Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1025/2020, ze dne 19. 11. 2020:
Již v minulosti tento soud ve svém rozhodnutí vymezil, za jakých okolností lze vztah mezi dvěma jedinci (rovněž obviněným a poškozenou) považovat za vztah druha a družky. Ve svém usnesení ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 6 Tdo 21/2011, předně upozornil, že z dikce zákona je patrno, že jak vztah druha a družky, tak partnerský vztah musí svoji podstatou odpovídat vztahu mezi manžely, případně rodinnému vztahu. Lze jej zpravidla charakterizovat sdílením společné domácnosti, sdružováním finančních prostředků ke společné úhradě potřeb, výchovou nezletilých dětí, společným sexuálním životem apod. Uzavřel proto, že uplatnění ustanovení § 163 tr. ř. je v případě soužití dvou jedinců, jejichž vztah není osvědčen příslušnými (např. oddací list v případě manželství, doklad o partnerství v případě registrovaného partnerství) listinami vydanými orgány veřejném moci či jinými k tomu oprávněnými subjekty, podmíněno takovým zjištěním, které svědčí závěru, že dosáhlo úrovně odpovídající tomu, co je jinak běžně náplní pojmu manželství. Jinak řečeno, vztah mezi mužem a ženou, má-li se mu přiznat zvláštní ochrana v podobě přiznání práva jejich vlastního a pro orgány činné v trestní řízení závazného projevu vůle podmiňujícího trestní stíhání jednoho z nich pro spáchání trestného činu vyjmenovaného v § 163 odst. 1 tr. zákoníku, se musí vykazovat takovými atributy, aby bylo možno uzavřít, že pojem druh/žka je kategorií obsahově rovnocennou či alespoň v základních kritériích srovnatelnou s pojmem manžel/ka. Musí být proto naplněn nejen příslušnou úrovní citové vazby mezi nimi a s ní souvisejícími vztahy intimními, nýbrž i společným soužitím ve smyslu ekonomickém, jak je charakteristické pro rodinný život (zahrnující jak oblasti sexuální, citové, duševní, ale rovněž hmotné). V projednávané věci však nelze dospět k závěru o naplnění těchto podmínek.
