Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1383/2020, ze dne 27. 1. 2021:
Ustanovení § 265s odst. 2 tr. ř. upravuje zákaz reformationis in peius, tj. zákaz změny rozhodnutí k horšímu, brání, aby nové rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení vydané po zrušení dřívějších rozhodnutí Nejvyšším soudem bylo pro obviněného nepříznivější, než bylo původní zrušené rozhodnutí, tj. aby v jakémkoli směru zhoršovalo jeho situaci, a to buď ještě v řízení před Nejvyšším soudem (§ 265m odst. 1 tr. ř.), nebo před orgánem, kterému byla věc přikázána (§ 265l odst. 1, 2 tr. ř.). Zákaz podle § 265s odst. 2 tr. ř. platí jak pro soud, jehož dřívější rozhodnutí uvedené v § 265a odst. 2 tr. ř. bylo zrušeno rozhodnutím Nejvyššího soudu a který poté pokračuje v příslušném stadiu řízení, tak i pro postup a rozhodnutí ostatních orgánů činných v trestním řízení v případných dalších stadiích trestního řízení, pokud následují, a to až do právní moci nového rozhodnutí ve věci, jímž je řízení pravomocně skončeno (srovnej Šámal, P. a kol., Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3292).
Rozhodnutí soudů po předchozí kasaci rozhodnutím Nejvyššího soudu tedy nemohlo být pro dovolatelku méně příznivé. Nalézací soud v rámci usnesení ze dne 16. 6. 2020 tuto zásadu ctil, jak se ostatně podává ze samotného odůvodnění (zejména bod 21.). Přestože dospěl k závěru, že v projednávané věci jsou splněny podmínky pro uložení ochranného psychiatrického léčení ve formě ústavní, s ohledem na respektování zásady zákazu reformationis in peius, uložil obviněné toliko psychiatrické léčení ve formě ambulantní, kteréžto jí bylo uloženo původním usnesením. Oproti tomu odvolací soud v napadeném usnesení vyhověl stížnosti státního zástupce a uložil obviněné podle § 99 odst. 1 tr. ř. ochranné psychiatrické léčení ve formě ústavní s tím, že aplikace zásady reformationis in peius není přiléhavá, a ze strany nalézacího soudu se jedná o extenzivní výklad ustanovení § 265s odst. 2 tr. ř., nepřiměřeně formalistický a odporující zásadám logiky. Současně uvedl, že „ochranné léčení není ukládaným trestem“ (bod 14. odůvodnění napadeného usnesení).
Takovýto náhled je však zcela nesprávný. Za změnu rozhodnutí v neprospěch obviněného nutno považovat jakoukoli změnu a v kterémkoli výroku, pokud zhoršuje situaci obviněného a přímo se ho dotýká, bez ohledu na to, o které otázce z těch, o nichž se v trestním řízení rozhoduje, bylo v daném případě rozhodnuto. Změna k horšímu se tedy může projevit jak např. ve skutkových zjištěních, v použité právní kvalifikaci, v druhu a výměře trestu, tak i v druhu a formě ochranného opatření, a to v každé uvedené okolnosti jednotlivě nebo v kumulaci některých z nich (srov. přiměřeně R 22/1999) – srovnej Šámal, P. a kol., Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3292. Jak přiléhavě připomenul státní zástupce, omezení procesní zásady zákazu reformationis in peius toliko na výrok o trestu bylo zrušeno novelou trestního řádu č. 292/1993 Sb.
Zákaz reformationis in peius se přitom uplatní pro celé řízení, jak uvedeno výše a jak se rovněž podává z ustanovení § 264 odst. 2 tr. ř. upravující řízení u soudu prvního stupně po zrušení rozsudku v odvolacím řízení. Vztahuje se tedy na celé řízení následující po zrušení napadeného rozsudku, nejen na další rozhodnutí soudu prvního stupně po vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí, ale i na případné další odvolací (stížnostní) řízení, a to i tehdy, podá-li teprve poté v této fázi řízení státní zástupce odvolání (stížnost) v neprospěch obžalovaného (srovnej Šámal, P. a kol., Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3130).
