Pokud soud schválí prohlášení viny dvou spoluobviněných a v popisu jejich jednání přitom musí zmínit i roli třetího, dosud netrestaného spolupachatele – porušuje tím jeho presumpci neviny? A může tentýž senát později spravedlivě rozhodnout i o jeho vlastní vině? Touto výjimečně zajímavou procesní otázkou, protínající se s výrobou pervitinu z pseudoefedrinu dováženého z Polska, se zabýval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. 5. 2026, sp. zn. 11 Tdo 370/2026, kterým podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl dovolání muže odsouzeného za výrobu pervitinu.
Co se stalo
Obviněný P. Z. byl rozsudkem Okresního soudu v Opavě uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) trestního zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, a odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody na tři roky se zkušební dobou pěti let. Podle skutkových zjištění se od podzimu 2018 do května 2019 podílel na výrobě pervitinu z léků s obsahem pseudoefedrinu, které v Krakově opakovaně obstarávala spoluobviněná A. V., přičemž vyrobený pervitin mu částečně sloužil jako odměna za výrobu a u sebe přechovával 4 gramy rozdělené do dvou sáčků.
Řízení v této věci mělo neobvyklou historii: obvinění A. V. a D. Š. u téhož senátu Okresního soudu v Opavě učinili prohlášení viny podle § 206c trestního řádu, jejich věc byla vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnuto o ní bylo samostatným rozsudkem ze dne 20. 12. 2021 – v jehož skutkové větě ovšem musela být z povahy věci popsána i role obviněného P. Z., neboť šlo o jeden a týž skutek spáchaný ve spolupachatelství. Teprve následně stejný senát rozhodl také o vině samotného P. Z., a to rozsudkem ze dne 26. 6. 2023. Navíc šlo už o druhé dovolací řízení – v tom prvním Nejvyšší soud usnesením sp. zn. 11 Tdo 445/2025 zrušil předchozí rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě pro porušení práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti.
V čem byl spor
Obviněný v dovolání opřeném o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) trestního řádu (rozhodování vyloučeného orgánu) namítal hned tři věci. Předně brojil proti tomu, že mu byla věc na počátku řízení odňata místně příslušnému Okresnímu soudu v Bruntále a přikázána Okresnímu soudu v Opavě rozhodnutím o delegaci podle § 25 trestního řádu, aniž by proti takovému rozhodnutí měl k dispozici opravný prostředek – v tom spatřoval porušení práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Za druhé, a to zejména, namítal, že o jeho vině ve skutečnosti rozhodl podjatý (vyloučený) senát – tentýž senát č. 39 Okresního soudu v Opavě totiž již dříve ve skutkové větě rozsudku, jímž schválil prohlášení viny spoluobviněných V. a Š., popsal i jeho podíl na výrobě a přechovávání pervitinu, aniž by v té době o jeho vině bylo pravomocně rozhodnuto. Podle dovolatele tím soud předem – a bez toho, aby ve vztahu k němu proběhlo řádné dokazování – vyjádřil přesvědčení o jeho vině, čímž porušil zásadu presumpce neviny zakotvenou v čl. 6 odst. 2 Úmluvy. Za třetí namítal nedostatečné odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu.
Jak rozhodl Nejvyšší soud
K námitce proti samotné delegaci Nejvyšší soud připomněl, že tato okolnost byla obviněnému známa od počátku řízení a nebyla řádně namítnuta jako důvod vyloučení soudu dříve, než to učinil až v dovolání – navíc taková námitka místní příslušnosti pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) trestního řádu vůbec nespadá. Soud také podotkl, že tvrzení o nezbytnosti dosazení soudce civilního úseku Okresního soudu v Bruntále (poté, co byli všichni čtyři trestní soudci tohoto soudu z projednávání věci vyloučeni) je zjevně nepřiléhavé a krajský soud jej správně označil za „konstrukt nedůvodný a účelový“.
Klíčovou pozornost věnoval Nejvyšší soud otázce presumpce neviny. S odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (rozsudky ve věcech Karaman proti Německu, Daktaras proti Litvě, Mucha proti Slovensku, C. O. proti Německu a Bouša proti České republice) i na nedávný nález Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2025, sp. zn. I. ÚS 1941/25, soud vyložil, že popis role dosud nesouzeného spolupachatele ve skutkové větě rozsudku o schválení dohody o vině a trestu či prohlášení viny jiných obviněných sám o sobě porušením presumpce neviny není – pokud je nezbytný pro posouzení viny právě souzených osob a nejde o jednoznačné prohlášení viny (na rozdíl od pouhého konstatování podezření). Rozhodující je použitý jazyk a rozsah informací, který nesmí jít nad rámec toho, co je pro odsouzení spoluobviněných skutečně potřeba.
Nejvyšší soud po prostudování spisu konstatoval, že Okresní soud v Opavě v rozsudku týkajícím se A. V. a D. Š. nikde nevystavěl závěr o účasti P. Z. na trestné činnosti jen na jejich prohlášení viny, a naopak ve svém navazujícím rozsudku o vině P. Z. samotného opřel své skutkové závěry o rozsáhlé samostatné dokazování – výpovědi spoluobviněné, svědkyň, protokoly o domovní prohlídce a prohlídce vozidla i zajištěnou elektronickou komunikaci, kterou obviněný sám vydal orgánům činným v trestním řízení. Zmínka o jeho roli v dřívějším rozsudku sloužila jen k vysvětlení, na základě čeho byla shledána vina jeho spolupachatelů, a neobsahovala jednoznačné prohlášení jeho viny. Soud zároveň zdůraznil obecný předpoklad, že profesionální soudce dokáže při novém dokazování posuzovat věc nepředpojatě, a odmítnutí dohody o vině a trestu jedněch obviněných v jiném řízení nezakládá potřebu, aby soudce „stál si za svým“ bez ohledu na výsledky dalšího dokazování.
Nejvyšší soud rovněž upozornil na vnitřní rozpornost dovolatelovy argumentace: na jedné straně tvrdil, že tentýž senát byl kvůli dřívějšímu rozhodnutí o spoluobviněných vyloučen a věc měl projednat jiný soud, na druhé straně se dovolával práva na zákonného soudce, tedy práva, aby jeho věc rozhodoval právě senát Okresního soudu v Bruntále, jemuž byla věc původně přidělena – tyto dvě námitky se navzájem vylučují. Konečně námitku nepřezkoumatelnosti usnesení krajského soudu Nejvyšší soud odmítl jako nekonkretizovanou.
Proč je rozhodnutí zajímavé
Rozhodnutí přináší užitečné vodítko pro časté procesní situace, kdy je věc více spolupachatelů z důvodu prohlášení viny nebo dohody o vině a trestu rozdělena na samostatná řízení u téhož soudu. Ukazuje, že pouhá zmínka role dosud netrestaného spolupachatele ve skutkové větě rozsudku o jiných obviněných neznamená automaticky porušení jeho presumpce neviny ani podjatost senátu, který o něm bude rozhodovat později – rozhodující je, zda šlo o informaci nezbytnou k odůvodnění viny právě souzených osob, a zda formulace nepředstavuje jednoznačné prohlášení viny nesouzené osoby. Rozhodnutí zároveň dobře ilustruje, jak snadno se v takových případech obhajoba může dostat do argumentačního rozporu, když se souběžně dovolává práva na „svého“ zákonného soudce i vyloučení téhož soudu pro podjatost.
Nejvyšší soud tak dovolání jako celek vyhodnotil jako zjevně neopodstatněné a podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu je odmítl.
Chcete v této věci poradit, neváhejte nás kontaktovat: tel. 731 773 563, e-mail: info@akjanosek.cz
