Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 940/2020, ze dne 29. 10. 2020:
Nejvyšší soud se při své rozhodovací praxi poměrně často setkává s tendencí soudů nižších stupňů mechanicky ztotožňovat porušení důležité povinnosti s porušením jakéhokoli ustanovení zákona o silničním provozu řidičem motorového vozidla, jestliže v příčinné souvislosti s jeho pochybením dojde k ublížení na zdraví či usmrcení jiného účastníka silničního provozu. Hlubší a strukturovanější úvahy k tomu, zda porušení povinnosti, jež je zpravidla chápána jako důležitá povinnost, má v konkrétním případě skutečně tak závažné rysy, aby bylo možno o naplnění uvedeného znaku trestného činu uvažovat, v jejich rozhodnutích mnohdy zcela chybí. Jak plyne z výše rozvedeného příkladmého výčtu typizovaných případů, je namístě hovořit o porušení důležité povinnosti řidičem motorového vozidla tehdy, je-li výsledkem bezohledného, riskantního, hazardního nebo jinak výrazně nezodpovědného chování pachatele, které má zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví. Zvlášť obezřetně a citlivě je třeba vážit otázku naplnění uvedeného znaku za situace, kdy si původce dopravní nehody počíná způsobem svědčícím o jeho snaze svým řidičským povinnostem beze zbytku dostát, a porušení pravidel silničního provozu je důsledkem jeho selhání spočívajícího např. v mylném vyhodnocení dopravní situace nebo povětrnostních podmínek, v přehlédnutí dalšího účastníka silničního provozu nebo v nedostatečně rychlém vyhodnocení pohybu ostatních účastníků silničního provozu apod. V takových případech – byť nelze odhlížet od faktu, že došlo k porušení některého z ustanovení pravidel provozu na pozemních komunikacích – nelze z obecného významu porušeného pravidla paušálně vyvozovat závěr o porušení důležité povinnosti. Ten zásadně nesmí mít charakter presumpce, ale musí mít podklad v úplných skutkových zjištěních a současně musí být v rozhodnutí náležitě vyložen a odůvodněn (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014 sp. zn. 6 Tdo 92/2014 nebo též usnesení ze dne 29. 1. 2014 sp. zn. 6 Tdo 1070/2013 či usnesení ze dne 28. 5. 2019 sp. zn. 4 Tdo 155/2019 aj.).