Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 686/2025-II., ze dne 10. 9. 2025:
Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný dopustil označených trestných činů tím, že v přesně nezjištěné době v roce 2022 a 2023 v Rumunsku, ve městě XY, v nezjištěném počtu případů, nejméně však třikrát, za účelem svého sexuálního uspokojení podal nezletilé poškozené AAAAA, ač znal její věk, s cílem poškozenou omámit a uvést ji tak do stavu, v němž nebude schopna projevit svou vůli, blíže neurčený lékový přípravek, který poškozená požila výměnou za poskytnutí dárků obviněným, a poté, co požití lékového přípravku u ní vedlo k celkové slabosti a usínání, obviněný poškozenou hladil a osahával po celém těle, na prsou a hýždích, líbal jí ruce a nohy, v podávání lékových přípravků poškozené a v jejím osahávání pokračoval i v době od 16․ 9. do 28. 9. 2023 v České republice v XY, na ubytovně XY, XY, i jinde, přestože se poškozená proti osahávání slovně ohrazovala a fyzicky se od obviněného odtahovala, v jednom případě osahával poškozenou na hýždích i ve spánku, přičemž dne 28. 9. 2023 byla v moči poškozené po požití lékového přípravku bílé barvy, který jí obviněný podal, zjištěna účinná látka ze skupiny benzoazepinů, tj. látka způsobující sedaci, stavy ospalosti a poruchy koncentrace.
Obviněný nepopíral, že poškozené podával léky na zklidnění, sliboval jí za to, případně i poskytoval dárky a mazlil se s ní, ale nepovažoval to za sexuální akt. Významná je výpověď nezletilé poškozené ze dne 23. 10. 2023 (přepis na č. l. 58–60 v relevantních částech koresponduje se záznamem pomocí audiovizuální techniky), v níž popisuje jak jednání obviněného vůči ní v Rumunsku, tak posléze i v České republice. Co do popisu jeho jednání v Rumunsku, zřetelně označuje jen 3 případy invazivního pohlavního styku (genitálního i análního), o žádném jiném jeho chování vůči ní nehovoří. K výslovnému dotazu sdělila, že se staly jen tyto 3 věci, jen samotný akt, obviněný ji nelíbal, nesahal na ni. Všechno také řekla mamince. K charakteru jeho jednání v penzionu XY v XY konkretizovala – vedle podání tablet, že jí obviněný dal ruku na stehno, sahal jí na kotník, na různé části těla a také ji osahával ve spánku na hýždích. Svědkyně A. M. S., matka poškozené, vypověděla, že zjistila, že jí i poškozené obviněný dával tablety do džusu, protože byly podle něj „nějaké nervozní“, poškozené je dal i 28. 9. 2023. Poškozená se jí přímo nikdy nezmínila, že by ji obviněný osahával, asi se bála, stěžovala si, že je hrubý a opilý. K přímému dotazu, zda ví z vlastní zkušenosti, že by obviněný poškozenou osahával, uvedla, že jednou na procházce obviněný s dcerou laškoval, bral jí čepici a vzal ji do náručí, ale ona to pokládala za legraci. J. J. N. ji informoval, že viděl, jak obviněný dceru osahával na nohách, ona mu rovněž sdělila, že to byla asi legrace, jenom hra. Poškozená jí neříkala o sexuálním zneužití v Rumunsku. Svědek J. J. N. skutečně ve své výpovědi hovořil o tom, že se mu poškozená svěřila, že ji obviněný osahával na prsou, viděl, že obviněný na poškozenou opakovaně sahal, dotýkal se jí na ramenou a na prsou, ač si to nepřála. Obviněný to vysvětloval tím, že to bylo v rámci zábavy. Po zadržení obviněného mu matka poškozené sdělovala, že s ní chtěl obviněný žít, jí se ale nelíbilo, jak se dotýká její dcery. Říkala mu rovněž, že už v Rumunsku docházelo k tomu, že se jí obviněný dotýkal na intimních místech, ona s ním přerušila kontakt. AAAAA mu později po zadržení obviněného též zmínila, že se ji snažil obviněný posadit na koleno (neuvedeno, zda v Rumunsku či v České republice) a začít ji obtěžovat. Podrobněji svědek hovořil i o okolnostech souvisejících s tabletami poté, co mu A. M. S. poslala na WhatsApp fotku s tabletami a dostal zprávu, že obviněný dal poškozené tablety. Protože pak svědkyně nezvedala telefon, informoval policii a jeli společně na ubytovnu. Konfrontují-li se výpovědi posledně uvedených svědků, tj. A. M. S. a J. J. N., nelze z nich zjistit žádnou relevantní informaci o chování obviněného vůči poškozené v Rumunsku. Svědek J. J. N. měl jen zprostředkované sdělení matky poškozené, které samo o sobě není věrohodné, neboť svědkyně uváděla, že jí poškozená o žádném sexuálním zneužití (ani osahávání) v Rumunsku neříkala.
Pro úplnost je třeba upozornit i na odpovídající část výpovědi obviněného ze dne 1. 10. 2023, v níž jednak přiznával, že se s poškozenou mazlil (bez specifikace místa), nepokládal to ale za sexuální akt. Ve vztahu ke skutku, pro nějž mu bylo sděleno obvinění, uvedl, že poškozené dal půl bílé tablety, když vyšla ze sprchy, byla nahá, sama si vzal jeho penis a dala si ho do pusy. Jednou se to stalo na hotelu a opakovalo se to asi 1x za rok, 3x to bylo ve sprše. Penisem se o pohlavní styk nepokoušel, protože je impotent. Dal jí dárek, začal jí líbat ruce, nohy, říkal, že bez jejího souhlasu nic dělat nebudou. Z uvedeného vyplývá, že výpověď nezletilé poškozené v části popisující jednání obviněného vůči ní v Rumunsku nekoresponduje s výpovědí obviněného a ani ostatními provedenými důkazy a skutková zjištění odvolacího soudu, že v přesně nezjištěné době v roce 2022 a 2023 v Rumunsku, ve městě XY, v nezjištěném počtu případů, nejméně však třikrát, za účelem svého sexuálního uspokojení podal nezletilé poškozené AAAAA, s cílem poškozenou omámit a uvést ji tak do stavu, v němž nebude schopna projevit svou vůli, blíže neurčený lékový přípravek, který poškozená požila výměnou za poskytnutí dárků obviněným, a poté, co požití lékového přípravku u ní vedlo k celkové slabosti a usínání, obviněný poškozenou hladil a osahával po celém těle, na prsou a hýždích, líbal jí ruce a nohy, nemají oporu ve výsledcích provedeného dokazování. Uvádí-li přesto odvolací soud, že výpovědi obviněného a poškozené tvoří spolehlivý podklad pro skutková zjištění spojená s jednáním obviněného v Rumunsku, bude na něm, aby vyložil, o které důkazy tato svá skutková zjištění konkrétně opřel.
Podle dovolacího soudu nedostatečně odůvodněný závěr o vině obviněného v rozsudku soudu prvního stupně tedy nenapravil ani odvolací soud, podle něhož lze vinu obviněného vyvodit na podkladě důkazů, které tvoří ucelený a logický řetěz, přičemž jde-li o inkriminované jednání obviněného vůči poškozené v Rumunsku, odkazoval na výpověď obviněného a poškozené. Jak již ale bylo vyloženo, výpovědi obviněného a poškozené nejsou v této části ani zdaleka shodné. Nadto není možné nechat stranou poněkud nejasné a neurčité hodnocení výpovědi obviněného ze dne 1. 10. 2023 odvolacím soudem, podle něhož nedobrý stav obviněného potvrzuje i zmínka vrchního komisaře v podnětu k návrhu na vzetí do vazby. Výpověď obviněného měla být chaotická, obviněný neklidný, proto byl také jeho výslech po zásahu obhájce přerušen (bod 17. rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud proto hovoří o potřebě přistupovat k hodnocení tohoto důkazu „s větší obezřetností“, aniž by však dále vysvětlil, jak se tato okolnost reálně promítla do hodnocení věrohodnosti výpovědi obviněného a učiněných skutkových zjištění. Výslech vrchního komisaře D. H. k bližšímu objasnění okolností, za jakých se výslech obviněného dne 1. 10. 2025 uskutečnil, ale k důkazu proveden nebyl.
V dané souvislosti je vhodné připomenout judikaturu Ústavního soudu (nález ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16), podle níž jsou obecné soudy v situaci „tvrzení proti tvrzení“ povinny důkladně posuzovat věrohodnost jednotlivých proti sobě stojících výpovědí a postupovat obzvláště pečlivě a obezřetně při hodnocení těchto výpovědí a vyvozování skutkových závěrů, a to za přísného respektování principu presumpce neviny. I z laického pohledu by bylo zcela zjevné, že výpovědní hodnota výpovědi nezletilé poškozené není příliš vysoká, což ostatně zaznamenaly i soudy obou stupňů, které se v této souvislosti snažily najít vysvětlení i v tom, že vypovídala prostřednictvím tlumočníka (bod 40. rozsudku soudu prvního stupně, bod 25. rozsudku odvolacího soudu). Dovolací soud v rámci přípravy k rozhodnutí o dovolání zhlédl videozáznam výslechu svědka – osoby mladší 18 let AAAAA (připojen k č. l. 55) a nutno podotknout, že práce ad hoc přibraného tlumočníka a jeho aktivita při výslechu nezletilé poškozené není standardní. Považovat proto daný důkaz za spolehlivě usvědčující, popř. jako věrohodný jen v částech, v nichž se výpověď poškozené podle odvolacího soudu shoduje s výpovědí obviněného (čemuž ale výsledná skutková zjištění odvolacího soudu neodpovídají), je ze strany obou nižších soudů přinejmenším kontroverzní. Lze shrnout, že z výpovědi poškozené s oporou především o výpověď svědka J. J. N. bylo možno vyvodit toliko skutkové zjištění týkající se již dříve zmiňovaného a popisovaného neinvazivního sexuálně podmíněného kontaktu s obviněným až při pobytu v České republice v XY.
Obdobně je třeba nahlížet také na obsah výpovědí dovolatele, kterou soudy jako celek důvodně považovaly za nevěrohodnou. V této souvislosti je ovšem nutné poznamenat, že nevěrohodnost obhajoby obviněného sice za určitých okolností může poskytnout jistý obrázek o celkovém skutkovém ději, obviněný má však v rámci svého ústavně garantovaného práva na obhajobu možnost hájit se způsobem, jaký uzná za vhodné. Ještě obezřetněji je s výpovědí obviněného nutno zacházet za stavu důkazní nouze (jaký panuje v posuzovaném případě). V této souvislosti je možno poukázat na náhled Ústavního soudu na obhajobu obviněného vyjádřený v nálezu ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09, podle něhož „právo na obhajobu, které má i ústavněprávní zakotvení (čl. 37 odst. 1 a 2, čl. 40 odst. 3 a 4 Listiny), je koncipováno tak, že obviněný se může, avšak nemusí hájit; taktika a způsob vedení obhajoby je výlučně v dispozici obviněného; také volba okamžiku, kdy obviněný s obhajobou vystoupí, je toliko jeho věcí; úkol prověřovat obhajobu spočívá v kterémkoli okamžiku trestního řízení na orgánech činných v trestním řízení; obviněného v trestním řízení netíží žádné důkazní břemeno“. Podle zde vyslovených závěrů „důkazní situace, při níž v trestním řízení existuje pouze jediný usvědčující důkaz, je z poznávacího hlediska nesnadná a obsahuje v sobě riziko možných chyb a omylů. V takových případech musí být věnována mimořádná pozornost důkladnému prověření tohoto jediného usvědčujícího důkazu a takový důkaz musí být mimořádně pečlivě hodnocen. Orgány činné v trestním řízení jsou povinny vyvinout všemožné úsilí, aby tento jediný usvědčující důkaz byl pokud možno doplněn jinými, byť třeba nepřímými důkazy. Taková povinnost pro ně vyplývá ze zásady oficiality a ze zásady vyhledávací (§ 2 odst. 4 a 5 tr. ř.), podle níž orgány činné v trestním řízení jsou povinny samy provádět další potřebné a dostupné úkony tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti“ (obdobně také např. nález ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. IV. ÚS 2773/20). S ohledem na vše výše zmíněné je tudíž možno uzavřít, že ani z výpovědí obviněného nemohly vyplynout takové skutečnosti, které by mohly být bez dalšího hodnoceny jako usvědčující jej ze spáchání skutku, jímž byl uznán vinným v modifikované podobě odvolacím soudem.
Dovolací soud nemůže pominout, že presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř., čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a z ní plynoucí pravidlo in dubio pro reo, na něž obviněný odkazoval, jsou pilířem spravedlivého trestního řízení. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí také, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98, ze dne 9. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 787/13, aj.). Jinak řečeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.).
Vyhodnotíme-li důkazní situaci v této trestní věci, dovolatel je usvědčován jediným přímým důkazem, a to výpovědí poškozené nezletilé AAAAA, o jejíž věrohodnosti lze však opodstatněně pochybovat. Tento přímý důkaz sám o sobě bez jakýchkoliv pochybností neprokazuje jednání, jímž byl obviněný uznán vinným a jehož se měl dopustit ještě v Rumunsku ve městě XY. Dále je soudy zjištěný skutkový děj podporován důkazy, jejichž vypovídající hodnota je nízká (výpověď A. M. S., matky poškozené, jakož i svědka J. J. N. v části toliko zprostředkovaně popisující události v Rumunsku). Jiné důkazy, které by prokazovaly okolnosti údajného sexuálním uspokojením motivovaného „hlazení a osahávání poškozené po celém těle, na prsou a hýždích“, a to zejména v Rumunsku v nezjištěném počtu případů, nejméně však třikrát, nebyly orgány činnými v trestním řízení zajištěny. Nejvyšší soud je proto přesvědčen, že nebyly eliminovány veškeré pochybnosti, zda a jakým konkrétním způsobem se obviněný jednání, jímž byl v uznán vinným, dopustil jednak na území Rumunska a poté i České republiky.
Podle Nejvyššího soudu se závěr o vině obviněného jeví ve světle dosud provedených důkazů a jejich hodnocení soudy přinejmenším jako nepřesvědčivý. Souhrn provedených důkazů musí tvořit logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny okolnosti předmětného skutku a usvědčují z jeho spáchání právě obviněného (k tomu srov. př. rozhodnutí uveřejněná pod č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.). Dokazování soudů není prosto určitých rozporů, z nichž nejzásadnější spočívá v tom, že nebyla bez jakýchkoliv rozumných pochybností vyvrácena stěžejní část obhajoby obviněného, že se vůči nezletilé poškozené, sleduje své sexuální uspokojení, nedopustil ani jednání popsaného ve výroku o vině rozsudku odvolacího soudu. K odstranění vytknutých nedostatků třeba doplnit dokazování v intencích uvedených v tomto rozhodnutí, přičemž se nabízí výslech vrchního komisaře D. H. k okolnostem, za nichž probíhal výslech obviněného dne 1. 10. 2023, k chování obviněného v jeho průběhu, případně vyžádání zprávy CPZ o celkovém stavu obviněného po dobu pobytu. Provedení těchto důkazních prostředků je významné pro závěr o celkové věrohodnosti výpovědi obviněného, zejména pak jeho výpovědi dne 1. 10. 2023. S ohledem na okolnosti případu a nejasné a rozpačité vyznění výpovědi znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, MUDr. Hind Mansour-Musové v hlavním líčení jeví se potřebným ji znovu vyslechnout k otázkám povahy jednání obviněného jako případného „jednání náhražkového“, jak zmiňují soudy obou stupňů bez patřičného odborného zázemí. Zejména je pak nutno při hodnocení důkazů neopomíjet žádné okolnosti, tedy ani ty, které svědčí ve prospěch obviněného, a postupovat v souladu se zásadou presumpce neviny i z ní vyplývajícího pravidla in dubio pro reo. Teprve pak nechť jsou po vyhodnocení provedených důkazů učiněny odpovídající závěry ohledně tohoto jednání, a to jak skutkové, tak právní. Nelze vyloučit, že k řádnému zjištění skutkového stavu věci bude nezbytné provést i důkazy další, přičemž na soudu bude, aby tak učinil. Zvláště je třeba upozornit, byť spíše jen hypoteticky, na eventualitu návratu nezletilé poškozené s matkou na území České republiky, popř. zjištění jejich konkrétního pobytu, a v návaznosti na to možnost jinak potřebného doplnění dokazování o znalecký posudek z oboru psychologie ve vztahu k poškozené a její věrohodnosti.
Chcete v této věci poradit, neváhejte nás kontaktovat: tel. 731 773 563, e-mail: info@akjanosek.cz
