Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1025/2020, ze dne 19. 11. 2020:
Na námitku obviněného, že informace z doslechu nelze považovat za přímý důkaz, musí dovolací soud reagovat poukazem, že v uvedeném směru zřejmě zaměňuje rozlišování důkazů podle pramene a podle vztahu k dokazované skutečnosti. Zatímco podle prvně uvedeného kritéria (tj. pramene) se důkazy dělí na původní (bezprostřední) a odvozené (zprostředkované), z hlediska vztahu k dokazované skutečnosti na přímé (prosté) a nepřímé (složené).
„Původní je důkaz, který vychází z přímého zdroje (např. výpověď svědka o skutečnostech, které osobě viděl, originál listiny, přehrání videozáznamu z ohledání místa činu). Odvozený je důkaz pocházející ze zprostředkovaného pramene (např. výpověď svědka, který skutečnost sám nevnímal, nýbrž zná ji „z doslechu“, opis listiny, ale i vyšetřující pokus simulující určitou situaci, která se v minulosti stala, apod.). […] Přímým důkazem je ten, kterým se dokazuje přímo vina nebo nevina obviněného (hlavní skutečnost). Nepřímým takový, kterým se dokazuje skutečnost jiná (vedlejší), ale taková, ze které lze usuzovat na skutečnost hlavní.“ (FENYK, J., CÍSAŘOVÁ, D., GŘIVNA, T. a kol. Trestní právo procesní. 7. vydání. Praha. Wolters Kluwer ČR, 2019, str. 360). Vypovídá-li proto osoba o skutečnostech, které se týkají přímo předmětu řízení (tj. popisuje-li jednání pachatele), na podkladě informací, které ji sdělil poškozený, tj. osoba činem pachatele přímo dotčená, pak výpověď takového svědka je třeba označit za důkaz odvozený, avšak přímý. Takový důkaz je třeba hodnotit obezřetně, není však vyloučeno na jeho podkladě činit závěr o vině obviněného, neboť zásada volného hodnocení důkazů nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnou důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti.
