Může soud postavit odsuzující rozsudek na výpovědi jediného přímého svědka, aniž by tím porušil zásadu in dubio pro reo? A co se vlastně myslí tvrzením, že jde o „jediný důkaz“, pokud existuje jen jeden přímý svědek, ale jeho výpověď je podpořena řadou dalších nepřímých zjištění? Těmito otázkami se zabýval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 21. 1. 2026, sp. zn. 11 Tdo 1136/2025, kterým podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl dovolání muže odsouzeného za neoprávněné zprostředkování prodeje silného opioidového léku.
Co se stalo
Obviněný K. T. byl rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích uznán vinným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 trestního zákoníku. Podle skutkových zjištění od jara do konce roku 2021 nejméně v sedmi případech zprostředkoval svědkovi V. O. za úplatu nákup léku Oxycontin (obsahujícího omamnou látku oxykodon, zařazenou do Seznamu I Jednotné úmluvy o omamných látkách a do přílohy č. 1 nařízení vlády č. 463/2013 Sb.) od dosud neustanovené osoby – celkem šlo o 420 tablet v hodnotě 42 000 Kč. Za tento čin a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců ve věznici s ostrahou. V téže věci byli odsouzeni i další spoluobvinění, kteří svědkovi V. O. prodávali jiná léčiva (Rivotril, Xanax, Codein). Krajský soud v Českých Budějovicích odvolání obviněného zamítl jako nedůvodné.
V čem byl spor
Obviněný v dovolání opřeném o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu namítal, že jeho vina byla prokázána pouze na základě výpovědi jediného svědka V. O., která podle něj navíc nebyla podpořena žádným dalším důkazem a byla celkově nevěrohodná – mimo jiné proto, že si svědek u hlavního líčení nevybavil přesný název obce, kde k obchodu docházelo, a že oproti přípravnému řízení snížil svůj odhad celkového množství předaného léčiva. Podle dovolatele tak soudy porušily zásadu presumpce neviny a z ní vyplývající zásadu in dubio pro reo, neboť odsuzující výrok nemůže stát na jediném, byť řádně provedeném důkazu. Obviněný dále jen povšechně navrhl, aby Nejvyšší soud přezkoumal „všechny další právní závěry“ odvolacího soudu, aniž by k tomu uvedl jakoukoli konkrétní hmotněprávní námitku.
Jak rozhodl Nejvyšší soud
Nejvyšší soud nejprve ověřil, že tvrzení o „jediném důkazu“ neodpovídá obsahu spisu. Vedle výpovědí obviněného a svědka V. O. totiž byly provedeny i další důkazy, které věrohodnost tohoto svědka potvrzovaly – výpovědi spoluobviněných, kterým svědek rovněž nakupoval léčiva, lékařské zprávy psychiatrů, sdělení Státního ústavu pro kontrolu léčiv i záznamy telekomunikačního provozu dokládající dlouhodobou komunikaci mezi obviněným a svědkem, včetně opakovaných objednávek jiné drogy (pervitinu), kterou mu obviněný rovněž prodával. Soud rovněž odkázal na úřední záznam o podaném vysvětlení další osoby, z něhož vyplynulo, že si obviněný opatřoval Oxycontin od osoby jménem K. v okolí obce, kterou svědek označil.
K namítaným dílčím nepřesnostem ve výpovědi svědka (nejistota ohledně přesného názvu obce, snížení odhadovaného množství léčiva oproti přípravnému řízení) Nejvyšší soud uvedl, že naopak svědčí o věrohodnosti výpovědi – svědek totiž otevřeně přiznal, že si vzhledem k časovému odstupu a své tehdejší závislosti nepamatuje všechny detaily přesně, zatímco stran počtu odebraných balení léčiva, které bylo uvedeno ve skutkové větě, vyjádřil naprostou jistotu. Taková diferenciace mezi tím, co si svědek jistě pamatuje, a tím, kde otevřeně připouští nejistotu, zvyšuje důvěryhodnost výpovědi jako celku spíše, než aby ji snižovala.
K samotné zásadě in dubio pro reo Nejvyšší soud zopakoval, že se uplatní jen tam, kde po provedení a zhodnocení důkazů přetrvávají u soudu skutečné, důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, které nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu – nikoli tam, kde si obviněný jen přeje, aby soud upřednostnil jeho vlastní verzi před verzí podepřenou důkazy. Trestní řízení sice vyžaduje nejvyšší možnou míru jistoty (prokázání viny mimo jakoukoli rozumnou pochybnost), ale pokud soud po pečlivém porovnání obou protichůdných výpovědí a jejich konfrontaci s dalšími důkazy dospěje k závěru o věrohodnosti jedné z nich, nejde o porušení této zásady, ale o řádný výkon volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 trestního řádu. Aby alternativní verze skutkového děje mohla vyvolat důvodné pochybnosti, musí být reálná a uvěřitelná – pouhé paušální zpochybňování logických skutkových závěrů bez předložení rozumné alternativy takové pochybnosti nezakládá.
K hmotněprávní argumentaci Nejvyšší soud uvedl, že obecný požadavek na přezkum „všech dalších právních závěrů“ bez konkrétní námitky nelze podřadit pod žádný dovolací důvod – dovolací řízení je ovládáno zásadou dispoziční a dovolací soud není povinen za dovolatele domýšlet, jakou konkrétní vadu měl na mysli.
Proč je rozhodnutí zajímavé
Rozhodnutí dobře vysvětluje, že argument „šlo jen o jediný důkaz“ je třeba posuzovat s rozmyslem – jde-li o jediného přímého svědka, ale jeho výpověď je podepřena sítí nepřímých důkazů (zde lékařské zprávy, sdělení SÚKL, odposlechy, výpovědi dalších spoluobviněných), nejde skutečně o odsouzení na základě jediného důkazu ve smyslu, který by zakládal důvodné pochybnosti. Poučné je také hodnocení dílčích nepřesností ve svědecké výpovědi: pokud svědek sám rozlišuje, co si jistě pamatuje a kde připouští nejistotu kvůli časovému odstupu, taková selektivní jistota naopak posiluje jeho důvěryhodnost, místo aby ji oslabovala.
Nejvyšší soud tak dovolání jako celek vyhodnotil jako podané z jiného důvodu, než jaký zákon připouští, a podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu je odmítl.
Chcete v této věci poradit, neváhejte nás kontaktovat: tel. 731 773 563, e-mail: info@akjanosek.cz
