Jde o trestný čin, pokud někdo prodává legální léky na předpis, například přípravky s benzodiazepiny či opioidy, bez oprávnění a za účelem zisku? A jak se počítá „prospěch velkého rozsahu“, pokud pachatel tvrdí, že musí odečíst i své náklady? Těmito otázkami se zabýval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 18. 9. 2025, sp. zn. 11 Tdo 737/2025, kterým podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl dovolání tří obviněných odsouzených za mezinárodní distribuci léčiv obsahujících omamné a psychotropní látky.
Co se stalo
Krajský soud v Brně uznal obviněné D. V. a D. B. vinnými zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. b), c) trestního zákoníku a obviněného D. P. podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku. Podle skutkových zjištění se jako členové organizované skupiny působící přinejmenším v České republice, na Slovensku a v Brazílii podíleli od konce roku 2015 do září 2022 na neoprávněné distribuci léčiv obsahujících různé omamné a psychotropní látky, a to zejména jejich dovozem, vývozem, nákupem a prodejem. Šlo o léky s obsahem látek jako oxazepam, zolpidem, diazepam, alprazolam, bromazepam, klonazepam, midazolam, fenobarbital, kodein, methylfenidát, flunitrazepam a morfin.
Soud prvního stupně uložil tresty odnětí svobody v trvání osmi, sedmi a šesti let s použitím § 58 odst. 1 trestního zákoníku (tedy pod dolní hranicí zákonné sazby), obviněným D. V. a D. B. také peněžité tresty a propadnutí věcí. Vrchní soud v Olomouci k odvolání státního zástupce tresty zpřísnil: D. V. dostal jedenáct let, D. B. deset let a peněžitý trest 1 600 000 Kč a D. P. osm a půl roku. Zákonná sazba podle § 283 odst. 4 trestního zákoníku přitom činí deset až osmnáct let.
V čem byl spor
Obvinění se dovolávali dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu, D. P. také podle písmene i). Nejzajímavější byla námitka D. B., že distribuované léky nebyly drogami ani prekurzory, ale léčivy, a že jejich distribuce proto nemůže být trestným činem. Odkazoval na rozsudek Soudního dvora EU ze dne 2. 3. 2017, sp. zn. C-497/16, podle něhož by na obchod s běžnými léky obsahujícími látky ze skupiny prekurzorů nemělo být pohlíženo optikou trestního práva, není-li prokázáno, že jsou distribuovány za účelem výroby psychotropních látek. Podobně D. V. a D. P. argumentovali, že je třeba rozlišovat dovoz heroinu či kokainu od nakládání s legálními léky.
V. a D. P. dále zpochybnili, že šlo o organizovanou skupinu působící ve více státech. Tvrdili, že osoby využíval nesystematicky, o sobě nevěděly a chyběla plánovitost a koordinovanost, přičemž D. P. namítal, že komunikace byla otevřená a nešlo o dělbu činností. D. V. a D. B. napadli také závěr o úmyslu získat prospěch velkého rozsahu s tím, že soudy neodečetly pořizovací náklady. D. B. navíc tvrdil, že byl opomenut důkaz fakturami dokazujícími, že provozoval terminál společnosti Sazka, na němž D. V. sázel. Všichni tři nakonec namítali nepřiměřenost trestů a nepoužití § 58 odst. 1 trestního zákoníku.
Jak rozhodl Nejvyšší soud
K základní otázce, zda je obchod s léky trestný, Nejvyšší soud připomněl znění § 283 odst. 1 trestního zákoníku, podle něhož je trestný ten, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekurzor nebo jed. Látky obsažené v lécích, s nimiž obvinění nakládali, patří podle § 44c zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, a podle nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, mezi psychotropní látky (seznam IV), omamné látky (seznam II) i omamnou látku seznamu I (morfin). Podle ustálené judikatury (například usnesení sp. zn. 11 Tdo 931/2022) lze opatření takového léku jinému, sleduje-li se jiný než léčebný účel, považovat za neoprávněné a jím naplnit znaky § 283 odst. 1 trestního zákoníku. Skutečnost, že šlo o léčivo „na předpis“ a nikoli o marihuanu nebo pervitin, proto podle Nejvyššího soudu nehraje pro posouzení viny žádnou roli.
Nejvyšší soud také vysvětlil, proč obhajoba neuspěla s odkazem na stanovisko trestního kolegia sp. zn. Tpjn 301/2018 (č. 3/2022 Sb. stanoviska). To se týká léčivých přípravků obsahujících prekurzory, například efedrin nebo pseudoefedrin, u nichž je nutné dokazovat, zda směřovaly k nedovolené výrobě drogy. Nedopadá na léky, které přímo obsahují omamné nebo psychotropní látky, s nimiž obvinění neoprávněně nakládali za účelem zisku. Argument rozsudkem C-497/16 se proto míjel s podstatou věci.
Ke znaku organizované skupiny působící ve více státech Nejvyšší soud odkázal na odůvodnění soudů nižších stupňů. Všichni obvinění se na aktivitách skupiny podíleli jako její členové nebo ve spojení s ní. Soudy přitom zohlednily míru přispění každého: u D. P. dovodily kratší dobu a menší intenzitu trestné činnosti, což se promítlo do trestu s použitím § 58 odst. 1 trestního zákoníku, ale nešlo o činnost nahodilou ani od ostatních odtrženou, a prokázaly, že byl v kontaktu alespoň se dvěma dalšími členy skupiny. D. V. a D. B. byli hlavními organizátory, kteří spolu s dalšími nakupovali, přechovávali a distribuovali léky v České republice, na Slovensku a v Brazílii.
K prospěchu velkého rozsahu podle § 283 odst. 4 písm. b) trestního zákoníku Nejvyšší soud připomněl, že jde o skutečný nebo zamýšlený zisk, od něhož je třeba odečíst náklady vynaložené v souvislosti s trestnou činností (usnesení sp. zn. 7 Tdo 207/2005, publikované pod č. 42/2005 Sb. rozh. tr.). Za náklady se však považují jen ty nezbytné pro samotné opatření zboží, tedy zde nákupní cena léků. Ne každý výdaj pachatele se započítá; nekritické zohledňování všech nákladů by odporovalo logice věci. Soudy zjistily minimální množství přivezených léků a marži dovodily z odposlechnuté elektronické komunikace a z výpovědi svědkyně, odečetly nákupní cenu a dospěly k čistému zisku přesahujícímu 10 milionů korun. Odvolací soud správně doplnil, že tento znak nevyžaduje, aby prospěchu velkého rozsahu bylo skutečně dosaženo, postačí úmysl jej získat, který lze dovodit už z objemu léků zajištěných při domovních prohlídkách. Nejvyšší soud dále potvrdil, že D. V. a D. B. jednali v přímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, D. P. minimálně v úmyslu nepřímém a u kvalifikovaných znaků postačí nedbalost.
Námitku opomenutého důkazu (faktury z terminálu Sazka) Nejvyšší soud odmítl, protože D. B. tento důkaz nenavrhl ani v odvolání, ani při veřejném zasedání u odvolacího soudu, a navíc byl k finančním transakcím podrobně vyslechnut. Důkaz byl tedy nadbytečný a nadbytečnost důkazu podle ustálené judikatury opomenutý důkaz nezakládá.
K trestům Nejvyšší soud zopakoval, že nepřiměřenost trestu lze v dovolání namítat jen v rámci § 265b odst. 1 písm. i) trestního řádu, tedy při uložení nepřípustného druhu trestu nebo trestu mimo zákonnou sazbu, a jen výjimečně při extrémním rozporu s principem proporcionality trestní represe. Tresty D. V. a D. B. byly uloženy při dolní hranici sazby (u D. B. na samé hranici), u D. P. dokonce pod ní. Soudy navíc zohlednily druh látek, komu byly distribuovány, zdravotní stav D. V. i vůdčí roli D. V. a D. B. Společenskou škodlivost přitom nelze řešit v obecné poloze, protože není zákonným znakem trestného činu a má význam jen pro uplatnění zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 trestního zákoníku. Použití § 58 odst. 1 trestního zákoníku je fakultativní, takže nelze vytýkat, že u D. V. a D. B. nebylo využito.
Proč je rozhodnutí zajímavé
Rozhodnutí je jasnou připomínkou, že hranice trestnosti neprochází jen mezi „tvrdými“ a „měkkými“ drogami. Kdo bez oprávnění a s jiným než léčebným účelem prodává, dováží nebo jinak opatřuje léky obsahující omamné či psychotropní látky, dopouští se drogového trestného činu, a to i tehdy, jde-li o legální léky na předpis. Zároveň rozhodnutí přesně vymezuje působnost stanoviska Tpjn 301/2018: vztahuje se na léky s prekurzory (efedrin, pseudoefedrin), u nichž je nutné zkoumat vědomí o účelu, nikoli na léky, které samy obsahují návykovou látku. Prakticky užitečné je také vysvětlení, které náklady lze při výpočtu prospěchu velkého rozsahu odečíst: jen ty nezbytné pro opatření zboží, nikoli provozní výdaje či odměny spolupracujících osob.
Nejvyšší soud tak dovolání všech tří obviněných vyhodnotil jako zjevně neopodstatněná a podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu je odmítl; rozhodl v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu.
Chcete v této věci poradit, neváhejte nás kontaktovat: tel. 731 773 563, e-mail: info@akjanosek.cz
