Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 79/2021, ze dne 17. 2. 2021:
Je pravdou, že u poškozené znalci konstatovali psychické problémy včetně symptomů, které naplňují kritéria posttraumatické stresové poruchy, které souvisejí s průběhem manželství. To však ještě neznamená, že zjištěné a popsané jednání je skutečně týráním ve smyslu trestního práva. Znalci uvedli, že traumatizace nebyla zásadní, ale trvala dlouho, proto došlo k rozvoji posttraumatické stresové poruchy. Znalci nebyli schopni určit, kdy vznikla, nicméně uvedli, že trvala roky. K tomu je namístě dodat, že byť závěry znalců mohou být významným podkladem pro rozhodnutí, konečný závěr o tom, zda byl určitým jednáním spáchán trestný čin či nikoli, je věcí trestních soudů. Proto i v případě, kdy např. znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, nebo klinické psychologie shledá ve vztahu dvou osob typické znaky projevů či následků domácího násilí, nemusí být zjištěno spáchání trestného činu ve smyslu § 198 nebo § 199 tr. zákoníku; to samé samozřejmě platí i naopak.
Navíc nějaký spouštěcí moment zhoršení psychického stavu poškozené lze stěží identifikovat, snad jen z výpovědi psychoterapeutky N. F. (za níž poškozená přišla s psychickými problémy v lednu 2017) vyplývá, že ke zhoršení došlo v důsledku rekonstrukce bytu, kterou si poškozená nepřála (a zřejmě ji chtěl obviněný). P. V. pak poškozená měla vyhledat na podzim 2017, na doporučení svého právníka, a to proto, že se rozhodla odejít od manžela, čehož se velice bála.
Znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a odvětví klinické psychologie je nepochybně důležitým důkazem při prokazování charakteru posttraumatické stresové poruchy, nicméně není důkazem absolutním, je třeba jej hodnotit, stejně jako jiné důkazy. Takové přesvědčivé hodnocení Nejvyšší soud v odůvodněních rozhodnutí soudů postrádá. Nelze přehlédnout, že posudek byl znalci zpracováván se značným odstupem – podle jejich vyjádření to mohlo být snad až desítky let od vzniku posttraumatické stresové poruchy. Závěry znalců v těchto otázkách je nutno pečlivě hodnotit i z toho důvodu, že konkrétní potíže projevující se u vyšetřované osoby znalci zpravidla zjišťují pozorováním a klinickým rozhovorem (řízeným interview) s ní. Charakter potíží tedy není zjišťován testováním, jako v případě inteligence, osobnostních znaků apod.
Nejvyšší soud konstatuje, že popsaná skutková zjištění v návaznosti na provedené dokazování nemohou obstát, neboť zde, stran intenzity, četnosti a průběhu útoku, zcela absentuje obsahová vazba mezi nimi. Následně nemůže obstát, jak rovněž namítá obviněný v dovolání, ani navazující hmotněprávní závěr soudů obou stupňů o naplnění znaku zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku.
Aby bylo možné posoudit jednání obviněného podle uvedeného ustanovení, bylo by nutno jednoznačně vyjasnit intenzitu a četnost jednotlivých způsobů jednání obviněného, korigovat znění skutkové věty jen na ty způsoby jednání, které byly v rámci hlavního líčení prokázány a kterých se obviněný dopustil od 1. 6. 2004, tedy upřesnit časový rámec jeho jednání. Teprve potom lze vyslovit, při zohlednění způsobu provedení trestného činu i s přihlédnutím k principu ultima ratio, zda prokázaným způsobem jednání obviněný naplnil znaky trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku.
V projednávané věci však Nejvyšší soud znak týrání v popsaném jednání neshledává také pokud jde o popsanou intenzitu jednání obviněného s přihlédnutím k principu ultima ratio. Trestněprávní kvalifikace určitého činu jako trestného činu je krajním prostředkem, který má význam z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot pouze v závažnějších případech protispolečenských jednání. Je nutné vycházet z principu „ultima ratio“, ze kterého plyne, že trestněprávní řešení je nejzazší (subsidiární) prostředek k ochraně právního řádu. Vyžaduje se, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Trestní právo disponuje těmi nejcitelnějšími prostředky státního donucení, které značně zasahují do práv a svobod občanů a jejich blízkých a mohou vyvolat i řadu vedlejších negativních účinků nejen u pachatele, ale i u jeho rodiny a společenství, ve kterém žije. Proto legitimitu trestněprávních zásahů může odůvodnit výlučně nutnost ochrany elementárních právních hodnot před činy zvlášť škodlivými pro společnost s tím, že neexistuje jiné řešení než trestněprávní a že pasivita státu by mohla vést ke svémoci či svépomoci občanů a k chaosu (Novotný, Otto, Vanduchová, Marie a kol. Trestní právo hmotné 1. Obecná část. 5. vydání. Praha : ASPI, 2007, s. 45). Jen důsledné respektování principu ultima ratio zaručuje, že omezení základních práv fyzických i právnických osob v důsledku trestních sankcí je možno považovat za proporcionální s účelem trestního práva hmotného sledovaným trestním řízením.
Princip ultima ratio byl sice původně chápán spíše jako princip omezující zákonodárce, ale v současné době je v zásadě všeobecně uznáváno, že má nepochybně význam i pro interpretaci trestněprávních norem, a plyne z něho, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné (Šámal, P. Trestní zákoník: Komentář. 2., doplněné a přepracované vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 117). Tomuto odpovídá i judikatura Ústavního soudu České republiky, který opakovaně zdůraznil, že trestní právo má z podstaty principu ultima ratio místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné (nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. ÚS 42/2004).
V projednávané věci bylo doposud zjištěno, že obviněný žil s poškozenou v neharmonickém manželství, a to prakticky od jeho uzavření v roce 1975. Nicméně poškozená jako svéprávná, navíc vzdělaná žena žila v tomto manželství dobrovolně desítky let, přestože z něj mohla kdykoliv odejít, navíc nebyla k obviněnému vázána ani starostí o nezletilé děti, když oba jejich společní synové ze společného bydlení již dávno odešli a mohli poskytnout poškozené pomoc, navíc nebyla na obviněném závislá ani finančně, když disponovala vlastními finančními prostředky v nemalé výši. Obviněný, jak vyplývá z jeho psychologického profilu, je despota, dominoval ve vztahu, manipuloval s poškozenou a choval se často vůči ní nepřijatelně, přičemž poškozená je submisivní povahy a obviněnému se až nemístně podřizovala, ale jen tento vztah nezakládá trestní odpovědnost obviněného. Ač je takové jednání obviněného jakkoli z morálního hlediska nesprávné a odsouzeníhodné, ještě znaky týrání, jak je chápe trestní právo i s ohledem na princip ultima ratio, nenaplňuje.
