Poruší soud zákaz dvojího přičítání, pokud zohlední dřívější odsouzení pachatele jednou při právní kvalifikaci skutku jako recidivy podle § 283 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku a podruhé jako obecnou přitěžující okolnost při ukládání trestu? Touto na první pohled jednoduchou, ale v praxi často matoucí otázkou se zabýval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 21. 1. 2026, sp. zn. 11 Tdo 1039/2025, kterým odmítl dovolání muže odsouzeného za pomoc k výrobě pervitinu.
Co se stalo
Obviněný byl rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným pomocí podle § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku ke zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2025) a odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře třiceti měsíců ve věznici s ostrahou. Podle skutkových zjištění obviněný v červenci 2024 spolu s dalším spoluobviněným opatřil chemikálie (dva kilogramy jódu) pro obviněného P. K., který si o ně požádal a následně je téže noci použil k výrobě pervitinu – při domovní prohlídce byl u něj nalezen metamfetamin v přepočtu 423,85 gramu účinné látky. Trestné činnosti se obviněný dopustil přesto, že byl necelé dva roky předtím pravomocně odsouzen mimo jiné za přečin podle § 283 odst. 1 trestního zákoníku, a to souhrnným trestem odnětí svobody s podmíněným odkladem. Odvolání obviněného bylo zamítnuto.
V čem byl spor
Obviněný v dovolání opřeném o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu mimo jiné namítal, že mu byl trest uložen v rozporu se zásadou zákazu dvojího přičítání zakotvenou v § 39 odst. 5 trestního zákoníku. Podle jeho argumentace soud prvního stupně zohlednil jeho dřívější odsouzení dvakrát: jednou při právní kvalifikaci skutku jako recidivy zakládající použití přísnější skutkové podstaty podle § 283 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku (spáchání činu v posledních třech letech po odsouzení pro obdobný čin), a podruhé při samotném ukládání trestu, kdy soud vzal v úvahu jeho trestní minulost jako obecnou přitěžující okolnost podle § 42 písm. q) trestního zákoníku (byl již pro trestný čin odsouzen).
Jak rozhodl Nejvyšší soud
Nejvyšší soud tuto argumentaci odmítl. Připomněl, že zákaz dvojího přičítání zakotvený v § 39 odst. 5 trestního zákoníku znamená, že k okolnosti, která je zákonným znakem trestného činu (včetně okolnosti podmiňující použití přísnější skutkové podstaty), nelze přihlížet zároveň jako k obecné polehčující nebo přitěžující okolnosti při ukládání trestu – ovšem pouze tehdy, jde-li skutečně o jednu a tutéž okolnost promítnutou dvakrát do posouzení téhož trestného činu.
V posuzované věci ale podle Nejvyššího soudu o takový případ nešlo: znak recidivy podle § 283 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku je vázán na konkrétní, úzce vymezenou podmínku – odsouzení nebo potrestání pachatele za obdobný čin v posledních třech letech – zatímco obecná přitěžující okolnost podle § 42 písm. q) trestního zákoníku dopadá šířeji na skutečnost, že pachatel byl již vůbec někdy pro trestný čin odsouzen, bez ohledu na to, o jaký čin šlo a jak dávno k odsouzení došlo. Jde tedy o dvě odlišné okolnosti, které se sice v konkrétním případě mohou obsahově překrývat, ale právně jde o samostatné skutečnosti popisující jiný rozsah a jinou kvalitu trestní minulosti pachatele. Zohlednění obou z nich proto zákaz dvojího přičítání neporušuje.
Proč je rozhodnutí zajímavé
Rozhodnutí přehledně vysvětluje jemný, ale prakticky velmi důležitý rozdíl mezi zákonným znakem recidivy vymezeným v kvalifikované skutkové podstatě (zde tříletá lhůta od předchozího odsouzení za obdobný čin) a obecnou přitěžující okolností opakovaného odsouzení pachatele podle § 42 písm. q) trestního zákoníku, která žádnou takovou lhůtu ani vztah k druhu předchozího trestného činu nevyžaduje. Zákaz dvojího přičítání totiž chrání pachatele jen před tím, aby byla táž konkrétní okolnost použita dvakrát ke zpřísnění jeho postavení – nebrání ale tomu, aby širší a užší okolnost popisující jeho trestní minulost byly zohledněny každá zvlášť, pokud mezi nimi existuje věcný rozdíl. Rozhodnutí je tak užitečným vodítkem pro obhajobu i soudy při posuzování, kdy jde o skutečně duplicitní zohlednění téže okolnosti a kdy jen o dvě samostatné, byť obsahově příbuzné skutečnosti.
Nejvyšší soud tak dovolání jako celek vyhodnotil jako zjevně neopodstatněné a odmítl je.
Chcete v této věci poradit, neváhejte nás kontaktovat: tel. 731 773 563, e-mail: info@akjanosek.cz
