Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 1037/2025, ze dne 1. 4. 2026:
Velký senát trestního kolegia dospěl především k závěru, že dovolání obviněného P. B. a nejvyšší státní zástupkyně jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť směřují proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a nejvyšší státní zástupkyně podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. Obě posuzovaná dovolání byla podána včas a na místě, kde lze taková podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), splňují obsahové náležitosti podle § 265f odst. 1 tr. ř. a obviněný jej podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř.
Velký senát trestního kolegia po pečlivém prostudování věci dospěl k závěru, že nebyly splněny podmínky podle § 20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích pro postoupení věci velkému senátu, neboť právní názory vyjádřené senátem č. 3 v jeho usnesení ze dne 24. 9. 2025, sp. zn. 3 Tdo 450/2025, a senátem č. 7 v jeho rozsudku ze dne 9. 11. 2022, sp. zn. 7 Tdo 877/2022, si ve skutečnosti nekonkurují.
K postoupení věci k rozhodnutí velkému senátu došlo v důsledku mylné interpretace rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2022, sp. zn. 7 Tdo 877/2022, a to jak ze strany Vrchního soudu v Praze (v jeho rozsudku ze dne 5. 2. 2025, sp. zn. 9 To 72/2024), tak i ze strany senátu č. 3 Nejvyššího soudu (v rámci jeho usnesení ze dne 24. 9. 2025, sp. zn. 3 Tdo 450/2025). V citovaném rozsudku senátu č. 7 ze dne 9. 11. 2022 totiž nebylo kategoricky (zobecňujícím způsobem) konstatováno, že žádný pohlavní styk ve formě tzv. cunnilinctu není možné považovat za pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží. Nelze z něj tudíž dovozovat, že za současné právní úpravy (účinné od 1. 1. 2025) nemůže být takový čin nikdy posouzen jako trestný čin znásilnění podle § 185 odst. tr. zákoníku, nýbrž jen jako trestný čin sexuálního útoku podle § 185a tr. zákoníku, či jinak řečeno, že veškeré tzv. nepenetrační sexuální činy spadají pod zmíněnou novou skutkovou podstatu obsaženou v § 185a tr. zákoníku, zatímco za znásilnění ve smyslu § 185 tr. zákoníku lze nadále považovat již jen takové činy, které mají tzv. penetrační charakter. Podstata problému, tj. důvod mylné interpretace citovaného rozhodnutí senátu č. 7, zjevně spočívá v nikoli zcela vhodné formulaci jediné věty na konci bodu 20. jeho odůvodnění. Na toto odůvodnění je ovšem třeba nahlížet komplexně. V dotčené souvislosti jsou důležité zejména též jeho body 18., 19. a 25. Pod bodem 18. senát č. 7 výslovně připustil, že tzv. orální pohlavní styk může být srovnatelný se souloží, a to s dovětkem, že „správnost tohoto konstatování je ovšem podmíněna konkrétními okolnostmi, které v posuzované věci nebyly zjištěny“. V následujícím bodě 19. pak senát č. 7 rozvedl, že „za ‘jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží’ je třeba považovat takové sexuální praktiky, při kterých je soulož simulována typicky tím, že do pohlavního ústrojí ženy je alespoň zčásti vpravena jiná část těla muže (míněno jiná část než pohlavní úd), např. prsty nebo jazyk, nebo zcela cizí předmět, anebo tím, že pohlavní úd muže je alespoň zčásti vpraven do jiných částí těla ženy než do pohlavního ústrojí, např. do úst nebo konečníku. Naopak praktiky, při kterých není alespoň zčásti vniknuto do pohlavního ústrojí ženy a pohlavní úd muže není předmětem manipulace, zpravidla nelze považovat za pohlavní styk srovnatelný se souloží“. Již z těchto formulací (viz použití slov „typicky“ a „zpravidla“) lze jasně dovodit, že daný závěr nebyl učiněn jako kategorický, generalizující a obecně platný, tedy vztahující se na všechny případy tzv. cunnilinctu. Tomu ostatně odpovídá i znění samotného, bezprostředně následujícího a v nyní řešené souvislosti „problematického“ bodu 20. odůvodnění. Senát č. 7 v něm totiž nejprve zdůraznil, že v jimi souzené věci nebylo bez důvodných pochybností prokázáno více než to, že „šlo jen o povrchové, málo intenzivní dotyky jazyka obviněného na přirození poškozené (navíc jen krátce trvající)“. Právě tato specifická skutková zjištění vedla ke správnému závěru, že v daném případě nešlo o pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží. Na uvedené pak obsahově navázal i bod 25. odůvodnění, v němž bylo konkrétně zmíněno: „Nelze tedy říci, že vše, co je někdy označováno jako orální pohlavní styk (v širším smyslu), je zároveň pohlavním stykem obdobným souloži, srovnatelným se souloží“. Jednoduchým gramatickým výkladem této formulace lze opět dojít k závěru, že senát č. 7 nevyloučil možnost naplnění znaku „provedení činu způsobem srovnatelným se souloží“ v případech tzv. cunnilinctu (jakožto tzv. nepenetrační sexuální techniky).
Ostatně i nejvyšší státní zástupkyně poukazuje na to, že senát č. 3 Nejvyššího soudu vyjádřil v odůvodnění svého usnesení ze dne 24. 9. 2025, sp. zn. 3 Tdo 450/2025, přesvědčení, že rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, pokud jde o naplnění znaku „jiného pohlavního styku provedeného způsobem srovnatelným se souloží“, do současné doby byla (a nadále je) jednotná a žádným způsobem ji nenarušuje ani opakovaně odkazovaný rozsudek senátu č. 7 ze dne 9. 11. 2022, sp. zn. 7 Tdo 877/2022. V tomto ani žádném jiném svém rozhodnutí Nejvyšší soud nikdy kategoricky a generalizujícím způsobem nekonstatoval, že tzv. nepenetrační sexuální činy (spočívající typicky např. právě v tzv. cunnilinctu) nelze považovat za činy provedené způsobem srovnatelným se souloží. Jinak řečeno, ve své rozhodovací praxi nikdy nedal nižším soudům pokyn, resp. jednoznačný a obecně platný návod k tomu, aby vždy bez výjimky postupovaly způsobem, který zvolil Vrchní soud v Praze v nyní napadeném rozsudku ze dne 5. 2. 2025, sp. zn. 9 To 72/2024. Naopak bylo setrvale zdůrazňováno (a učinil tak ostatně i senát č. 7 Nejvyššího soudu v bodech 18. až 20. a 25. odůvodnění rozsudku ze dne 9. 11. 2022, sp. zn. 7 Tdo 877/2022), že vždy záleží na konkrétních okolnostech činu a na konkrétním způsobu jeho provedení.
Důvodová zpráva k zákonu č. 166/2024 Sb., jímž byl s účinností od 1. 1. 2025 novelizován trestní zákoník, vyznívá (v části týkající se ustanovení § 185 a § 185a tr. zákoníku) bohužel poněkud neurčitě a nelze se o ni spolehlivě opírat. Formulace užité na více místech její obecné části na první pohled budí dojem, že úmyslem zákonodárce bylo dosáhnout stavu, kdy jako trestný čin znásilnění budou nadále kvalifikovány již jen tzv. penetrační činy, zatímco jednání tzv. nepenetrační povahy budou posuzována „jen“ jako nově zaváděný trestný čin sexuálního útoku podle § 185a tr. zákoníku. Na druhé straně se však v téže důvodové zprávě, pokud jde o obsahové vymezení pojmu „jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží“, jakožto rozhodného kvalifikačního znaku trestného činu znásilnění podle § 185 odst. 1 tr. zákoníku, opakovaně a bez jakýchkoli výhrad odkazuje na dosavadní konstantní judikaturu. Ve zvláštní části důvodové zprávy se v příslušném segmentu [nadepsaném „K bodu 4 (§ 185)“] v souvislosti s prováděnou změnou (kritérii důležitými pro rozlišení, zda určité jednání bude i nadále spadat pod § 185 tr. zákoníku, nebo naopak pod nově zaváděný § 185a tr. zákoníku) připomíná, že jako znásilnění by vedle samotné soulože měly být posuzovány pouze takové jiné pohlavní styky (slovy zákona provedené způsobem srovnatelným se souloží), které „mají na sexuální sféru oběti obdobně citelný dopad, a proto jsou v rozhodovací praxi soudů kladeny na roveň souloži i orální pohlavní styk a anální pohlavní styk“.
Je evidentní, že stejně jako dosud, tak i v budoucnu bude v dotčené otázce hrát nezastupitelnou roli soudní rozhodovací praxe. Jakékoli jednoduché, kategorické, univerzální a předem jasně dané rozlišení (např. typu, že za trestný čin znásilnění lze nadále považovat jen tzv. penetrační činy, zatímco veškerá jednání tzv. nepenetrační povahy je namístě kvalifikovat nanejvýš jako trestný čin sexuálního útoku) není reálné. Stále platí, že bude vždy záležet na konkrétních okolnostech činu a způsobu jeho provedení. Potíže většinou nenastanou při posuzování „jasných“ situací na jednom či druhém konci škály daných sexuálně motivovaných jednání. Proto tzv. penetrační praktiky, tedy takové techniky, při nichž je do pohlavního ústrojí ženy alespoň zčásti vpravena jiná část těla muže (než pohlavní úd), např. prsty nebo jazyk, nebo zcela cizí předmět, anebo je pohlavní úd muže alespoň zčásti vpraven do jiných částí těla ženy než do pohlavního ústrojí, např. do úst nebo konečníku, případně je cizí předmět vpraven do konečníku ženy, budou jistě běžně posuzovány jako trestný čin znásilnění. Naopak méně intenzivní a celkově méně závažné tzv. nepenetrační praktiky, spočívající např. v olíznutí zevního genitálu ženy bez průniku jazyka mezi stydké pysky apod., budou kvalifikovány podle nového ustanovení § 185a tr. zákoníku, tedy jako trestný čin sexuálního útoku. Mezi těmito krajními variantami bude ovšem nutně zůstávat poměrně široká škála dalších jednání, která nebudou mít až tak jednoznačný charakter a která bude nutné posuzovat případ od případu, přísně individuálně a velmi pečlivě. Konkrétně u cunnilinctu bude vždy důležité (mimo jiné) zjištění, které části zevního genitálu ženy se pachatel svým jazykem dotýkal, jakým způsobem, jak intenzivně a jak dlouho, včetně toho, zda toto jednání bylo (obecně vzato, pokud by šlo o akt dobrovolný) způsobilé u dospělé oběti vyvolat sexuální vzrušení nebo dokonce i vyvrcholení atd. Z povahy věci je jasné, že zjištění všech těchto podstatných skutečností může být někdy komplikované, a dvojnásobně to platí tehdy, je-li obětí dítě nízkého věku (o čemž nakonec výmluvně svědčí i oba nyní srovnávané případy, řešené Nejvyšším soudem pod původními sp. zn. 7 Tdo 877/2022 a sp. zn. 3 Tdo 450/2025). V takových situacích pak samozřejmě nelze (v závislosti na výsledku dokazování) vyloučit, že v konečném důsledku bude nutné uplatnit zásadu in dubio pro reo, tj. při přetrvávajících pochybnostech rozhodnout ve prospěch obviněného a jeho jednání kvalifikovat nikoli jako trestný čin znásilnění, nýbrž „jen“ jako trestný čin sexuálního útoku. Každopádně, i ustanovení § 185a tr. zákoníku v aktuálním znění plně umožňuje spravedlivé a efektivní (dostatečně přísné) potrestání pachatele takového činu, což se ostatně projevilo i v nyní posuzovaném případě, protože v něm vrchní soud svým rozsudkem napadeným dovoláními podstatně zpřísnil trest původně uložený obviněnému rozsudkem soudu prvního stupně, když podmíněné odsouzení změnil na nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 3 roků.
Navíc v napadeném rozsudku Vrchního soudu v Praze (stejně jako v jím zrušeném rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci) byly vyjádřeny sexuální aktivity obviněného tím, že „… opakovaně olizoval na krku a kolem uší, osahával a hladil po celém těle, nejméně ve dvou případech jí líbal a lízal obnaženou vagínu a nejméně v jednom případě poté, co si za ní přišel lehnout do postele, jí přikládal svůj obnažený penis k hýždím …“. To je skutkový závěr, jehož právní posouzení vrchním soudem v tom smyslu, že nejde o pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží, není v rozporu s právním posouzením obdobné aktivity senátem č. 7 v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2022, sp. zn. 7 Tdo 877/2022, podle kterého „… lízání ve smyslu (několikerého) povrchového olíznutí pohlavního orgánu poškozené bylo sice pohlavním stykem, avšak nikoliv obdobným souloži, respektive provedeným způsobem srovnatelným se souloží …“ (viz bod 25. jeho odůvodnění). Navíc ztrácí význam i argumentace senátu č. 3 v usnesení, jímž předložil nyní projednávanou věc velkému senátu trestního kolegia, pokud poukazuje na dřívější rozhodovací praxi různých senátů Nejvyššího soudu, která se zčásti týká ustanovení § 185 tr. zákoníku před jeho novelou provedenou zákonem č. 166/2024 Sb. a která logicky nemohla reagovat na tuto novelu (viz např. poukaz senátu č. 3 pod bodem 33. odůvodnění jeho předkládacího usnesení na výklad pojmu „obdobný pohlavní styk“, který je ovšem odlišný od pojmu „pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží“). Stejně tak je zřejmé, že shora citovaná sexuální aktivita obviněného není tzv. penetračním sexuálním činem, který by bylo možno bez dalšího považovat za pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží, takže není vyloučena právní kvalifikace skutku podle § 185a odst. 1 alinea 3, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, jak ji učinil vrchní soud v rozsudku napadeném dovoláními a jak bylo vyloženo výše pod bodem 23. tohoto rozhodnutí.
Chcete v této věci poradit, neváhejte nás kontaktovat: tel. 731 773 563, e-mail: info@akjanosek.cz
