Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1025/2020, ze dne 19. 11. 2020:
Dovolatel v této souvislosti odkázal na čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, jež stanoví: „Trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější.“ Uvedená zásada je reflektována také v § 2 tr. zákoníku, kde je také blíže rozvedena. Vyplývá z ní, že soud rozhoduje buď podle zákona účinného v době spáchání činu, nebo podle pozdějšího zákona, a to v závislosti na posouzení, který zákon je pro obviněného příznivější (resp. nejpříznivější, došlo-li v mezidobí od spáchání činu k více změnám). „Při řešení časové působnosti, což přichází v úvahu jen v případě změny zákona, a to i opakované, v mezidobí od spáchání činu do doby, kdy se o něm rozhoduje, je třeba vždy posoudit, který zákon, zda ten v době spáchání činu nebo pozdější, je příznivější pro pachatele“ (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 51). Je zřejmé, že „pozdějším“ zákonem se rozumí ten, jenž nabyl účinnosti v mezidobí od spáchání činu do rozhodování soudu. Soud je v tomto případě omezen na zákony, které nabyly účinnosti do doby jeho rozhodování. Je zcela zřejmé, že soud nemůže dopředu předvídat datum nabytí účinnosti zákona, který v době jeho rozhodování nebyl ještě ani vyhlášen ve Sbírce zákonů. Soudy obou stupňů tedy postupovaly zcela správně, když rozhodovaly podle zákona účinného v době spáchání činu.
