Podle stávající úpravy obsažené v trestním zákoníku jsou protiprávní jednání v sexuální oblasti postihována prostřednictvím několika trestných činů, včetně trestného činu znásilnění a sexuálního nátlaku.
Česká trestněprávní úprava se kontinuálně vyvíjí směrem k postihování stále širšího spektra sexuálních deliktů. Skutková podstata trestného činu znásilnění v sobě od roku 2010 zahrnuje i pohrůžku násilí (nikoliv pouze bezprostředního násilí jako do té doby) a pohrůžku jiné těžké újmy. Zatímco podle předchozí právní úpravy spadala pod znásilnění pouze „soulož nebo jiný obdobný pohlavní styk“, od roku 2010 zahrnuje jakýkoli pohlavní styk. Od tohoto roku navíc do českého práva přibyl trestný čin sexuálního nátlaku, který postihuje jednak ty formy sexuálního násilí, u nichž nedochází k fyzickému kontaktu s pachatelem (např. donucení oběti k obnažování), jednak zneužití závislosti oběti nebo postavení pachatele k sexuálnímu jednání. Dále došlo v roce 2010 u sexuálních deliktů též k prodloužení promlčecích dob.
Trestný čin znásilnění je upraven v § 185 tr. zák. Definičním znakem znásilnění je přitom dle stávající právní úpravy použití násilí, pohrůžky násilí, pohrůžky jiné těžké újmy, případně zneužití bezbrannosti oběti, přičemž v sobě zahrnuje jak donucení (nebo zneužití bezbrannosti) k méně závažným sexuálním praktikám (§ 185 odst. 1 tr. zák. – osahávání, tření aj.), tak i donucení (nebo zneužití bezbrannosti) k souloži nebo pohlavnímu styku provedenému srovnatelným způsobem (zejména anální a orální sex), které je přísněji trestné [§ 185 odst. 2 písm. a) tr. zák., lze uložit trest odnětí svobody na dvě léta až deset let]. Pokud je znásilnění v obou formách spácháno na dítěti mladším 15 let, je postižitelné trestem odnětí svobody na pět až dvanáct let.
Veřejnost však takto široké chápání znásilnění, které bylo zavedeno do českého právního řádu v rámci rekodifikace trestního práva hmotného, neakceptovala, za znásilnění i nadále tradičně považuje pouze taková jednání, která jsou provedena souloží nebo srovnatelně závažným způsobem. Uvedený rozpor mezi zákonnou úpravou a vnímáním veřejnosti pak vede k mylným představám veřejnosti o mírném trestání znásilnění. Stejně tak pouze soulož a obdobně závažné sexuální praktiky podřazuje pod znásilnění většina evropských právních úprav.
Jeví se proto jako vhodné i po vzoru zahraničních úprav trestný čin znásilnění omezit pouze na soulož a jiný pohlavní styk provedený obdobným způsobem (tj. zejména na tzv. penetrační činy) a méně závažné sexuální praktiky (nepenetrační povahy) vyčlenit do samostatného nového trestného činu sexuálního útoku. Tím bude možné i vhodněji nastavit výši trestních sazeb.
Jak bylo uvedeno výše, stávající právní úprava trestného činu znásilnění je založena na použití násilí nebo pohrůžky násilí anebo jiné těžké újmy a na zneužití bezbrannosti.
V moderním pojetí však není znásilnění pojímáno jako silou vynucený pohlavní styk a nahrazuje se konceptem nekonsensuálního pohlavního styku. Založit definici znásilnění na nedostatku svobodného souhlasu doporučuje smluvním stranám například Výbor OSN pro odstranění diskriminace žen ve svém obecném doporučení č. 35 z roku 2017.1
Postihem znásilnění se zabývá i judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále také jen „ESLP“). Např. v rozhodnutí M. C. proti Bulharsku ze dne 4. 12. 2003, č. 39272/98 ESLP konstatoval, že smluvní strany požívají široký prostor pro uvážení ve vztahu k trestněprávní definici znásilnění, nicméně musí zajistit, aby vyšetřování znásilnění bylo zaměřeno na otázku nesouhlasu s pohlavním stykem namísto otázky spojené s použitím síly či překonání odporu.
Pokud jde o mezinárodní předpisy, obecnou úpravu znásilnění obsahuje pouze Úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí na ženách a domácího násilí (tzv. Istanbulská úmluva), kterou Česká republika podepsala, ale dosud neratifikovala. Úprava tohoto trestného činu byla obsažena i v návrhu směrnice o potírání násilí vůči ženám a domácího násilí, byla však z návrhu vypuštěna pro nedostatek právního základu.
Ke změně definice znásilnění směrem ke konceptu nekonsensuálního pohlavního styku v posledních letech přistoupila řada evropských států, a to právě i pod vlivem Istanbulské úmluvy. Existují dva koncepty znásilnění, které se v jednotlivých státech uplatňují, kdy jeden je založen na nedostatku souhlasu (tzv. ano znamená ano), druhý pak je založen na projevu nesouhlasu (tzv. ne znamená ne). Istanbulská úmluva ponechává dle své důvodové zprávy na smluvních stranách, aby rozhodly o konkrétním znění legislativy a nepožaduje jeden z konceptů, což potvrdil i sekretariát Výboru smluvních stran.
K redefinici trestného činu znásilnění přistoupilo podle dostupných informací v tuto chvíli 16 států (Belgie, Dánsko, Finsko, Chorvatsko, Island, Irsko, Kypr, Lucembursko, Malta, Německo, Řecko, Slovinsko, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko a Spojené Království: Anglie a Wales). Možná změna zákona je nyní diskutována například v Nizozemsku.
Zvolený koncept se v jednotlivých státech liší.
Koncept ano znamená ano (bez souhlasu) uplatňuje např. Malta, Chorvatsko, Kypr, Řecko, Španělsko nebo Slovinsko.
Koncept ne znamená ne (proti vůli, přes nesouhlas ve spojení s výčtem případů, kdy se má za to, že k jednání došlo bez souhlasu – u nás odpovídá pojmu bezbrannosti) uplatňuje např. Lotyšsko, Dánsko, Lucembursko, Belgie, Irsko, Anglie a Wales (s osobou, která nesouhlasila; k tomu pracuje s neexistencí rozumného důvodu se domnívat, že osoba souhlasila), Německo (proti rozeznatelné vůli osoby) nebo Švédsko (osoba se neúčastní dobrovolně).
Ostatní státy podle získaných informací dosud mají tradiční definici znásilnění založenou na násilí nebo pohrůžce (Estonsko, Francie, Itálie, Polsko, Rakousko, Slovensko).
Pokud jde o českou právní úpravu, při její interpretaci je třeba zohlednit též soudní judikaturu, která vykládá jednotlivé znaky trestného činu znásilnění.
Pojem násilí není definován přímo v trestním zákoníku, ale je vymezen soudní judikaturou, která jej definuje jako použití fyzické síly k překonání kladeného odporu nebo k zamezení odporu očekávaného. Vždy je třeba jej vykládat v kontextu s konkrétními okolnostmi, především vzhledem k fyzickým dispozicím pachatele i oběti. Podle § 119 tr. zák. se za použití násilí považuje i případ, kdy pachatel uvede oběť do stavu bezbrannosti lstí (např. jí nasype drogy do nápoje, aby mu nekladla při souloži očekávaný odpor). Násilí může mít formu vis absoluta, nebo vis compulsiva.
Donucení spočívá v překonání vážně míněného odporu, anebo dosažení toho, že znásilňovaná osoba neklade odpor vzhledem k jeho beznadějnosti. Nesmí jít tedy jen o odpor předstíraný. Beznadějnost odporu může vyplývat například z jednoznačné fyzické převahy pachatele, z faktu, že je ozbrojen, z odlehlosti místa činu, které vylučuje dovolat se pomoci, apod.
Existující judikatura Nejvyššího soudu přitom ohledně trestného činu znásilnění uvádí, že pro účely naplnění pojmu „násilí“ ve smyslu § 185 odst. 1 tr. zák. „není nezbytné, aby poškozená osoba kladla zřejmý fyzický odpor, postačí, pokud pachateli musela být zjevná nevole této osoby s jeho jednáním“2. Nejvyšší soud pod donucení k pohlavnímu styku zařazuje i případy „podlehnutí [oběti] při seznání beznadějnosti kladení odporu“3 či tzv. zamrznutí oběti „v důsledku momentálního psychického bloku“, kdy oběť není schopna svůj nesouhlas vyjádřit ani fyzickým odporem, ani verbálně, ale pouze neverbálním způsobem chování (stočení do „klubíčka“)4, resp. rovněž případy, kdy u oběti v důsledku stresové situace nastane depersonalizace a disociace5. Nejvyšší soud zároveň zdůraznil, že „pachatel musí v každém jednotlivém případě brát na zřetel přání osoby, s níž hodlá mít pohlavní styk, zda s ním souhlasí“6.
V návaznosti na to i Ústavní soud konstatoval, že u trestného činu znásilnění je „jednání poškozené v tomto směru nerozhodné, byl-li jasně vyjádřen (libovolnou formou) nedostatek její vůle. Stěžovatelův právní názor, že u znásilnění je nutná aktivní obrana (či rezignace na aktivní obranu) poškozené, neodpovídá právní úpravě, ani ustálené judikatuře“7.
Přestože tedy česká právní úprava znásilnění ve spojení se soudní judikaturou v zásadě odpovídá požadavkům vyplývajícím z judikatury ESLP a kladeným na ni Istanbulskou úmluvou, jeví se jako vhodné více promítnout judikatorní výklad i do samotného znění trestného činu znásilnění a vypustit explicitní uvedení prvku násilí nebo pohrůžky násilí jakožto jednoho z definičních znaků znásilnění. Pro naplnění znaků trestného činu znásilnění tak nadále bude zásadní pouze to, zda oběť seznatelným způsobem (tj. navenek jakýmkoli rozpoznatelným způsobem, verbálně i neverbálně) projevila svůj nesouhlas.
Z možných výše uvedených konceptů se tedy navrhuje zvolit koncept ne znamená ne (čin je spáchán proti seznatelné vůli oběti) doplněný o zneužití bezbrannosti. Vychází se z toho, že pokud je toho osoba schopna, má (jakkoli) projevit svůj nesouhlas se sexuálním aktem, tj. má se za to, že normální člověk standardně dokáže dát nesouhlas najevo, ať již verbálně nebo neverbálně (gestem, zaujetím obranné pozice, pláčem). Případy, kdy tak učinit nemůže pro určitou objektivní překážku, ať již fyzickou nebo psychickou, se pak navrhuje řešit zakotvením výslovné definice bezbrannosti v trestním zákoníku, přičemž výčet důvodů bezbrannosti je otevřený a lze tak pod tento pojem zařadit i další výslovně neuvedené obdobné důvody (srov. odůvodnění níže).
Tento koncept se z pohledu trestního práva jeví být přiléhavější, neboť nezakotvuje trestní postih toho, kdo si aktivně nezjišťoval postoj oběti k sexuálnímu jednání. Model založený na absenci souhlasu (ano znamená ano) lze v oblasti trestního práva považovat za přísný – ano znamená ano má být primárně předmětem výchovy a osvěty, ale nejde o koncept vhodný pro oblast trestního práva, kde se uplatňuje zásada ultima ratio. Trestání v situaci, kdy není jasné, že druhá osoba s pohlavním stykem nesouhlasí, lze považovat za přepínání trestní represe. Model ne znamená ne ostatně zvolilo z obdobných důvodů i Německo, což je stát, který je nám svou právní kulturou velmi blízký. Rakousko a Francie dosud k redefinici nepřistoupily.
Vzhledem k tomu, že v praxi nastávají situace, kdy oběť z určitých objektivních důvodů nemůže projevit svůj nesouhlas s pohlavním stykem, např. z důvodu spánku, bezvědomí, silné opilosti, duševní poruchy apod., je koncept „ne znamená ne“ doplněn konceptem zneužití bezbrannosti. Stav bezbrannosti opět není definován přímo v zákoně, ale je vykládán soudní judikaturou (např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 685/2018-36, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 929/2011). V usnesení sp. zn. 3 Tdo 1296/2013 Nejvyšší soud např. uvedl že „Za bezbrannost se považuje takový stav oběti, ve kterém není vzhledem k okolnostem schopna projevit svou vůli ohledně pohlavního styku s pachatelem, popř. ve kterém není schopna klást odpor jeho jednání. Může se jednat o celkovou (či absolutní) bezbrannost, kdy si oběť vůbec neuvědomuje, co se s ní děje, a proto ani nemůže hodnotit situaci, ve které u ní dochází k pohlavnímu styku s pachatelem, a projevující se naprostou odevzdaností se pachateli bez jakýchkoli známek projevu vlastní vůle či schopnosti na požadavky obviněného jakkoli reagovat (půjde například o případy bezvědomí, mdlob, silného obluzení alkoholem či drog, umělého spánku, apod.). Ve stavu bezbrannosti se však nacházejí i osoby, které sice vnímají okolní svět, avšak jejich duševní a rozumové schopnosti nejsou na takové úrovni nebo takového stavu, aby si ve své mysli dokázaly situaci, v níž se nacházejí, dostatečně přiléhavě ze všech souvislostí vyhodnotit a přiměřeně, logicky a účinně na ni reagovat. Tak tomu obvykle bývá např. u osob trpících duševní chorobou, pro niž nechápou význam pachatelova jednání, anebo u dětí či osob mentálně zaostalých, které nemají dostatečné znalosti a zkušenosti, aby byly schopny posoudit význam odporu proti vynucovanému pohlavnímu styku. V takových případech se jedná o bezbrannost psychickou, v důsledku níž oběť často nechápe, co se po ní požaduje, resp. co je smyslem jednání pachatele, nebo není způsobilá vůbec domyslet a vyhodnotit důsledky takového jednání. Kromě této absolutně chápané bezbrannosti se však oběť může nacházet i ve stavu, kdy sice ví, co se s ní děje, avšak není schopna se pachatelovu jednání buď vůbec, anebo účinně bránit, přestože by tak učinit chtěla. Takový stav bezbrannosti se zpravidla dovozuje u osoby spoutané, osoby s fyzickou vadou omezující její hybnost, osoby upoutané na lůžku, přestárlé apod. Jedná se tedy o stav, při němž oběť není schopna vzdorovat nepřijatelnému chování pachatele pro nedostatek tělesných sil a schopností. V důsledku tohoto stavu je taková osoba fyzicky bezbranná, a vzhledem k tomu že takový fyzický stav vždy ovlivňuje i psychiku uvedeným způsobem handicapované osoby, je třeba přihlížet i k tomu, že stav její tělesné bezbrannosti může způsobovat i její bezbrannost psychickou (…).“
O zneužití bezbrannosti tedy půjde v situaci, kdy je oběť bez přičinění pachatele v takovém stavu, ve kterém není vzhledem k okolnostem schopna projevit svou vůli, pokud jde o pohlavní styk s pachatelem, nebo je její schopnost vůli projevit podstatně snížena. Důvodem může být to, že je hendikepována fyzicky (např. je těžce zraněná, ochrnutá, spoutaná, v důsledku vysokého věku, vyčerpaná), anebo psychicky (jedná se o dítě nízkého věku, duševně nemocnou nebo mentálně zaostalou osobu). Může ale jít i o kombinaci obou důvodů (osoba opilá, pod vlivem drog, v mdlobách, v hlubokém spánku). Za bezbrannost se nepovažuje stav osoby, která je sice nezletilá, ale natolik fyzicky a duševně vyspělá, že je schopna pochopit jednání pachatele a svůj případný nesouhlas s tímto jednáním dát dostatečně zřetelně najevo (srov. usnesení Nejvyššího soudu 6 Tdo 540/2019).
Za účelem posílení právní jistoty se navrhuje předmětný pojem vymezit přímo v zákoně v souladu s judikatorním výkladem. Uvedené vymezení bezbrannosti se pak uplatní ve všech případech, kdy trestní zákoník tento pojem používá (a to včetně stanoveného věku, do jehož uplynutí je osoba považována za bezbrannou), tj. u obecně přitěžující okolnosti podle § 42 písm. d) tr. zák., vymezení spáchání trestného činu násilím a trestných činů získání kontroly nad vzdušným dopravním prostředkem, civilním plavidlem a pevnou plošinou a zneužití pravomoci úřední osoby. Pokud se k zakotvení definice pojmu bezbrannosti přímo do zákona přistupuje, pak je žádoucí tento výklad použít jednotně pro všechny případy a stejný pojem vykládat shodným způsobem. I v těchto jiných případech dojde k posílení právní jistoty adresátů příslušných právních norem.
Mezi důvody způsobující bezbrannost se navrhuje výslovně zařadit i silný ochromující stres.
Jedná se o odlišný stav než je disociativní stupor, který je podle stávající mezinárodní klasifikace nemocí (MKN-10) podřazen pod kategorii F40-F49, tedy neurotické poruchy vyvolané stresem, somatoformní poruchy (konkrétně F44 – disociativní poruchy). Disociativní stupor je diagnostikován na podkladě výrazného snížení nebo vymizení volních pohybů a normální odpovědi na zevní podněty, jako je světlo, hluk, dotyk, ale vyšetření jedince neukazuje žádné somatické příčiny. Disociativní stupor je v psychogenním příčinném vztahu k nedávné stresující události nebo problému. Při znásilnění, zvláště ve stresových podmínkách, se disociativní stupor vyskytuje poměrně často; méně pravděpodobný je však jeho výskyt za situace, kdy se oběť s pachatelem zná a strávila s ním nějaký čas v intimním kontaktu. U disociativního stuporu oběť minimálně reaguje na vnější podněty, nemluví, upíná zrak do neurčita, je bez mimiky a její reakce na vnější stimuly je celkově snížená, je nadměrně strnulá až ztuhlá. Oběť v tomto stavu nijak aktivně nespolupracuje, ale je natolik „pasivně vláčná“, že pachatel může pokračovat v pro oběť nechtěném pohlavním styku a tento styk dokonat.
V reakci na extrémní stresovou situaci nicméně mohou vzniknout nejen disociativní poruchy sui generis, ale také obranné reakce disociativního charakteru, tzv. „zamrznutí“. Zamrznutí oběti při znásilnění je reakce na probíhající traumatickou událost, kdy oběť ztratí schopnost pohybu nebo řeči kvůli extrémnímu stresu. Tato reakce je jedním z mechanismů přežití, který může vzniknout v situacích, kdy se oběť cítí bezmocně a ohroženě. Může se projevit tím, že oběť ztuhne nebo se stane pasivní, což může znemožnit se bránit nebo se bránit útočníkovi.
Zamrznutí a disociativní stupor jsou dva odlišné stavy, i když mohou mít některé společné rysy. Zamrznutí se obvykle více zaměřuje na fyzickou reakci těla na stres, zatímco disociace se soustředí na oddělení nebo izolaci psychických procesů a vjemů. Oba tyto stavy mohou být součástí reakce na traumata, ale mají odlišné projevy a mechanismy.
Odlišné projevy a mechanismy mezi zamrznutím a disociativním stuporem mohou zahrnovat následující:
Projevy zamrznutí:
Fyzická nepohyblivost: Osoba, která prožívá zamrznutí, se může zdát ochromená nebo neschopná pohybu. To může zahrnovat ztuhnutí svalů a sníženou schopnost reagovat na okolní podněty.
Zvýšený srdeční tep a dýchání: I když je jedinec fyzicky nehybný, jeho tělo může prožívat zvýšenou srdeční frekvenci a rychlé dýchání v reakci na stresovou situaci.
Orientace na vnější hrozbu: Zamrznutí je často reakcí na vnější nebezpečí, kdy se jedinec snaží minimalizovat pohyb, aby se vyhnul odhalení.
Projevy disociativního stuporu:
Oddělení od reality: V disociačním stavu může jedinec pociťovat oddělení od svého vlastního těla, emocí nebo vnímání okolního světa. Může probíhat v době zátěže, ale může se rozvinout také až následně, v průběhu pozdějšího zpracování prožitku. Má v obou variantách obranný charakter („přežití“, ale později např. i udržení sebeúcty).
Ztráta pocitu identity: Může docházet k pocitu, že jedinec ztrácí svou běžnou identitu nebo že se stává pozorovatelem svého vlastního života. Může probíhat v době zátěže, ale může se rozvinout také až následně, v průběhu pozdějšího zpracování prožitku. Má v obou variantách obranný charakter („přežití“, ale později např. i udržení sebeúcty).
Amnézie: V některých případech může disociace způsobit následné paměťové ztráty nebo amnézii, kdy si jedinec nemusí pamatovat události nebo období, kdy byl v disociačním stavu.
Zamrznutí je tedy fyziologickou reakcí a je často spojeno s aktivací autonomního nervového systému a hormonální reakcí, jako je zvýšená produkce kortizolu. Disociativní stupor je psychickým procesem, který souvisí s oddělením nebo izolací mentálních procesů, emocí a vzpomínek.
Dále se výslovně (i po vzoru některých zahraničních úprav) uvádí jako důvod bezbrannosti také překvapení, které může bránit oběti ve včasném projevu její nesouhlasné vůle, což může být relevantní zejména u méně závažných sexuálních praktik.
Výčet důvodů bezbrannosti je přitom demonstrativní, důvody bezbrannosti mohou být i jiné, v zákoně výslovně neuvedené.
Pokud jde o důvod bezbrannosti spočívající v nízkém věku oběti, v této souvislosti bylo v minulosti v praxi sporné, zda pod pojem bezbrannosti v případě znásilnění vůbec bezbrannost z důvodu nízkého věku spadá, když na tuto situaci pamatuje trestný čin pohlavního zneužití, který chrání nerušený tělesný a mravní vývoj dětí do 15 let. Byl zastáván i názor, že pod znásilnění spadají pouze jiné důvody bezbrannosti (např. spánek, duševní porucha aj.) a v případě nedostatku věku oběti se má užít pouze trestný čin pohlavního zneužití. Odlišné názory na tuto otázku nakonec sjednotil Nejvyšší soud (usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 15 Tdo 1154/2019), když judikoval, že důvodem bezbrannosti v případě znásilnění může být i velmi nízký věk oběti (rozuměj výrazně nižší, než je 15 let, kdy se již předpokládá, že dítě je schopné svou vůli projevit a rozhodovat o svém sexuálním životě). V tomto směru sice došlo ke sjednocení soudní judikatury, nicméně nebyla stanovena žádná jednoznačná konkrétní věková hranice, do jejíhož dosažení by dítě vždy bylo považováno za bezbranné, pouze jsou uváděny případy, kdy dítě za bezbranné považováno je. Např. v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 7 Tdo 833/2021 se uvádí, že znak bezbrannosti může být naplněn i v důsledku velmi nízkého věku oběti (např. pět let), vzhledem k němuž nebyla schopna adekvátně projevit svou vůli, pochopit jednání pachatele a bránit se mu, i když netrpěla duševní poruchou, měla pozitivní vztah k pachateli a jeho jednání nevnímala jako něco, co by jí ubližovalo.
Soudní judikatura tedy pouze uvádí, že stavem bezbrannosti nelze bez dalšího rozumět pouhý nedostatek věku poškozené osoby, ale je třeba vždy zkoumat konkrétní okolnosti. Jinými slovy, ve stavu bezbrannosti se mimo jiné nacházejí osoby, které vnímají okolní svět, avšak jejich duševní a rozumové schopnosti nejsou na takové úrovni nebo takového stavu, aby si ve své mysli dokázaly situaci, v níž se nacházejí, dostatečně přiléhavě ze všech souvislostí vyhodnotit a přiměřeně, logicky a účinně na ni reagovat. O stav bezbrannosti se pak nejedná u osoby, která je sice nezletilá, ale natolik fyzicky a duševně vyspělá, že je schopna pochopit jednání pachatele a svůj případný nesouhlas s tímto jednáním dát dostatečně najevo.
Za účelem posílení právní jistoty se navrhuje přímo v zákoně stanovit věkovou hranici, do jejíhož dosažení bude oběť vždy považována za bezbrannou z důvodu nízkého věku. Je třeba zdůraznit, že zneužitím bezbrannosti se postihují případy, kdy není použito žádné násilí a není překonáván žádný odpor, ani verbální, ale jde o případy, kdy je dítě natolik malé nebo nevyspělé, že není schopno vyjádřit svoji vůli, nebo si neuvědomuje, co se děje. Jde tedy o stanovení věkové hranice, do jejíhož dosažení se má za to, že dítě ještě není natolik vyzrálé, aby bylo schopno pochopit sexuální jednání pachatele a projevit nesouhlas. Je zřejmé, že se jedná o velmi individuální otázku a každé dítě je odlišně zralé, takže tato věková hranice je stanovena do určité míry arbitrárně. Je třeba zdůraznit, že tato hranice se odlišuje od věkové hranice 15 let, která je stanovena jako hranice, do jejíhož dosažení je chráněn nerušený mravní a sexuální vývoj dětí i v případě, že již jsou schopny jednání pachatele pochopit a souhlasit s ním.
Z Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále také jen „Úmluva“) a návazné judikatury Evropského soudu pro lidská práva, ani z jiných mezinárodních dokumentů a judikatury žádná konkrétní věková hranice v tomto směru nevyplývá. Pokud se otázkou vyzrálosti dítěte zabývají, pak je to v souvislosti s Úmluvou o právech dítěte v rámci práva dítěte svobodně vyjádřit svou vůli ve všech záležitostech, které se jej dotýkají.
Pokud jde o zahraniční úpravy, ze studie Parlamentního institutu8 vyplývá, že ze zkoumaných 20 evropských států upravuje konkrétní věkovou hranici, pod níž je jednání pachatele posouzeno vždy jako znásilnění (tzv. znásilnění z podstaty), celkem 7 států, které mají znásilnění založeno na konsensuálním konceptu, konkrétně Belgie, Finsko, Dánsko, Lucembursko, Malta, Spojené království: Anglie a Wales a Švédsko. Věkové hranice se od sebe odlišují – Dánsko a Malta mají 12 let, Finsko a Lucembursko mají 16 let, Spojené království: Anglie a Wales mají 13 let a Švédsko má 15 let. Nutno ovšem podotknout, že v těchto státech se již neuplatňuje subsidiární trestný čin pohlavního zneužití, proto je věková hranice nastavena poměrně vysoko.
Některé státy pak mají, ať již pro znásilnění z podstaty nebo pro pohlavní zneužití stanovenou tzv. Romeo a Julie klauzuli, kdy vylučují trestní postih pro případ nízkého věkového rozdílu mezi pachatelem a obětí (např. Belgie – věkový rozdíl ne větší než 3 roky, Itálie ve vztahu k jiným sexuálním praktikám než znásilnění – dítě starší 13 let a osoba nejvýše o 4 roky starší, Rakousko ve vztahu k sexuálnímu zneužití – bylo-li oběti více než 12 let, čin neměl závažné následky a věkový rozdíl nepřesahuje 4 roky, Španělsko ve vztahu k pohlavnímu zneužití – dítě mladší 16 let, pokud je pachatelem osoba nezletilému blízká z hlediska věku a stupně fyzického a psychického vývoje nebo vyspělosti, Irsko – možnost pachatele se vyvinit, pokud je starší o méně než 2 roky). Česká republika takovou klauzuli nezavedla právě s ohledem na to, že trestní zákoník upravuje i trestný čin pohlavního zneužití, který chrání nerušený sexuální vývoj dítěte až do 15 let věku – z tohoto pohledu je tedy nerozhodné, jaký je věk druhé osoby, k tomu se přihlédne jiným způsobem.
Věkovou hranici bezbrannosti se s přihlédnutím k zahraničním úpravám navrhuje stanovit na 12 let. Při stanovení uvedené věkové hranice se vychází také z poznatků o zrání centrálního nervového systému (mozku), kdy teprve ve školním věku dítěte postupně dochází k propojování jeho jednotlivých oblastí a zároveň i jejich diferenciaci. Nárůst propojování oblastí mozku se rozvíjí mezi 6 a 11 lety věku dítěte, kdy se rozvíjí i uvědomění, pozornost a seberegulace. Ačkoli se schopnost propojovat různé informace rozvíjí již v ranějším školním věku, děti začínají správně vnímat motivy a důvody určitého jednání spíše až ve středním a starším školním věku (druhý stupeň základní školy), kdy začínají o jednání jiných osob víc uvažovat a hodnotit je diferencovaněji.
Pokud by tedy pachatel vykonával sexuální praktiky s dítětem do dosažení věku 12 let, byl by trestně odpovědný za trestný čin znásilnění (v případě penetrace) nebo za sexuální útok (v případě méně závažných sexuálních praktik typu tření nebo osahávání genitálií, prsou apod.) a nikoli za mírněji trestné pohlavní zneužití, a to i kdyby dítě s jeho jednáním souhlasilo. Jak již bylo uvedeno, stavem bezbrannosti se rozumí stav, kdy je osoba neschopna projevit svou vůli z důvodu určité objektivní překážky, popř. kdy je tato schopnost podstatně snížena, v případě dítěte z důvodu nízkého věku, kdy není ještě natolik vyzrálé, aby bylo schopno adekvátně projevit svou vůli, pochopit jednání pachatele a bránit se mu.
Ve veřejném prostoru zaznívají názory, že by tato hranice měla být vyšší, např. 14 nebo 15 let, a že vyšší hranice jsou i v zahraničních úpravách. K tomu je třeba uvést, že je třeba rozlišovat mezi trestní odpovědností pachatele za trestný čin znásilnění (a případně sexuálního útoku), k němuž se právě pojem bezbrannosti vztahuje a kdy pachatel zneužívá nízké vyspělosti dítěte, které není schopno rozpoznat, co se děje, a za trestný čin pohlavního zneužití, kdy je dítě již schopno vyjádřit svou vůli a správně vnímat situaci, kdy s pohlavním stykem dokonce souhlasí, nicméně přesto je chráněn jeho nerušený mravní a sexuální vývoj až do stanovené věkové hranice pohlavní dospělosti, která je v České republice určena na 15 let (sem spadá i případ, kdy např. 15letý hoch má souhlasný pohlavní styk se 14letou dívkou). Tyto dvě věkové hranice jsou zásadně odlišné a reagují na rozdílné situace a nelze je směšovat. Ve státech, které uplatňují vyšší věkovou hranici, na rozdíl od České republiky obvykle již neexistuje doplňkový trestný čin pohlavního zneužití.
Dále se provádějí odpovídající úpravy trestného činu sexuálního nátlaku a pohlavního zneužití tak, aby byly trestní sazby, pokud možno, vyvážené a odpovídající závažnosti jednotlivých typů jednání (při zohlednění požadavků předpisů EU na výši trestní sazby za trestné činy v sexuální oblasti spáchané na dítěti).
V návaznosti na úpravu trestných činů proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti se pak provádějí odpovídající změny v jiných předpisech odkazujících na tyto trestné činy.
Dále se posiluje právo oběti „být slyšena“ v trestním řízení. Zejména se zdůrazňuje poučovací povinnost orgánů činných v trestním řízení vůči oběti, pokud jde o její právo učinit prohlášení o dopadech trestného činu na její život, aby státní zástupce a soudce mohl tyto dopady řádně zohlednit, zdůrazňuje se, že k tomuto prohlášení je třeba přihlédnout v úvahách o trestu a nově se stanoví, že pokud se oběť (resp. každý poškozený) vyjádří ke sjednané dohodě o vině a trestu, bude toto vyjádření obsaženo přímo ve sjednané dohodě (tj. pokud poškozený s dohodou souhlasit nebude, soudce o tom bude včas informován a zejména v těchto případech by měl přezkoumat, zda je schválení dohody o vině a trestu na místě).
Zhodnocení souladu navrhované právní úpravy s ústavním pořádkem České republiky, mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána, a s předpisy Evropské unie, judikaturou soudních orgánů Evropské unie nebo obecnými právními zásadami práva Evropské unie a judikaturou ESLP
Pokud se týká ústavního pořádku, sexuální důstojnost jednotlivců spadá pod právo na ochranu lidské důstojnosti podle článku 10 odst. 1 a ochranu soukromí podle článku 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Relevantní je také článek 7 odst. 2 Listiny.
Ústavní soud se ve vztahu k trestnému činu znásilnění zabýval zejména otázkou, zda oblast sexuálních vztahů je čistě soukromoprávní oblastí. Ve svém rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 3080/22 ze dne 3. ledna 2023 uvedl, že oblast nekonsensuálních sexuálních jednání (resp. pokusů o ně) nelze hodnotit jako oblast soukromoprávní. Stát, který je povinen chránit sexuální důstojnost každého jednotlivce (čl. 1 Ústavy, čl. 1 a čl. 10 odst. 1 Listiny a čl. 3 a 8 Úmluvy), je naopak povinen v určitých případech garantovat veřejnoprávní trestní reakci na takové jednání. Skutečnost, že mezi stěžovatelem a poškozenými existoval jakýkoliv soukromoprávní vztah (nadřízeného a podřízeného v zaměstnání), nečiní z jeho jednání primárně jednání soukromoprávní a méně společensky škodlivé, napravitelné prostředky mimo trestní právo. Ústavní pořádek nedává nikomu právo násilného a nedůstojného výběru sexuálního partnera proti jeho vůli. V předmětném ustanovení se Ústavní soud vyjádřil i ke správnosti kvalifikace jednání stěžovatele jako znásilnění, když uvedl, že část jednání stěžovatele byla správně kvalifikována jako znásilnění, neboť stěžovatel se za použití fyzického násilí pokoušel přimět poškozenou k pohlavnímu styku. Jednání poškozené je v tomto směru nerozhodné, byl-li jasně vyjádřen (libovolnou formou) nedostatek její vůle. Stěžovatelův právní názor, že u znásilnění je nutná aktivní obrana (či rezignace na aktivní obranu) poškozené, neodpovídá právní úpravě, ani ustálené judikatuře.
Pokud jde o Evropskou úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod, z článků 3 a 8 dovodil Evropský soud pro lidská práva pozitivní závazek smluvních stran přijmout a účinně uplatňovat ustanovení trestního práva za účelem kriminalizace a stíhání všech nekonsenzuálních sexuálních aktů, a to i případů, kdy oběť neklade fyzický odpor.
Podle článku 3 Úmluvy „nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu“. Příslušná část článku 8 Úmluvy zní:
„1.
Každý má právo na respektování svého soukromého (…) života (…).
- Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, ochrany pořádku a předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“
Pokud jde o judikaturu ESLP ve vztahu k trestným činům v sexuální oblasti, ESLP ve své judikatuře poukázal na to, že na mezinárodní i vnitrostátní úrovni lze sledovat trend směrem k opouštění prvku násilí jako hlavního definičního znaku sexuálních deliktů jako je např. znásilnění či sexuální zneužívání (M. C. proti Bulharsku9, č. 39272/98, rozsudek ze dne 4. prosince 2003, § 163). Je tomu tak proto, že z nových poznatků v této oblasti plyne, že oběti sexuálních deliktů často nekladou fyzický odpor, a to v důsledku různých psychologických faktorů (tamtéž, § 164). Pokud je tedy při stíhání sexuálních deliktů bezpodmínečně vyžadován důkaz fyzického odporu, vzniká tím riziko, že některé z nich zůstanou nepotrestány. Ve světle uvedeného ESLP shledal, že členské státy mají v rámci článků 3 a 8 Úmluvy pozitivní závazek kriminalizovat a účinně stíhat všechny nekonsenzuální sexuální akty, včetně těch, kde oběť nekladla fyzický odpor (tamtéž, § 166). Pokud jde o pozitivní závazek státu kriminalizovat všechny nekonsenzuální sexuální akty (viz § 61 výše), z judikatury ESLP neplyne, že tento závazek musí být naplněn prostřednictvím jediné skutkové podstaty, např. v rámci trestného činu znásilnění. ESLP naopak konstatoval, že státy mají v tomto směru široký prostor pro uvážení (srov. M. C. proti Bulharsku, cit. výše, § 154).
Soud tedy nevyžaduje prokazování souhlasu, ale prokazování skutečnosti, že oběť s pohlavním stykem nesouhlasila, přičemž nemá být vyžadován důkaz kladení fyzického odporu oběti. Ostatně i ve studii Parlamentního institutu ke znásilnění10 se uvádí, že „Principem definice znásilnění založené na absenci souhlasu je, že se primárně dokazuje nesouhlas oběti s aktem, nikoli přítomnost násilí či výhrůžky. Státy volí formulace jako „akty vykonané proti rozeznatelné vůli osoby“ (Německo), „na osobě/s osobou, která nesouhlasila“ (Belgie, Dánsko, Lucembursko, Anglie a Wales) nebo „s osobou, která se neúčastnila dobrovolně“ (Švédsko). Tato formulace odpovídá Istanbulské úmluvě a Modelovému zákonu o znásilnění Rady OSN pro lidská práva, které užívají spojení „přes nesouhlas“.“.
V případu I.C. proti Rumunsku (rozsudek ze dne 24. května 2016, č. 36934/08, § 51) ESLP konstatoval, že vnitrostátní soudy při vyšetřování znásilnění čtrnáctileté dívky s lehkým mentálním postižením nezohlednily dostatečně věk a duševní stav oběti, a proto porušily čl. 3 Úmluvy. ESLP připomněl, že smluvní státy mají pozitivní závazek přijmout právní úpravu účinně postihující znásilnění, zvláštní důraz musí být v této souvislosti kladen na požadavek účinné ochrany zranitelných osob, jako jsou osoby zdravotně postižené, a to vzhledem k jejich snížené schopnosti či ochotě bránit se trestné činnosti.
Vývojem autonomie dětí v kontextu práva na osobní nedotknutelnost se ESLP zabýval v případu M. a M. proti Chorvatsku (rozsudek ze dne 3. září 2015, č. 10161/13), ve kterém docházelo k domácímu násilí ze strany otce vůči jeho desetiletému dítěti a manželce. ESLP v § 171 uvedl, že „právo na osobní autonomii – což v případě dospělých znamená právo volby, jak vést svůj život, pokud tím neoprávněně nezasahuje do práv a svobod druhých – má jiný rozsah v případě děti. Děti postrádají plnou autonomii dospělých, jsou však subjekty práv (viz preambule k Opčnímu protokolu ze dne 19. prosince 2011 k Úmluvě o právech dítěte (…). Tato omezená autonomie v případech dětí, která se postupně zvyšuje s jejich vyvíjející se zralostí, je uplatňována prostřednictvím jejich práva být konzultován a vyslechnut. Jak je uvedeno v článku 12 Úmluvy o právech dítěte, dítě, které je schopno utvořit si vlastní názory, má právo je vyjádřit a právo na to, aby těmto názorům byla přikládána náležitá váha v souladu s jeho věkem a vyspělostí, a zejména musí mít možnost být slyšen v jakémkoli soudním a správním řízení, které se ho týká.“ Konkrétní věkovou hranicí se v kontextu znásilnění ESLP nezabýval. Vyspělost či vyzrálost nejčastěji spojuje s právem dítěte svobodně vyjádřit svou vůli ve všech záležitostech, které se jej dotýkají.
Ve vztahu k vyšetřování sexuálních deliktů ESLP uvedl, že vyšetřování musí být účinné, což zahrnuje rychlost, přiměřenost, důkladnost, objektivitu a dostatečné zapojení oběti. Tato povinnost se však týká nikoliv výsledků, ale toliko prostředků. Vnitrostátní orgány se musí zejména skutečně snažit objasnit okolnosti případu, a ne ukončit vyšetřování na základě unáhlených závěrů (Y proti Bulharsku, č. 41990/18, rozsudek ze dne 20. února 2020, § 81–82). Neexistuje přitom absolutní povinnost, aby všechna trestní stíhání skončila odsouzením či konkrétním rozsudkem; Úmluva nepřiznává zvláštní právo na to, aby byla třetí osoba trestně stíhána či odsouzena (Valaitis proti Litvě, č. 39375/19, rozsudek ze dne 17. ledna 2023, § 112). K tomu srov. též rozsudek ze dne 28. 5. 2015 věci Y proti Slovinsku, č. 41107/10.
Navržená právní úprava požadavkům judikatury ESLP vyhovuje, neboť u trestného činu znásilnění (a ani u sexuálního útoku) nevyžaduje použití fyzické síly či kladení fyzického odporu, ale postačí, když je nevole oběti jakkoli seznatelná (ať už jde o verbální nesouhlas, obrannou pozici, pláč aj.). Případy, kdy je možnost oběti svobodně utvářet nebo projevit svou vůli vyloučena nebo podstatně snížena (ať již s ohledem na vnitřní nebo vnější okolnosti), jsou pak pokryty vymezením stavu bezbrannosti oběti.
Z dalších mezinárodních smluv upravuje trestný čin znásilnění obecně pouze Úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí na ženách a domácího násilí (tzv. Istanbulská úmluva), kterou Česká republika podepsala dne 2. května 2016, nicméně dosud ji neratifikovala a není proto pro ni právně závazná.
Sexuální násilí včetně znásilnění upravuje Istanbulská úmluva ve svém článku 36. Smluvní strany jsou podle něj povinny postihovat sexuální násilí a znásilnění, které může spočívat v provedení vaginálního, análního nebo orálního vniknutí sexuální povahy do těla druhé osoby jakoukoli částí těla nebo předmětem bez jejího souhlasu; ve vykonání jiných činů sexuální povahy s osobou bez jejího souhlasu; nebo v přinucení jiné osoby bez jejího souhlasu k činům sexuální povahy s třetí osobou. Úmluva ponechává dle své důvodové zprávy na smluvních stranách, aby rozhodly o konkrétním znění legislativy. Odstavec 2 pouze upřesňuje, že souhlas musí být dán dobrovolně jako projev svobodné vůle posuzované v kontextu souvisejících okolností. V souladu s odstavcem 3 musí být trestány i činy spáchané vůči bývalým nebo současným manželům nebo partnerům.
Z dosavadních hodnocení provedených v rámci monitorovacího mechanismu předpokládaného Istanbulskou úmluvou prostřednictvím skupiny expertů proti násilí vůči ženám a domácímu násilí (Group of Experts on Action against Violence against Women and Domestic Violence; GREVIO), plyne, že v době prvního hodnocení GREVIO měly ze sedmnácti hodnocených států pouze tři státy (Belgie, Malta a Švédsko, přičemž dva poslední změnily svou legislativní úpravu po ratifikaci Istanbulské úmluvy) založen trestný čin znásilnění na konsensuálním konceptu. Počet těchto států ale v současnosti narostl už na šestnáct (Belgie, Dánsko, Finsko, Chorvatsko, Island, Irsko, Kypr, Lucembursko, Malta, Německo, Řecko, Slovinsko, Španělsko, Švýcarsko, Švédsko a Velká Británie), přičemž mnoho států přistoupilo k této změně v definici znásilnění v posledních letech. Španělsko a Finsko přijaly svou úpravu teprve v loňském roce, Slovinsko v roce 2021, Dánsko v roce 2020 a Řecko ještě o rok dříve. Možná změna zákona je nyní diskutována například v Nizozemsku, jehož vláda předložila příslušný návrh zákona nizozemskému parlamentu v říjnu loňského roku. Legislativní úprava znásilnění ve všech výše uvedených státech se liší, je založena buď na souhlasu osoby s pohlavním stykem nebo na projevu nesouhlasu (srov. výše), ale již nevyžaduje, aby pachatel použil násilí či pohrůžku násilí. Přestože GREVIO preferuje koncept často označovaný jako „ano znamená ano“, kdy by měl být souhlas k sexuální styku výslovně udělen všemi stranami, před konceptem „ne znamená ne“, který je postaven na vyslovení nesouhlasu některé ze stran sexuálního styku, Úmluva ani jeden z těchto konceptů nepreferuje. Toto bylo potvrzeno i sekretariátem Výboru smluvních stran na jeho jednání v prosinci 2022.
Pouze sexuálnímu vykořisťování dětí se pak věnuje Úmluva Rady Evropy o ochraně dětí proti sexuálnímu vykořisťování a pohlavnímu zneužívání, vyhlášená pod č. 59/2016 Sb. m. s. (tzv. Lanzarotská úmluva). V článku 18 upravuje trestný čin pohlavního zneužití, pod nějž podřazuje různé formy úmyslných jednání, konkrétně účast na sexuálních praktikách s dítětem, které podle vnitrostátních předpisů nedosáhlo zákonem stanoveného věku pro sexuální praktiky (podle trestního zákoníku trestné jako pohlavní zneužití), účast na sexuálních praktikách s dítětem, pokud je použito nátlaku, síly nebo pohrůžek (podle trestního zákoníku trestné jako znásilnění a nově i jako sexuální útok), účast na sexuálních praktikách s dítětem, pokud dojde ke zneužití dítěte z pozice požívané důvěry, nadřízenosti nebo vlivu nad dítětem, a to i v rodině (podle trestního zákoníku dle okolností buď znásilnění nebo sexuální nátlak a nově i sexuální útok) nebo účast na sexuálních praktikách s dítětem, pokud dojde ke zneužití dítěte v obzvláště zranitelné situaci, zejména pokud se jedná o dítě s mentálním či fyzickým postižením, či dítě ve stavu závislosti (podle trestního zákoníku znásilnění, případně sexuální nátlak, nově i sexuální útok).
Navržená úprava je s výše uvedenými požadavky v souladu, neboť vymezení trestného činu znásilnění podle § 185 odst. 1 tr. zák. [pro penetrační sexuální činy odpovídající činům podle článku 36 odst. 1 písm. a) Istanbulské úmluvy] a sexuálního útoku podle § 185a odst. 1 tr. zák. [pro jiná než penetrační sexuální jednání odpovídající činům podle článku 36 odst. 1 písm. b) Istanbulské úmluvy] přibližuje modernímu pojetí založenému na konsensuálním konceptu a opouští znaky skutkové podstaty spočívající v použití násilí nebo pohrůžky a donucení. Tím se právní úprava dostává více do souladu s aplikační praxí, která jednotlivé znaky trestného činu znásilnění vykládá velmi široce (srov. výše).
Relevantní je také Úmluva o právech dítěte (sdělení č. 104/1991 Sb.), jejíž článek 19 odst. 1 zakotvuje ochranu dětí před jakýmkoliv zneužíváním, včetně sexuálního zneužívání, a článek 34, který zakotvuje ochranu děti před všemi formami sexuálního vykořisťování a sexuálního zneužívání.
Pokud jde o předpisy Evropské unie, úpravu trestného činu znásilnění obsahoval návrh směrnice Evropského parlamentu a Rady o potírání násilí na ženách a domácího násilí, z návrhu však byl nakonec vypuštěn pro nedostatek právního základu pro harmonizaci tohoto trestného činu na úrovni Evropské unie.
Problematice trestných činů v sexuální oblasti se tak věnuje pouze ve vztahu k dětem směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/93/EU ze dne 13. prosince 2011 o boji proti pohlavnímu zneužívání a pohlavnímu vykořisťování dětí a proti dětské pornografii, kterou se nahrazuje rámcové rozhodnutí Rady 2004/68/SVV. Tato směrnice upravuje v článku 3 úmyslné trestné činy pohlavního zneužívání v zásadě podobným způsobem jako Lanzarotská úmluva. Oproti úmluvě pak směrnice stanoví určité konkrétní požadavky na výši trestních sazeb:
Účast na sexuálních praktikách s dítětem, které nedosáhlo věku pohlavní dospělosti, má být trestáno odnětím svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně 5 let (pohlavní zneužití, v návrhu je sazba 8 let).
Účast na sexuálních praktikách s dítětem, pokud dochází ke zneužití důvěry, autority nebo vlivu vyplývajících ze vztahu pachatele k dítěti, má být trestána odnětím svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně 8 let, nedosáhlo-li dítě věku pohlavní dospělosti, a odnětím svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně 3 léta, jestliže dítě tohoto věku dosáhlo (v případě dítěte mladšího 12 let jde o znásilnění nebo sexuální útok – v návrhu je sazba 15 let nebo 12 let, v případě dítěte ve věku 12 až 15 let jde o sexuální nátlak, v návrhu je sazba 10 nebo 12 let v návaznosti na to, o jaký typ sexuálních praktik jde, sazba 5 let je pak stanovena, pokud je obětí dítě ve věku 15 až18 let; v případě penetrace činí sazba až 8 let).
Účast na sexuálních praktikách s dítětem, pokud dochází ke zneužití zvlášť zranitelného postavení dítěte, zejména pokud se jedná o dítě s mentálním či tělesným postižením či dítě ve stavu závislosti, má být trestána odnětím svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let, nedosáhlo-li dítě věku pohlavní dospělosti, a odnětím svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně tři léta, jestliže dítě tohoto věku dosáhlo (v návrhu je sazba pro případy znásilnění dítěte mladšího 15 let 15 let a pro znásilnění dítěte ve věku 15 až 18 let 12 let, v případě sexuálního útoku vůči dítěti mladšímu 15 let je stanovena v návrhu sazba 12 let, v případě sexuálního útoku vůči dítěti ve věku 15 až 18 let pak sazba 8 let a v případě sexuálního nátlaku, je-li obětí dítě ve věku 12 až 15 let, je v návrhu sazba 10 nebo 12 let v návaznosti na to, o jaký typ sexuálních praktik jde, sazba 5 let je pak stanovena, pokud je obětí dítě ve věku 15 až 18 let; v případě penetrace činí sazba až 8 let).
Účast na sexuálních praktikách s dítětem, pokud je k nim použito nátlaku, násilí nebo pohrůžek, má být trestána odnětím svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně 10 let, nedosáhlo-li dítě věku pohlavní dospělosti, a odnětím svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně 5 let, jestliže dítě tohoto věku dosáhlo (v návrhu je sazba pro případy znásilnění dítěte mladšího 15 let 15 let a pro znásilnění dítěte ve věku 15 až 18 let 12 let, v případě sexuálního útoku vůči dítěti mladšímu 15 let je stanovena v návrhu sazba 12 let a v případě sexuálního útoku vůči dítěti ve věku 15 až 18 let sazba 8 let).
Donucování dítěte k sexuálním praktikám se třetími osobami za použití násilí nebo pohrůžek má být trestáno odnětím svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně deset let, nedosáhlo-li dítě věku pohlavní dospělosti, a odnětím svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně pět let, jestliže dítě tohoto věku dosáhlo (v návrhu je sazba pro případy znásilnění dítěte mladšího 15 let 15 let a pro znásilnění dítěte ve věku 15 až 18 let 12 let, v případě sexuálního útoku vůči dítěti mladšímu 15 let je stanovena v návrhu sazba 12 let a v případě sexuálního útoku vůči dítěti ve věku 15 až 18 let sazba 8 let).
Navržená právní úprava tak požadavkům směrnice na minimální výši horní hranice trestní sazby nejen že zcela vyhovuje, ale naopak je výrazně přísnější. To je nicméně v souladu s požadavkem kladeným na členské státy, aby sankce jimi stanovené za porušení norem stanovených unijními předpisy byly účinné, přiměřené a odrazující; výše trestních sazeb uvedených ve směrnici je výší minimální, která nijak nebrání členským státům jít nad rámec směrnice a stanovit přísnější sazby. Trestní sazby jsou nastaveny s ohledem na závažnost jednotlivých jednání, když za nejzávažnější je považován trestný čin znásilnění. Aktuálně se předpokládá, že předmětná směrnice bude na úrovni Evropské unie revidována a lze očekávat, že Komise navrhne zpřísnění sazeb obsažených ve směrnici.
Judikatura soudních orgánů Evropské unie nebo obecné právní zásady práva Evropské unie se touto otázkou specificky nezabývají.
Jak již bylo uvedeno výše, trestný čin znásilnění se přizpůsobuje modernímu pojetí, které již tento trestný čin nespojuje s prvkem násilí a donucení, ale je založeno na nesouhlasné vůli oběti. Musí jít přitom o seznatelnou vůli oběti, tj. nestačí, pokud s jednáním pachatele vnitřně nesouhlasí, aniž by to bylo jakkoli zjevné navenek – seznatelnou vůlí se rozumí, že oběť dá jakýmkoli způsobem najevo, že s jednáním pachatele nesouhlasí (ať již verbálně nebo neverbálně – např. nesouhlasným gestem, pláčem, obrannou pozicí). Tento koncept je pak doplněn zneužitím stavu bezbrannosti oběti, kdy oběť svou vůli nemůže vzhledem k objektivním okolnostem svobodně utvářet nebo projevit. K odůvodnění této změny lze odkázat na obecnou část důvodové zprávy.
Jako trestný čin znásilnění budou i nadále posuzovány také případy interakce více osob, pokud pachatel donutí jinou osobu k souloži či jinému srovnatelnému pohlavnímu styku a sám se jí přímo neúčastní. Pod sexuální násilí ostatně podřazuje takové jednání i Istanbulská úmluva [srov. čl. 36 odst. 1 písm. c)] a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/92/EU.
Trestný čin znásilnění se dále v souladu se zahraničními právními úpravami a vnímáním veřejnosti omezuje pouze na soulož nebo jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží, což zahrnuje jednání, která mají na sexuální sféru oběti obdobně citelný dopad. Proto jsou v rozhodovací praxi soudů kladeny na roveň souloži i orální pohlavní styk a anální pohlavní styk. Soudní praxe se přiklonila k tomu, že za pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží by měly být považovány i případy zasunování prstů, ale i jiných předmětů simulujících pohlavní úd, do vagíny (tyto případy se posuzují v praxi individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu, typicky k intenzitě použitého mechanismu, k jeho trvání a k charakteru použitého předmětu).
Pokud jde o otázku, kdy dojde k vykonání soulože nebo jiného srovnatelného pohlavního styku, a tedy k dokonání trestného činu znásilnění, i nadále platí, že pro dokonání činu stačí i jen částečné vniknutí, nemusí dojít k porušení panenské blány, ani k výronu semene (ejakulaci).
Výše trestní sazby odpovídá stávající výši trestní sazby podle § 185 odst. 2 tr. zák., který upravuje odpovídající formy pohlavního styku. S ohledem na stávající široký judikatorní výklad znaků skutkové podstaty znásilnění spočívajících v použití násilí, pohrůžky násilí nebo jiné těžké újmy a donucení se výše sazby zachovává stejná a nedochází k jejímu snížení.
Pokud jde o zvlášť přitěžující okolnosti, přísněji se navrhuje postihovat znásilnění dítěte a znásilnění se zbraní, kdy se navrhuje zvýšit trestní sazbu ze stávajících 2 až 10 let na 3 až 12 let – toto zvýšení koresponduje i s tím, že došlo k přesunutí okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby uvedené ve stávajícím § 185 odst. 2 písm. a) tr. zák. do základní skutkové podstaty. Nově se navrhuje upravit jako další okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby postižitelnou uvedenou trestní sazbou i znásilnění spáchané s další osobou – s ohledem na specifický a intimní charakter této trestné činnosti se navrhuje považovat za přitěžující spáchání činu i jen s jednou další osobou (nikoli nejméně se dvěma osobami, jak je to obvyklé u jiných trestných činů). Nezáleží přitom na tom, jak významná bude úloha další osoby.
Nově se navrhuje upravit jako další okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby spáchání znásilnění na těhotné ženě nebo způsobení těhotenství oběti. Těhotenství ženy ji činí zranitelnější a znásilnění může bezprostředně ohrozit i plod. Pokud pak oběť v důsledku znásilnění otěhotní, nejde o těžkou újmu na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 tr. zák., ani o (výslovně uvedenou) přitěžující okolnost podle § 42 tr. zák. U oběti však takové těhotenství může mít zásadní dopady na její další život, a to v rovině zdravotní, emocionální i existenční bez ohledu na to, zda takové těhotenství bude uměle přerušeno, či zda oběť dítě donosí a porodí.
Dále se navrhuje zpřísnit trestní sazbu i v případě, že je znásilnění spácháno na dítěti, které nedosáhlo věku pohlavní dospělosti, na osobě nacházející se v zařízení, v němž je omezována svoboda, nebo pokud je znásilněním způsobena těžká újma na zdraví (např. posttraumatická stresová porucha), kdy se horní hranice stávající sazby (5 až 12 let) zvyšuje z 12 let na 15 let. Tím je zejména zdůrazněna závažnost znásilnění spáchaného na dítěti mladším 15 let a posilována ochrana této velmi zranitelné skupiny obětí.
Pokud jde o okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby spočívající ve skutečnosti, že čin je spáchán na osobě ve výkonu vazby, trestu nebo v jiném místě, kde je omezována její osobní svoboda, její formulace se přizpůsobuje tomu, že v příslušných školských zařízeních se nacházejí děti v rámci odlišných právních institutů, a ne nezbytně jen ve výkonu ústavní výchovy (např. děti předběžně umístěné do školského zařízení na základě předběžného opatření soudu).
Nejpřísněji je pak postihováno nedbalostní způsobení smrti oběti.
Chcete v této věci poradit, neváhejte nás kontaktovat: tel. 731 773 563, e-mail: info@akjanosek.cz
