Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 1234/2020, ze dne 9. 12. 2020:
Podle § 29 odst. 1 trestního zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Podle § 29 odst. 2 trestního zákoníku nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Podstatou nutné obrany je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem, a to činem, který by jinak byl trestným činem, namířeným proti útočníkovi. V situaci, kdy proti sobě navzájem útočí dvě osoby, je rozhodující počáteční iniciativa, tedy kdo začal (případně také pohnutka či motiv jednání každé ze stran, čí jednání směřovalo ke stupňování konfliktu atp.). Útok má bez prodlení a určitě následovat za hrozbou, přitom však nemusí být neočekávaný. Hrozba nemusí být vyslovena, postačí, když z okolností případu vyplývá (např. útočník sahá po zbrani). Útok nesmí být však ukončen ani přerušen. Jestliže byl útok ukončen nebo přerušen a nebezpečí již přímo nehrozí, nepřichází nutná obrana v úvahu. Na druhé straně však není třeba čekat, až útočník udeří první. Iniciativa, vedoucí ke vzájemnému střetnutí, ale musí vycházet pouze od útočníka. Touto iniciativou je právě určováno, kdo je útočníkem a kdo obráncem. Další průběh střetnutí, pokud byly zachovány meze nutné obrany, na tom nic nemění (srov. Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 399 až 404).
Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů vyplývá, že se otázkou posouzení aplikace ustanovení týkající se nutné obrany (§ 29 odst. 1 tr. zákoníku) zabývaly. Soud prvního stupně měl verzi obviněného o nutné obraně za vyvrácenou řadou důkazů. Jednak svědeckou výpovědí svědkyně O., která soudu ohledně incidentu sdělila informace zprostředkované přímo dovolatelem, byť soud její výpověď hodnotil velmi opatrně, když není pochyb o tom, že příčinou konfliktu byl její vztah k obviněnému a poškozenému a zejména její určitá manipulace s nimi. Obviněný této svědkyni bezprostředně po činu popsal samotný průběh setkání, kdy podle jeho slov se s poškozeným sešli, řekli si asi dvě slova, dvě věty, a hned potom obviněný udeřil poškozeného do brady, neboť toho měl plné zuby, a to opakovaně a za situace, kdy poškozený po první ráně upadl, takže obviněný ho musel tzv. probudit a dal mu opět další ránu. Výpověď této svědkyně tak vylučuje verzi obviněného ohledně nutné obrany, neboť dovolatel svědkyni o žádném útoku poškozeného na jeho osobu neříkal, naopak, přiznal se jí, že sám od sebe na poškozeného dvakrát zaútočil, nikoliv v sebeobraně.
Bez ohledu na uvedené Nejvyšší soud dodává, že i pokud by bylo vycházeno z verze obviněného, která je ovšem v rozporu se zjištěným skutkovým stavem, v posuzovaném případě by nebyla splněna ani druhá zákonná podmínka pro možné uplatnění ustanovení o nutné obraně, uvedená v § 29 odst. 2 tr. zákoníku. Z důsledku, který jednání obviněného mělo, je nepochybné, že i pokud by soud uvažoval o počáteční iniciativě konfliktu ze strany poškozeného (což však bylo soudy jednoznačně vyloučeno), zjevně by se ze strany dovolatele jednalo o obranu zcela zjevně nepřiměřenou, když obviněný poškozeného usmrtil a sám žádné zranění neutrpěl.
