosti řízení), jež v daných souvislostech nemají žádnou ústavněprávní relevanci (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. III. ÚS 1825/12). Soudu proto za těchto okolností nebránilo, aby obhájci poštou uvedenou zásilku zaslal.
