Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 211/2021, ze dne 17. 3. 2021:
Rozhodnutí odvolacího soudu nemůže obstát. Nejvyšší soud totiž ve své rozhodovací praxi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 7 Tdo 362/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 3 Tdo 203/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1301/2018) vychází z pojetí, podle něhož je třeba při posuzování obsahových náležitostí odvolání zohlednit, že zákonodárce v trestním řádu nemohl explicitně stanovit, do jakých podrobností je odvolatel povinen jít v rámci specifikace namítaných vad. Tedy i méně detailní odvolání je proto nutné považovat za podání odpovídající podmínkám uvedeným v § 249 odst. 1 trestního řádu, pokud je z něj i přes jeho stručnost zřejmé, který rozsudek a v jakém rozsahu je napadán a jaké vady (skutkové, procesní, hmotněprávní aj.) jsou rozsudku nebo řízení, jež mu předcházelo, vytýkány. Podstatné je, aby byl z příslušného podání určitým způsobem stanoven rozsah přezkumné činnosti odvolacího soudu. Požadavek na podrobné vylíčení namítaných vad rozsudku by znamenal ztížení či zamezení přístupu oprávněné osoby k soudu druhého stupně a nebyl by slučitelný se zásadou dvouinstančnosti řízení, která zahrnuje právo na řádný opravný prostředek proti meritornímu rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o vině a trestu (srov. též čl. 2 protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod).
Z odvolání obviněného je patrno nejen to, v kterých výrocích je rozsudek nalézacího soudu napadán, ale také to, jaké vady jsou rozsudku vytýkány. Z formulací v odvolání „dle názoru obviněného se soud prvního stupně nevypořádal správně s provedenými důkazy“ a „dle názoru obviněného soud provedené důkazy hodnotil jednostranným způsobem, což má za následek nesprávnost napadeného rozhodnutí“ lze i přes jejich určitou vágnost a výraznou stručnost poměrně snadno dovodit, že obviněný vznesl námitky proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, založeným na nesprávném způsobu hodnocení provedených důkazů (§ 2 odst. 5, 6 trestního řádu). Z takto formulovaných námitek byl soudu druhého stupně zřetelný rozsah jeho přezkumné činnosti, který se týkal jak výroku o vině napadeného rozsudku, tak na něj navazujícího výroku o trestu.
Odvolacímu soudu tak nic nebránilo v tom, aby přistoupil k věcnému přezkumu podle § 254 odst. 3 trestního řádu. Pokud napadeným usnesením odvolání obviněného odmítl podle § 253 odst. 3 trestního řádu, zatížil své rozhodnutí vadou zakládající důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu.
