Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1139/2020, ze dne 2. 12. 2020:
Aplikováno na posuzovanou věc, rozhodnutí o povinnosti obviněného k náhradě škody ve smyslu § 228 odst. 1 tr. ř. bránila skutečnost, že bylo ve vztahu k němu vedeno insolvenční řízení (oddlužení). Městský soud v Praze proto pochybil, pokud navzdory zmíněnému stavu a navzdory citovanému § 140b insolvenčního zákona takový výrok o pohledávce týkající s majetkové podstaty vyslovil (srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 8 Tdo 833/2015, ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. 7 Tz 83/2019, ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 8 Tdo 1136/2019, ze dne 30. 1. 2020, sp. zn. 5 Tdo 1511/2019 nebo ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 8 Tdo 396/2020), a rovněž i z odborné literatury Púry, F. Úpadkové trestné činy v České republice. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 193). Jinak řečeno, odvolací soud nemohl přiznat poškozené nárok na náhradu škody postupem podle § 228 odst. 1 tr. ř., jak důvodně namítl obviněný ve svém dovolání, ale bylo nutné ji odkázat na řízení ve věcech občanskoprávních, v němž by byla pohledávka posuzována v rámci mnohostranného uspořádání a ve smyslu pravidel insolvenčního řízení (srov. zejména § 414 odst. 1 věta druhá a § 416 odst. 1 insolvenčního zákona).
