Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 466/2025, ze dne 26. 6. 2025:
Z hlediska právních závěrů v projednávané trestní věci je přezkoumávanou a posuzovanou sexuální praktikou olizování přirození devítileté poškozené, k němuž došlo při celkovém ztuhnutí těla a pláči poškozené, po vysvlečení pyžamových kalhot a roztažení nohou obviněným, čemuž předcházelo jednání obviněného spočívající v uchopení, přiložení a přidržování ruky poškozené na obnaženém penisu dovolatele, vše za účelem jeho sexuálního uspokojení (viz skutková věta soudu prvního stupně). Nejvyšší soud si je vědom ustupování některých autorů komentářové literatury [srov. např. ŠČERBA, Filip. § 185 (Znásilnění). In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání 3. aktualizace. Praha: C. H. Beck, 2025, marg. č. 8.] od významu intenzity zásahu do psychické a fyzické integrity oběti, nicméně záměrně uvádí i okolnosti, za kterých k sexuální praktice došlo, neboť mají nemalý význam pro právní kvalifikaci skutku a není možné omezit hodnocení pouze na praktiku spočívající v „olizování přirození“, když obviněný současně či bezprostředně používal i jiné sexuální praktiky vedoucí ke stimulaci jeho sexuálního pudu, které následně rozvinul až do orálního styku s přirozením poškozené.
Pro účely dovolacího přezkumu z pohledu uplatněné dovolací námitky je tedy třeba uvedené sexuální praktiky blíže vymezit tak, aby bylo možné určit správnou právní kvalifikaci, tedy zda se bude jednat o pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží, a tedy půjde o trestný čin znásilnění podle § 185 tr. zákoníku nebo zda půjde o jiný pohlavní styk než uvedený v § 185 tr. zákoníku a bude se jednat o nový trestný čin sexuálního útoku podle § 185a tr. zákoníku.
Předně je třeba akcentovat, že pojem pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží (stejně jako pojmy pohlavní styk a soulož), respektive jejich výklad, zůstaly i po výše uvedené novelizaci beze změny. Důvodem zavedení tohoto pojmu do trestního zákoníku byl vývoj v chápání sexuálního násilí. Cílem bylo rozšířit definici sexuálních praktik, které mohou být považovány za stejně závažné jako klasická soulož, a tím poskytnout komplexnější ochranu obětem sexuálních trestných činů. Zákon č. 144/2001 Sb. mimo jiné stanovil, že pro naplnění skutkové podstaty nebyla vyžadována jen soulož, ale i jiný obdobný pohlavní styk, který zahrnuje například orální či anální sex. Aktuální trestní zákoník č. 40/2009 Sb., pak přinesl pojem pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží, neboť nejde o „obdobný pohlavní styk jako soulož“, ale o provedení pohlavního styku obdobným způsobem.
Pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží znamená takový pohlavní styk, při jehož provedení dochází k obdobné situaci jako při spojení pohlavních orgánů muže a ženy, tedy při souloži. Rozhodná je tedy srovnatelnost provedení, které má podobně citelný negativní dopad do sexuální oblasti oběti jako soulož, přičemž intimní sféra oběti je intenzivně zasažena i blízkostí fyzického kontaktu. Pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží tedy musí být srovnatelný se situací, při níž dochází ke spojení pohlavních orgánů muže a ženy. Taková situace je simulována jiným mechanismem (např. jazykem, prsty nebo jiným předmětem), který je schopen vyvolat stejný účinek, jako kdyby šlo o skutečnou soulož. Na základě tohoto vymezení se za jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží považuje zejména orální pohlavní styk, anální pohlavní styk, ale může sem patřit i zasouvání jiných předmětů do ženského pohlavního ústrojí, eventuálně další způsoby srovnatelného použití předmětů sloužících jako náhražky pohlavních orgánů (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1834–1849). Smyslem srovnatelnosti je posouzení případů, které nejsou explicitně pokryty zákonem, ale svou povahou odpovídají zamýšlenému účelu právní úpravy. Nemá se jednat o shodný nebo stejný způsob pohlavního styku jako je soulož, ale o praktiku, která je přirovnatelná, ekvivalentní, příměrná, rovnocenná, komparovatelná nebo adekvátní souloži. Z tohoto úhlu pohledu lze pod pojem pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží, i s ohledem na účel, pro který byl do trestního zákoníku vložen, podřadit mimo jiné i orální pohlavní styk, ať už tzv. felaci – vkládání penisu do úst či jeho sání, ale též cunilinctus – olizovní genitálií ženy.
Konstantnost tohoto výkladu dokládá i odborná literatura. „Pohlavní styk při tomto základním vymezení zahrnuje širokou škálu činností jako např. soulož (coitus) a jiné pohlavní styky provedené způsobem srovnatelným se souloží, tj. zejména orální pohlavní styk (felaci – zasunování nebo sání pohlavního údu muže či cunilinctus – dráždění klitorisu a zevních pohlavních orgánů ženy jazykem), anální pohlavní styk (coitus analys), anilingus (lízání a jiné dráždění jazykem v anální oblasti) …“ [viz ŠÁMAL, P., ŠÁMALOVÁ, M. § 185 (Znásilnění). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2328, marg. č. 3.]. Obdobně pak „… v rozhodovací praxi soudů (jsou) kladeny souloži naroveň i tzv. orální pohlavní styk, tj. vkládání penisu do úst, resp. jeho sání (felace), resp. olizování genitálií ženy (cunilinctus), dále zasunování pohlavního údu do konečníku (anální styk) (srov. DRAŠTÍK, A., FREMR, R., DURDÍK, T. RŮŽIČKA, M., SOTOLÁŘ, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2015, s. 1012).
I judikatura je v tomto ohledu konstantní. Již v roce 2007 Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 11. 1. 2007, sp. zn. 8 Tdo 407/2007, uvedl, že za jiný obdobný pohlavní styk lze považovat jednání, která jsou způsobem provedení a závažností srovnatelná se souloží. Příkladmo uvedl orální pohlavní styk (tzn. vynucené sání mužského pohlavního údu či olizování ženských rodidel) nebo anální pohlavní styk. Stejně k vymezení jiného obdobného pohlavního styku přistoupil Nejvyššího soud v dalším svém usnesení ze dne 12. 5. 2009, sp. zn. 3 Tdo 535/2009.
Dále v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2010, sp. zn. 3 Tdo 611/2010, byl tento znak vymezen s odkazem na judikaturu, která jej definovala jako aktivity srovnatelné se souloží, např. orální pohlavní styk (tzv. felaci či cunilinctus) a anální pohlavní styk. Cunilinctus je definován jako stimulování genitálií ženy jazykem či ústy. Z rozhodnutí vyplývá, že jde nepochybně o jednu z forem jiného obdobného pohlavního styku srovnatelného s „klasickou“ souloží.
Všeurčující je pak usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. 7 Tdo 841/2010, podle něhož charakter obdobného pohlavního styku dodává to, že pohlavní orgán jedné strany uvedeného spojení je nahrazen jinou částí těla. Konkrétně jsou zde uvedeny případy, kdy pohlavní orgán muže je zasouván do jiných částí těla ženy, např. do úst, konečníku či podpaží, vkládán ženě do ruky za účelem tření apod., ale také techniky, kdy s pohlavním orgánem ženy jsou místo pohlavního orgánu muže spojovány jiné části těla, např. ústa, jazyk či zasouvané prsty, nebo kdy do pohlavního orgánu ženy je zasouván nějaký předmět. Zjednodušeně řečeno, jde-li o pohlavní styk, při němž je ve hře pohlavní orgán jedné strany, jde o obdobu soulože. Do kategorie „prostého“ pohlavního styku pak Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí podřadil jednání, které směřuje k sexuálnímu uspokojení, směřuje proti intimním partiím těla, ale je méně intenzívní a spočívá např. v pouhém ohmatávání, dotycích, tisknutí, líbání apod.
Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 3 Tdo 182/2012, se za jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží považuje orální pohlavní styk, ať už felace či cunilinctus.
Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 928/2014, zase vyplývá, že jde-li o pohlavní styk, kdy zároveň dochází k aktivní stimulaci (dráždění) genitálií jedné ze zúčastněných stran, jedná se o styk provedený způsobem srovnatelným se souloží.
Z poslední doby lze odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2022, sp. zn. 8 Tdo 714/2022, podle kterého lze olizování genitálií bez dalšího považovat za situaci, kdy je klasické spojení pohlavních orgánů muže a ženy simulováno jiným mechanismem (v daném případě nahrazoval jeden z pohlavních orgánů jazyk obviněného) a vyvolává také podobné účinky. Olizování genitálií poškozené Nejvyšší soud podřadil pod orální pohlavní styk, s odůvodněním, že je i v odborné literatuře uváděn jako typický příklad jiného pohlavního styku provedeného způsobem srovnatelným se souloží.
Pokud Nejvyšší soud konfrontuje jednání obviněného, které spočívalo mimo jiné v olizování přirození poškozené, s výše uvedeným výkladem hodnocené formy pohlavního styku, pak nelze dojít k jinému závěru, než že se bez pochybností jedná o pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží ve smyslu ustanovení § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
Za právně významnou lze označit i tu skutečnost, že před posuzovanou sexuální praktikou v podobě lízání jejího přirození, za účelem svého sexuálního uspokojení uchopil její ruku, kterou si přiložil a přidržoval na obnaženém penisu. Je skutečností, že se sice nejedná o vynucenou manuální masturbaci, jak je standardně popisována v odborné komentářové literatuře nebo judikatuře jako „akt simulující pohyb tření, k němuž dochází při souloži, kdy je pohlavní orgán muže zasouván do pohlavního orgánu ženy, resp. akt, kdy pohlavní orgán muže namísto spojení s pohlavním orgánem ženy je této vkládán do ruky za účelem tření“ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 3 Tdo 182/2012), která je neoddiskutovatelně považována za pohlavní styk srovnatelný se souloží, přesto je toto jednání s ní srovnatelné, a to jak způsobem provedení, tak i intenzitou. Byť poškozená neuváděla pohyb penisem nebo jeho tření, tedy klasickou masturbaci, lze hovořit o jiné stimulační technice, která je s ohledem na okolnosti a další průběh skutkového děje srovnatelná s klasickou masturbací, přičemž účelem konání obviněného bylo jednoznačně uspokojení jeho sexuálního pudu zneužívaje k tomu strnulou poškozenou.
Nejvyšší soud si je vědom, že výše uvedená jiná stimulační technika se sexuálním podtextem se v recentní ani starší judikatuře explicitně vyjádřená neobjevuje a jedná se spíše o specifikum tohoto případu, nicméně s ohledem na to, že výčet sexuálních praktik a technik je pouze demonstrativní, lze tuto techniku zařadit mezi ty dříve vyjmenované. Uvedená stimulační technika je srovnatelně závažná a obviněný sledoval své sexuální uspokojení, které vyvrcholilo olizováním přirození strnulé/paralyzované překvapené plačící nezletilé poškozené, která se nacházela v cizím domě s cizím nahým mužem v noci bez možnosti jakékoli pomoci. V kontextu všech těchto okolností není pochyb o charakteru kombinovaných sexuálních praktik, které obviněný použil vůči poškozené a které každá samostatně naplňují znaky jiného pohlavního styku srovnatelného se souloží. Některé z nich jsou popsány v judikatuře a dlouhodobě podřazeny pod tuto kategorii pohlavního styku (lízání přirození ženy, tzv. cunilinctus), jiné jsou specifické tomuto případu, avšak srovnatelné se souloží (přidržování ruky poškozené na penisu obviněného).
Nelze ani odhlédnout, že pro obě uvedené sexuální praktiky si obviněný úmyslně vytvořil podmínky a zneužil další okolnosti ke spáchání skutku popsaného ve skutkové větě rozhodnutí, tedy že nezletilou přiměl, aby s ním šla spát do ložnice, přiměl ji, aby si lehla do manželské postele, kam k ní přilehl nahý, a zneužívaje toho, že neměla náležitý náhled na protiprávnost jeho jednání, smyslu jeho jednání nerozuměla a účinnou obranu nebyla schopna vyvinout i pro celkové ztuhnutí těla, neboť byla jeho jednáním zcela zaskočena.
Nelze tedy přisvědčit názoru obviněného, který své protiprávní jednání považuje za jiný pohlavní styk než uvedený v § 185 tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2025 a pokud by tedy podle něj mělo být jeho protiprávní jednání prokázáno, pak že by mělo být kvalifikováno jako trestný čin sexuálního útoku podle § 185a tr. zákoníku. Právní kvalifikace zjištěného skutku učiněná oběma nižšími soudy je tedy na straně jedné správná, na straně druhé je dovolací argumentace obviněného v tomto směru neopodstatněná.
Kromě výše uvedených námitek směřovaných proti výroku o vině obviněný dále v rámci dovolacího důvodu podle § 256b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to v rámci jeho druhé varianty (dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení) uplatnil námitky proti výroku o náhradě nemajetkové újmy z rozsudku Vrchního soudu v Praze. Přestože je možné s určitou mírou tolerance argumenty obviněného formálně přiřadit pod uvedený dovolací důvod, nejedná se však o argumentaci věcně opodstatněnou.
Podstata této argumentace obviněného je (s určitou mírou zjednodušení) založena především na tom, že odvolací soud dostatečně konkrétně, určitě a přezkoumatelně neodůvodnil výrok o náhradě škody (zjevně míněn výrok o náhradě nemajetkové újmy – viz dále v tomto rozhodnutí) zejména v tom směru, že soud výši náhrady nemajetkové újmy neurčil na základě objektivně zjistitelných kritérií, konkrétních úvah a své závěry znalecky nepodložil, a toliko paušálně poukázal na jiná rozhodnutí soudů v obdobných případech, to však bez jejich bližší specifikace.
S ohledem na takto pojatou dovolací argumentaci obviněného musí Nejvyšší soud v prvé řadě konstatovat, že pokud obviněný výše uvedeným způsobem zpochybňuje přiznaný výrok o náhradě nemajetkové újmy, pak ve své podstatě žádnou právně relevantní argumentaci neuvádí. Současně pak je možno označit některé jeho námitky za nepřípustné, neboť podle § 265a odst. 4 tr. ř. není dovolání jen proti důvodům rozhodnutí přípustné. Nejvyšší soud však také současně, a to k uvedené výhradě obviněného o „kvalitě“ odůvodnění uvedeného výroku ze strany odvolacího soudu, musí na straně druhé připustit, že odůvodnění rozsudku vrchního soudu nepochybně mohlo být v otázce zdůvodnění předmětného výroku a především výše přiznaného nároku na nemajetkovou újmu podstatně pečlivější a preciznější, a to jak v otázce skutkových okolností zakládajících nárok poškozené, tak i zejména v otázce odpovídajícího hmotněprávního posouzení.
V tomto ohledu považuje Nejvyšší soud za nutné zrekapitulovat, že soud prvního stupně zavázal podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněného zaplatit na náhradě nemajetkové újmy v oblasti osobnostních práv poškozené částku 500 000 Kč a dále za ztížení jejího společenského uplatnění částku 500 000 Kč. Dále pak podle stejného ustanovení obviněného zavázal k náhradě škody v částce 23 200 Kč. Odůvodnění jednotlivých nároků se pak věnoval v bodě 52. (náhrada škody), v bodě 53. (náhrada nemajetkové újmy v oblasti osobnostních práv) a v bodě 54. (náhrada nemajetkové újmy v podobě ztížení společenského uplatnění).
Vrchní soud v Praze k odvolání obviněného postupem podle § 258 odst. 1 písm. f) tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích poškozené a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. je obviněný povinen zaplatit poškozené AAAAA částku 200 000 Kč jako náhradu nemajetkové újmy v oblasti osobnostních práv a dále částku 23 200 Kč na náhradě škody, přičemž podle § 229 odst. 2 tr. ř. poškozenou se zbytkem jí uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy v oblasti osobnostních práv a s celým nárokem na ztížení společenského uplatnění odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Odůvodnění svého rozhodnutí, pokud jde o výroky podle § 228 odst. 1 tr. ř. a podle § 229 odst. 2 tr. ř., se pak soud věnoval v bodech 12. a 13. odůvodnění rozsudku.
Je tak zřejmé, že předmětem dovolací argumentace obviněného a v návaznosti na to i předmětem dovolacího přezkumu Nejvyššího soudu, se tak mohly stát pouze výroky podle § 228 odst. 1 tr. ř. o náhradě nemajetkové újmy v oblasti osobnostních práv a o náhradě škody. Tato skutečnost je Nejvyšším soudem zdůrazňována s ohledem na obsah dovolání obviněného pod body 71. až 76., kde obviněný do určité míry směšuje důvody a argumenty, pro které odvolací soud na straně jedné obviněného zavázal zaplatit poškozené AAAAA na náhradě nemajetkové újmy v oblasti osobnostních práv částku 200 000 Kč, zatímco v případě nároku poškozené na náhradu nemajetkové újmy v podobě ztížení společenského uplatnění poškozené tuto odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Ono směšování argumentace obviněného se týká otázky nutnosti podložení jednotlivých uvedených nároků na nemajetkovou újmu znaleckým zkoumáním poškozené (k této otázce se Nejvyšší soud vyjádří v další části svého rozhodnutí). Pro úplnost pak Nejvyšší soud konstatuje, že výrok o náhradě škody se předmětem dovolacího přezkumu stát nemohl, neboť proti tomuto výroku obviněný konkrétní námitky nevznáší.
K výhradám obviněného o chybějící „logické a srozumitelné argumentaci, na jejímž základě by bylo možno ověřit správnost či důvodnost přiznané výše“ (viz bod 76. dovolání) Nejvyšší soud předně uvádí, že základ nároku poškozené byl nepochybně zjištěn zcela spolehlivě, o čem svědčí již odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (bod 53.). Provedeným dokazováním v této trestní věci bylo prokázáno, že obviněný zjišťovaným protiprávním jednáním nikoliv zanedbatelným způsobem zasáhl do osobnostní sféry poškozené, a že toto jeho úmyslné jednání bylo v příčinné souvislosti s uvedeným následkem. Soudy nižších stupňů přitom měly v rámci svého rozhodování o nároku poškozené dostatečné podklady pro přiznání tohoto nároku, a to včetně jeho posouzení z hlediska povahy, intenzity, trvání a rozsahu působení nepříznivého následku. Jak je z dovolání obviněného zřejmé, tuto skutečnost přitom obviněný konkrétní právní argumentací ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu (při opětovném připomenutí ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.) de facto ani nezpochybňuje.
Pokud jde o výši přiznaného nároku na náhradu nemajetkové újmy v oblasti osobnostních práv, pak přes již uvedenou absenci pečlivějšího odůvodnění uvedeného nároku poškozené co do jeho výše, nelze považovat onu přiznanou částku za zjevně nepřiměřenou zjištěným okolnostem a ze stejného důvodu pak nelze přiznat opodstatněnost dovolací argumentace obviněného. Prakticky jediným argumentem obviněného k této otázce je jeho poukaz na to, že uvedené rozhodnutí soudu o tomto nároku poškozené není znalecky podložené. Tento závěr pak obviněný konfrontuje s tím, že odvolací soud v další části návrhu poškozené na náhradu nemajetkové újmy v podobě ztížení jejího společenského uplatnění právě s odkazem na nutnost znaleckého posouzení poškozené nevyhověl.
Je skutečností, že při určení výše nemajetkové újmy v penězích se obecně vychází z faktu, že výši nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích lze zjišťovat značně obtížně (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 145/2013). Jakkoliv se v té otázce uplatní postup, kdy soud tuto výši určí podle své úvahy, platí také, že i tato úvaha soudu podléhá hodnocení. Základem analýzy je proto zjištění takových skutečností, které soudu umožní založit úvahu na určitém kvantitativním posouzení základních souvislostí posuzovaného případu.
Nejvyšší soud je toho názoru, že soudy při rozhodování o výši náhrady nemajetkové újmy v projednávaném případě nevybočily z hledisek, která vyplývají ze zavedené rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu. V této trestní věci soudy dostatečně prokázaly existenci protiprávního jednání obviněného jako zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu poškozené, a že v příčinné souvislosti s ním vznikla nemajetková újma. K částce ve výši 200 000 Kč pak soudy zjevně dospěly zejména s ohledem na charakter jednání obviněného, nízký věk poškozené a vysokou společenskou škodlivost u tohoto zvlášť závažného zločinu (znásilnění dítěte mladšího patnácti let), při zohlednění toho, že obviněný se stíhaného jednání na poškozené dopustil z pozice její blízké osoby. Přihlédly i ke způsobu provedení zásahu do osobnostních práv nezletilé a sekundární viktimizaci poškozené.
Pokud pak obviněný namítá neprovedení znaleckého posudku z oboru stanovení nemateriální újmy, lze k této námitce uvést, že předmětem uvedeného výroku byla náhrada újmy v oblasti osobnostních práv, tedy újmy na přirozených právech poškozené podle § 2956 NOZ, kterou se rozumí morální újma a duševní útrapy prožité zejména během útoku, popřípadě přetrvávající i po činu. Podle tohoto ustanovení se přitom nevyžaduje, aby v důsledku duševních útrap vznikla škoda na psychickém zdraví například v podobě posttraumatické stresové poruchy, u které by odškodnění poškozené nepochybně co do prokázání jejího důvodu i výše vyžadovalo znalecké zkoumání. Rozsah morální újmy a duševních útrap přitom nelze zjistit znaleckým zkoumáním poškozené, ale vyplývá ze skutkových okolností vztahujících se k samotnému průběhu činu. Tyto okolnosti zjišťované v této trestní věci pak poškozené přiznanou výši nároku nepochybně odůvodňují, přičemž tato výše odpovídá i jiným přiznaným nárokům poškozených v obdobných trestních věcech (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 7 Tdo 640/2019, ze dne 12. 5. 2016, sp. zn. 4 Tdo 482/2016). Platí to o to více, že z ustálené judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že v takových případech, ve kterých právní předpis poskytuje soudu možnost uvážení, může soud vyššího stupně zpochybnit úvahy nižšího soudu, jen jsou-li zjevně nepřiměřené (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5164/2007, ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2046/2009, či ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4655/2015). V posuzované věci přitom s ohledem na zjištěné okolnosti a závažnost zásahu nelze o zjevné nepřiměřenosti hovořit.
Lze tedy uzavřít, že přiznaná výše nemajetkové újmy v oblasti osobnostních práv v částce 200 000 Kč je přiměřená jak výše uvedeným zákonným požadavkům, tak ji lze považovat za přiměřenou prožitým útrapám poškozené. Nejvyšší soud je dokonce toho názoru, že by se dalo s ohledem na okolnosti věci a jiné obdobné případy uvažovat i o vyšší částce tohoto nároku. Proto byly i tyto námitky obviněného posouzeny jako neopodstatněné.
Nejvyšší soud se dále zabýval námitkou, v rámci které obviněný namítl, že odvolací soud se nevypořádal s celým jeho odvoláním. Tuto argumentaci však nebylo možno podřadit pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, neboť nejde o případ chybějícího nebo neúplného výroku. Je totiž nutno připomenout, že soud druhého stupně k odvolání obviněného napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o náhradě škody, načež nově rozhodl o povinnosti zaplatit poškozené nemajetkovou újmu a nahradit škodu. Vzhledem k tomu, že odvolání obviněného bylo částečně vyhověno, nebyl by důvod rozhodovat zvláštním výrokem o této zbývající části odvolání [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002, nebo ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 3 Tdo 79/2020, s konečnou platností tuto otázku vyřešil Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. Pl. ÚS-st. 56/22, ve kterém konstatoval, že porušením čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky není, obsahuje-li oddělitelná část napadeného rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 258 odst. 2 trestního řádu či dovolacího soudu ve smyslu § 265k odst. 2 trestního řádu pouze částečně vyhovující výrok (ve výroku o trestu nebo o ochranném opatření, o náhradě škody apod.) a neobsahuje-li zvláštní výrok zamítající nebo odmítající odvolání, popř. dovolání, ve zbývající části; podmínkou je, že se v odůvodnění vypořádá se všemi podstatnými námitkami].
Chcete v této věci poradit, neváhejte nás kontaktovat: tel. 731 773 563, e-mail: info@akjanosek.cz
