Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 988/2020, ze dne 14. 10. 2021:
S ohledem na popsané závěry je přitom třeba dovodit, že v posuzované věci k aplikaci předmětné zásady prozatím žádné podklady zjištěny nebyly. Obvinění totiž jednali v zásadě standardním způsobem, který je obecně podřazován pod skutkovou podstatu přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, tedy aniž by byly dány nějaké specifické okolnosti, které by takový náhled vylučovaly. Zmíněnou okolností není v dané věci ani soukromoprávní rozměr celé kauzy, tedy zejména souvislost s občanskoprávním sporem ohledně kvality realizovaného díla a výše odměny za něj, neboť tato skutečnost nijak bez dalšího nepodkládá závěr v tom smyslu, že by stran jednání obviněných postačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Jak totiž správně namítl nejvyšší státní zástupce, útok obviněných nesměřoval, byť třeba způsobem nevhodným či neakceptovatelným, ke smyslu tohoto vztahu či k jeho naplnění (tedy např. k zajištění si požadované výplaty peněz), ale jednalo se o mstu, kterou obvinění poškodili majetek třetí osoby, a to i v částech, kterých se jimi vykonávané dílo netýkalo (omítka, plochy natřené jinými malíři apod.). K realizaci útoku přistoupili zjevně po předchozím plánu, neboť se do budovy kolejí dostavili, za zneužití nevráceného čipu, pouze pro tento útok, vybaveni nářadím k jeho provedení, navíc za sjednání další osoby, která jim pomáhala. Takový mstiví útok, byť odvíjející se od domněle či reálně nespravedlivě vypořádaného občanskoprávního vztahu, je, samozřejmě za splnění dalších zákonných podmínek ve smyslu trestního zákoníku, obvykle trestněprávně relevantní a jeho postihu zásada subsidiarity trestní represe nebrání.
