Pokud jediným zdrojem informace o tom, od koho zemřelý uživatel drogy pervitin získal, je to, co sám řekl své družce ještě předtím, než zemřel, může taková zprostředkovaná výpověď spolu s dalšími nepřímými indiciemi stačit k odsouzení dealera za způsobení smrti? Touto otázkou se zabýval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 19. 2. 2026, sp. zn. 11 Tdo 48/2026, kterým podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl dovolání muže odsouzeného mimo jiné za to, že poskytnutím pervitinu způsobil smrt uživatele drogy.
Co se stalo
Obviněný D. H. byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze, uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 4 písm. a) trestního zákoníku. Podle skutkových zjištění krátce před 22. 11. 2022 neoprávněně opatřil poškozenému R. M. nejméně 3 až 5 gramů pervitinu výměnou za marihuanu, přičemž poškozený si většinu takto získané drogy téhož dne ve svém bydlišti aplikoval v pití a v noci na následující den zemřel – příčinou smrti bylo selhání srdce při intoxikaci pervitinem s toxickou koncentrací 9,957 mg/ml v krvi. Obviněný byl dále uznán vinným opakovaným opatřováním pervitinu dalším třem osobám v období let 2019 až 2023. Vrchní soud v Praze mu uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti let.
V čem byl spor
Obviněný v dovolání opřeném o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a m) trestního řádu namítal, že závěr o tom, že pervitin pro poškozeného pocházel právě od něj, stojí jen na nepřímých důkazech – nikdo z vyslechnutých svědků samotné předání drogy osobně neviděl, informaci o jejím původu zprostředkovala pouze družka poškozeného, přičemž ani její dcera, ani partner dcery si nebyli jisti, odkud přesně tuto informaci mají. Obviněný poukazoval na to, že nebyl zjištěn žádný telefonický kontakt mezi ním a poškozeným v rozhodném období a že poškozený odebíral pervitin i od jiných dodavatelů. Tvrdil také, že družka poškozeného byla sama nevěrohodná – uváděla nesrovnalosti ohledně doby jeho úmrtí a podle některých svědků mohla za jeho smrt nést odpovědnost právě ona. Namítal konečně, že při pitvě nebyl proveden detailní rozbor žaludečního obsahu, takže není jisté, zda poškozený neužil ještě jinou látku.
Jak rozhodl Nejvyšší soud
Nejvyšší soud nejprve připomněl, že v dovolacím řízení neplatí revizní princip – rozsah přezkumu vymezuje dovolatel svou argumentací a Nejvyšší soud není povinen aktivisticky sám prověřovat dokazování nad její rámec. Zjevný rozpor mezi důkazy a skutkovými zjištěními je dán jen tehdy, postrádají-li tato zjištění obsahovou spojitost s důkazy, nevyplývají-li z nich při žádném z logicky přijatelných způsobů hodnocení, nebo jsou-li přímo jejich opakem.
K samotné otázce původu drogy soud vysvětlil klíčovou myšlenku: informaci, že pervitin pro poškozeného obstaral právě obviněný, měly družka poškozeného i další svědek od samotného poškozeného. Pokud je takto zřejmý původní pramen poznatku – sám poškozený – není důvod o jeho věrohodnosti pochybovat, neboť není patrný žádný rozumný motiv, proč by poškozený měl uvádět smyšlené jméno osoby, která mu drogu poskytla. Tento závěr navíc podporovala řada dalších nepřímých skutečností zjištěných dokazováním. Nejvyšší soud zdůraznil, že soubor těchto nepřímých důkazů tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících informací, která nejen spolehlivě prokazuje všechny okolnosti skutku, ale současně rozumně vylučuje, že by pachatelem mohla být jiná osoba.
Nejvyšší soud dále ověřil, že soudy nižších stupňů podrobně a přesvědčivě vyloučily možnost, že by poškozenému pervitin bez jeho vědomí nebo proti jeho vůli podala právě jeho družka – tento závěr byl podložen znaleckými posudky z oboru soudního lékařství a toxikologie i odbornými vyjádřeními ke stopám na použité sklenici. Namítané dílčí nesrovnalosti ve výpovědi družky (nejistota ohledně přesné doby úmrtí) soudy podrobně vyhodnotily a srozumitelně vysvětlily, proč nezpůsobují znevěrohodnění zbytku její výpovědi. Námitku, že při pitvě nebyl proveden rozbor žaludečního obsahu, soud označil za zcela bezpředmětnou, protože ze spisu jasně vyplývalo, že předmětem znaleckého zkoumání byl jak krevní vzorek, tak obsah žaludku poškozeného.
Nejvyšší soud shrnul, že obviněný ve svém dovolání v podstatě jen obecně polemizoval s hodnotícími úvahami soudů, a to metodou vytrhávání dílčích, často marginálních detailů, z nichž dovozoval dalekosáhlé závěry zpochybňující nosné poznatky plynoucí z celého dokazování. Soudy naopak všechny důkazy posuzovaly komplexně, jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, což jim umožnilo složit ucelený obraz události, který při izolovaném posuzování jednotlivostí mohl obviněný působit jako nesourodý. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) trestního řádu soud dodal, že jej ani nebylo možné uplatnit, protože odvolací soud ve skutečnosti odvolání obviněného zčásti vyhověl (zrušil výrok o trestu) – nešlo tedy o zamítavé či odmítavé rozhodnutí, jak tento dovolací důvod vyžaduje.
Proč je rozhodnutí zajímavé
Rozhodnutí přináší užitečné vysvětlení, jak posuzovat důkazní hodnotu informace, kterou před svou smrtí sdělil sám poškozený blízké osobě a která se k soudu dostává až zprostředkovaně, prostřednictvím svědecké výpovědi. Rozhodující je, zda je patrný věrohodný původní zdroj takového poznatku a zda existuje rozumný důvod, proč by tento zdroj (zde sám poškozený) neměl mluvit pravdu – pokud takový důvod chybí a informace zapadá do širšího řetězce dalších nepřímých důkazů, může i takto zprostředkovaná výpověď sloužit jako spolehlivý usvědčující podklad. Rozhodnutí je zároveň další ukázkou toho, že dovolání postavené na vytrhávání dílčích detailů z kontextu komplexně hodnocené důkazní situace nemá v dovolacím řízení šanci na úspěch.
Nejvyšší soud tak dovolání jako celek vyhodnotil jako podané z jiného důvodu, než jaký zákon připouští, a podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu je odmítl.
Chcete v této věci poradit, neváhejte nás kontaktovat: tel. 731 773 563, e-mail: info@akjanosek.cz
