Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 245/2021, ze dne 17. 3. 2021:
Obsahem dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s ohledem na jeho hmotněprávní povahu nemohou být námitky obviněného týkající se údajně nedostatečné specifikace nároku na náhradu škody poškozeným podle § 43 odst. 3 tr. ř. či výhrady ohledně procesního postupu soudů vztahujícího se k tzv. adheznímu řízení. Dovolatel tak uplatnil námitky, které nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud dodává, že obligatorní náležitostí návrhu podle § 43 odst. 3 tr. ř. je to, že je z něho patrný důvod a alespoň minimální výše nebo rozsah uplatňovaného nároku (§ 43 odst. 3 věta třetí tr. ř.). Tato úprava je důsledkem jednak toho, že ohledně adhezního řízení neplatí zásada oficiality ani zásada legality, jednak je promítnutím zásady ne ultra petita partitum, tedy že nelze přiznat více, než bylo požadováno. Tento nárok musí být rovněž uplatněn vůči určité osobě, tj. proti konkrétnímu obviněnému.
Orgány činné v trestním řízení jsou povinny poškozeného o jeho právech v souvislosti s uplatněním nároku poučit (§ 46 tr. ř.). I když se poškozenému v průběhu přípravného řízení dostalo formálního poučení poškozeného (viz č. l. 73 a č. l. 86 trestního spisu), tato skutečnost nic nemění na tom, že soud prvního stupně poučovací povinnost nesplnil bezezbytku. V hlavním líčení měl poškozeného po řádném poučení vyzvat k upřesnění jeho nároku. To platí tím spíše, že poškozený je starší osobou, kterého lze zařadit (mj. vzhledem k závěrům znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie, k osobě poškozeného, srov. odstavec 41 odůvodnění rozsudku) do kategorie zvlášť zranitelné oběti ve smyslu § 2 odst. 4 písm. b) zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů. Orgány činné v trestním řízení proto měly přistupovat k poškozenému s přihlédnutím k jeho věku a pro něj srozumitelným způsobem ho poučit o jeho právech a umožnit mu jejich plné uplatnění. Tuto povinnost řádně splnil až odvolací soud.
Není sporu o tom, že poškozený nárok na náhradu škody uplatnil včas, a to již v přípravném řízení. Také důvod uplatnění nároku byl zřejmý. Není možné klást k tíži poškozeného, že ve svém vyjádření ze dne 2. 7. 2019 (součást doplnění vysvětlení v přípravném řízení) řádně nespecifikoval konkrétní obviněné, vůči kterým svůj nárok uplatňuje, jelikož v té době ještě ani nebylo vůči obviněnému M. Š. a obviněné Ž. H. zahájeno trestní stíhání (tj. v této fázi přípravného řízení stále nebyla žádná osoba v procesním postavení obviněného).
Soud prvního stupně u hlavního líčení dne 22. 10. 2019 konstatoval připojení poškozeného s částkou přes 600 000 Kč (viz strana 2 protokolu o hlavním líčení na č. l. 744 p. v. trestního spisu). Vycházel tak z vyjádření poškozeného, jež bylo součástí doplnění vysvětlení ze dne 2. 7. 2019 (č. l. 631). Soud prvního stupně tedy – jak konstatoval i odvolací soud – opomněl poškozeného po řádném poučení vyzvat k upřesnění jeho nároku jak co do výše, tak pokud jde o osoby obviněných, vůči nimž nárok uplatňuje. Na druhé straně však bylo z konstatovaného vyjádření poškozeného zřejmé, že nárok uplatňuje minimálně ve výši 600 000 Kč, čímž lze podmínku určitosti návrhu považovat za splněnou. V okamžiku zahájení hlavního líčení již bylo také zřejmé, proti kterým dvěma obviněným – pro související jednání – je trestní stíhání vedeno a konstatovanému vyjádření poškozeného bylo možné rozumět tak, že nárok uplatnil proti oběma pachatelům, tj. proti oběma obviněným. Nedůslednost soudu prvního stupně není takové povahy, aby zakládalo porušení základního práva obviněného na spravedlivé řízení.
Z protokolu o odvolacím veřejném zasedání ze dne 8. 9. 2020 i z odůvodnění usnesení odvolacího soudu (viz odstavce 13 a 35) vyplývá, že si uvedeného formálního nedostatku povšiml a napravil pochybení soudu prvního stupně tím, že sám poškozeného poučil a vyzval, aby svůj návrh upřesnil. Obecně není možné souhlasit s dovolatelem, že takový postup není v odvolacím řízení možný. Bylo namístě napravit absenci řádného poučení poškozeného. Jestliže nárok byl před zahájením dokazování v hlavním líčení vůbec nějak relevantně uplatněn, platí, že výši požadované náhrady škody nebo nemajetkové újmy nebo rozsah požadovaného bezdůvodného obohacení je možno v průběhu dalšího řízení měnit, a to až do doby, než se soud odebere k závěrečné poradě v hlavním líčení, eventuálně ve veřejném zasedání o odvolání. Jestliže tedy poškozený svůj nárok upřesnil po poučení odvolacího soudu (přiměřeném osobě poškozeného), lze jej považovat za řádně a konkrétně specifikovaný.
Samostatnou otázkou je zákaz reformationis in peius (zákaz změny v neprospěch obviněného k jeho odvolání), avšak ani z tohoto pohledu nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces. V tomto případě nebylo podáno odvolání v neprospěch obviněného M. Š. a nebylo tak možné zvýšit částku náhrady škody. Postupem odvolacího soudu však k porušení uvedené zásady nedošlo, neboť poškozeným uplatněná a nakonec odvolacím soudem přiznaná (potvrzená) částka na náhradu škody nebyla vyšší, než jaká mu byla rozsudkem soudu prvního stupně výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. přiznána.
