Může se ten, kdo půjčí peníze na nákup léků potřebných k výrobě pervitinu a poté je veze v autě, hájit tím, že byl jen „pomocníkem“ a nikoli plnohodnotným spolupachatelem? A lze vůbec pomáhat k trestnému činu, který zůstal ve stadiu přípravy? Těmito otázkami se zabýval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 22. 7. 2026, sp. zn. 11 Tdo 611/2026, kterým podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl dovolání taxikáře odsouzeného za zapojení do organizované skupiny vyrábějící metamfetamin.
Co se stalo
Obviněný P. Z. byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, ukončeným ve stadiu přípravy podle § 20 odst. 1 trestního zákoníku. Podle skutkových zjištění se nejpozději v dubnu 2022 zapojil do činnosti organizované skupiny, která na Liberecku obstarávala léky s obsahem pseudoefedrinu, vyráběla z nich tzv. českou cestou metamfetamin a distribuovala jej. Obviněný poskytl hlavní organizátorce skupiny hotovost 70 000 Kč na nákup jednoho kilogramu takového léku a dne 27. 4. 2022 ve svém vozidle taxislužby převážel 24 000 tablet přípravku Efedrina Arena, z nichž bylo možné vyrobit nejméně 706 gramů metamfetaminu. Zásilku odhalila policejní hlídka při silniční kontrole.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci mu uložil tříletý trest odnětí svobody s podmíněným odkladem na pět let a peněžitý trest 100 000 Kč. Vrchní soud v Praze rozsudek na základě odvolání zrušil a podle § 259 odst. 3 trestního řádu ve věci sám rozhodl, přičemž tresty ponechal ve stejné výměře. Použil přitom § 58 odst. 6 trestního zákoníku (od 1. 1. 2026 § 58 odst. 8), který umožňuje uložit trest pod dolní hranicí zákonné sazby, a to i proto, že se čin nedostal dále než do stadia přípravy.
V čem byl spor
Obviněný v dovolání opřeném o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) trestního řádu popíral, že by věděl o účelu půjčky i o obsahu zásilky – tvrdil, že hlavní organizátorka mu neřekla, pro co jedou, a že léky spatřil až po policejní kontrole. Zpochybňoval věrohodnost její výpovědi i výpočet množství vyrobitelného metamfetaminu, které vycházelo z odborného vyjádření policejního znalce. Namítal také, že silniční kontrola byla ve skutečnosti předem naplánovaným zásahem vyžadujícím příkaz ke sledování osob a věcí podle § 158d odst. 4 trestního řádu a příkaz k prohlídce jiných prostor podle § 83a trestního řádu, takže zajištěné léky jsou procesně nepoužitelným důkazem.
Klíčovou právní námitkou pak bylo tvrzení, že jej odvolací soud fakticky shledal vinným jen z pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, a proto jej neměl posuzovat jako samostatného pachatele (spolupachatele). Obviněný dále namítal, že nešlo o organizovanou skupinu, neboť se s jejími členy nestýkal, a že mu byly uloženy nepřiměřené tresty, zejména likvidační peněžitý trest a trest citelně přísnější než ten, který dostala hlavní organizátorka.
Jak rozhodl Nejvyšší soud
Nejprve Nejvyšší soud odmítl námitku procesní nepoužitelnosti důkazů. Uvedl, že identickou argumentaci předložil již dříve jeho spoluobviněný v dovolacím řízení sp. zn. 11 Tdo 213/2026, a odkázal na tam vyslovené závěry. Policejní hlídka sice obdržela podnět k případné kontrole vozidla, samotné zastavení však provedla až poté, co mezi cestujícími identifikovala osobu známou svou drogovou minulostí. Podezření se dále potvrdilo nervózním chováním cestujících a tím, že jedna z nich hlídce předložila krabičku s pervitinem. Prohlídka vozidla tak byla řádně provedena podle § 42 odst. 3 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, který policistům umožňuje zastavit dopravní prostředek a prohledat jej při pátrání po omamných a psychotropních látkách či prekursorech. Tvrzení, že byl obviněný k otevření kufru donucen, nemohlo nic změnit, neboť podle § 42 odst. 7 téhož zákona smí policista dopravní prostředek za účelem prohlídky otevřít, případně i za použití síly.
Skutkové námitky (vědomost obviněného, věrohodnost hlavní organizátorky, výpočet výtěžnosti) soud posoudil jako polemiku s hodnocením důkazů. Zdůraznil, že soudy hodnotily provedené důkazy komplexně: obviněný s organizátorkou konspirativně hovořil o kvalitě drogy a o převozu peněz, v den zásahu se s ní dohodl, že „pojedou pro to“, a za půjčku dostával odměnu 90 000 až 100 000 Kč. Množství vyrobitelného metamfetaminu vycházelo z odborného vyjádření, přičemž odvolací soud dokonce použil nižší výtěžnost 80 % ve prospěch obviněného. Soud logicky upřednostnil objektivní odborný závěr před nepodloženým odhadem osoby, která drogu vyráběla a měla motiv rozsah své činnosti zmenšovat.
K námitkám proti protokolaci hlavního líčení Nejvyšší soud připomněl, že protokol podle § 55 a § 55b trestního řádu není doslovným přepisem, ale obsahuje pouze podstatný obsah výpovědí, a rozhodující je zvukový záznam. Obviněný přitom neoznačil jedinou pasáž, v níž by protokol změnil smysl výpovědi. Skutečnost, že soud prvního stupně rozhodl o námitce proti protokolaci až po vyhlášení rozsudku, sice není ideální, právo na spravedlivý proces ale neporušila, protože obviněný měl možnost proti tomuto rozhodnutí podat stížnost. Odmítnutí přehrání zvukového záznamu výpovědi svědkyně odvolacím soudem nebylo opomenutým důkazem, neboť šlo o důkaz nadbytečný a důvody jeho neprovedení byly z odůvodnění rozsudku dostatečně patrné.
Jádrem rozhodnutí je odpověď na právní otázku pomoci versus spolupachatelství. Nejvyšší soud připomněl, že podle § 23 trestního zákoníku odpovídá každý ze spolupachatelů, jako by čin spáchal sám, přičemž postačí i částečné přispění, třeba v podřízené roli, je-li vedeno společným úmyslem. Účastenství ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku je naproti tomu podle výslovného znění zákona možné jen na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu, nikoli na přípravě. Protože byl posuzovaný zločin ukončen ve stadiu přípravy podle § 20 odst. 1 trestního zákoníku, nemohl by obviněný být „pomocníkem“ ani teoreticky – jeho jednání přichází v úvahu jen jako spolupachatelství. To potvrzuje i skutková zjištění: sice se zapojil kratší dobu a v menší míře než ostatní členové skupiny, ale vědomě a podstatně, když financoval nákup léků s vidinou odměny z prodeje drogy a zajišťoval jejich přepravu společně s hlavní organizátorkou. Nešlo tak o pouhou taxislužbu, ale o základní podmínku navazující výroby a distribuce pervitinu.
Ostatní námitky proti kvalifikaci (členství v organizované skupině, velký rozsah, subjektivní stránka) soud označil za skutkové, protože obviněný nejprve popřel rozhodná skutková zjištění a teprve poté z nich dovozoval, že nejsou naplněny znaky trestného činu. K trestu pak Nejvyšší soud zopakoval, že nepřiměřenost trestu lze v dovolání úspěšně namítat jen podle § 265b odst. 1 písm. i) trestního řádu, tedy při uložení nepřípustného druhu trestu nebo trestu mimo zákonnou sazbu, ledaže by byl trest v extrémním rozporu s ústavním principem proporcionality. O ten v této věci nešlo – tříletý podmíněný trest byl uložen hluboko pod dolní hranicí sazby účinné do 31. 12. 2025 (osm až dvanáct let), a to při zohlednění pozdější novely. Srovnání s hlavní organizátorkou neobstálo, protože ta jako spolupracující obviněná významně přispěla k objasnění činu.
K peněžitému trestu soud uvedl, že vrchní soud se majetkovými poměry obviněného podrobně zabýval a trest ve výši 100 000 Kč je spíše mírný a rozhodně ne nedobytný. Nedobytnost trestu podle § 67 odst. 1 trestního zákoníku musí objektivně vyplynout z dokazování a nestačí pouhá pravděpodobnost nebo neochota platit. Změny poměrů po rozhodnutí odvolacího soudu jsou v dovolacím řízení irelevantní. Nad rámec soud připomněl, že platební možnosti odsouzeného lze řešit až ve vykonávacím řízení, v němž může odsouzený požádat podle § 342 trestního řádu o odklad výkonu peněžitého trestu nebo o povolení splátek.
Proč je rozhodnutí zajímavé
Rozhodnutí přehledně ukazuje dvě věci, které obhajoba v drogových kauzách často přehlíží. Za prvé, argument, že šlo jen o „pomoc“, nemá u zločinu ukončeného ve stadiu přípravy smysl, protože účastenství podle § 24 trestního zákoníku předpokládá alespoň pokus. Tam, kde je čin trestný jen jako příprava, tak přichází v úvahu především spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, a i podřízená role tedy zakládá odpovědnost jako za čin spáchaný samostatně. Za druhé, obhajoba postavená na tvrzení o nevědomosti selhává, jestliže z komplexu důkazů (odposlechy, výpověď organizátorky, odměna za půjčku, převoz nákladu) vyplývá, že obviněný o účelu jednání věděl.
Nejvyšší soud tak dovolání jako celek vyhodnotil jako zjevně neopodstatněné a podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu je odmítl.
Chcete v této věci poradit, neváhejte nás kontaktovat: tel. 731 773 563, e-mail: info@akjanosek.cz
