Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1198/2020, ze dne 25. 11. 2020:
Trestného činu vydírání v kvalifikované podobě podle § 175 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku se dopustí pachatel, který jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, a takový čin spáchá nejméně se dvěma osobami. Naplnění znaku spáchání činu nejméně se dvěma osobami je třeba dovodit, jestliže se na činu pachatele aktivně podílí, i když různou měrou, ještě nejméně dvě další fyzické osoby. Může jít o spolupachatelství nebo o některou z forem účastenství s výjimkou návodu. Nevyžaduje se, aby tyto osoby účastnící se na trestném činu pachatele byly trestně odpovědné, a stejně tak se nevyžaduje, aby šlo o organizovanou skupinu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2018, sp. zn. 7 Tdo 294/2018). Tento znak kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vydírání může být přitom naplněn i ve vztahu k tomu z pachatelů, který již svou pouhou přítomností na místě činu zesiluje účinek výhrůžek násilím, jež pronášejí ostatní spolupachatelé (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. 7 Tdo 729/2005, uveřejněné pod č. 11/2006 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Právní závěr, zda pachatel spáchal čin nejméně se dvěma osobami, je nutné vztáhnout na celý skutek a nikoli pouze na určitý časový úsek, v jehož rámci byl konkrétní pachatel více aktivní. Skutkem je celé jednání spoluobviněných, kauzální pro následek, kterého se zjevně společně a koordinovaně dopustili. Je nerozhodné, zda spoluobvinění své pohrůžky sdělili všichni společně najednou, nebo zda tak učinili postupně po sobě či zda u každé pohrůžky byli přítomni všichni nebo nikoli. Podstatné je, že jednali ve vzájemné shodě, vedeni stejným záměrem a zjevně nikdo z nich neprojevil nesouhlas s postupem dalších nejméně dvou spoluobviněných (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 3 Tdo 1042/2011).
