Musí pachatel, aby mu bylo přičteno přísněji trestané jednání „ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“, sám osobně vycestovat za hranice? A stačí k prokázání jeho vědomosti o zahraničním rozměru skupiny nepřímé indicie z odposlechů, nebo je potřeba přímý důkaz? Těmito otázkami se zabýval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. 5. 2026, sp. zn. 11 Tdo 295/2026, kterým se vypořádal se čtyřmi dovoláními v rozsáhlé kauze výroby a distribuce pervitinu z chemikálií dovážených z Polska.
Co se stalo
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci uznal vinnými čtyři z celkem sedmi obviněných – Z. K., L. H., N. B. W. a J. A. – zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, ve spojení s odst. 3 písm. c) a u tří z nich i s odst. 4 písm. c) trestního zákoníku – tedy se zvlášť přitěžujícím znakem spáchání činu ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. Skupina podle skutkových zjištění nejméně od roku 2020 obstarávala v Polsku léčiva s obsahem efedrinu či pseudoefedrinu a další prekursory, převážela je do České republiky, kde z nich byl vyráběn a následně distribuován metamfetamin. Tresty odnětí svobody se pohybovaly mezi jedenácti a třinácti lety, obvinění byli odsouzeni také k propadnutí věci a někteří i k peněžitým trestům v řádu statisíců až tří milionů korun. Vrchní soud v Olomouci odvolání dvou z nich zamítl, u zbylých dvou zrušil jen výrok o peněžitém trestu.
V čem byl spor
Klíčovou právní otázku vznesli obvinění Z. K. a L. H., kteří s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu namítali, že nebyl naplněn zákonný znak „organizovaná skupina působící ve více státech“. Podle jejich argumentace nestačí, že se organizovaná skupina jako celek pohybovala mezi Českem a Polskem – u každého jednotlivého člena je třeba individuálně prokázat, že o zahraničním přesahu skupiny věděl a jednal s touto vědomostí úmyslně. Obviněný K. tvrdil, že sám v Polsku nikdy nebyl, s nikým z Poláků přímo nemluvil a nelze mu bez dalšího přičítat vědomost jen na základě nejasných výrazů zachycených v odposleších („jede nahoru“, „čeká na Poláky“). Obviněný H. dále namítal, že pouhé pořizování legálně dostupných léčiv v Polsku – tedy věcí, které se prekursorem stávají teprve následným chemickým zpracováním v Česku – nemusí samo o sobě znamenat, že skupina „působila“ v zahraničí, a odkázal přitom na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2022, sp. zn. Tpjn 301/2018, i na nedávný nález Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2025, sp. zn. I. ÚS 931/25, který zdůraznil nutnost bezpochybného prokázání úmyslu ve vztahu k tomuto znaku.
Obvinění dále v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu napadali věrohodnost usvědčujícího svědka A. K. (uživatele drog, jenž uzavřel dohodu o vině a trestu) a spolupracujícího obviněného L. S., namítali existenci opomenutých důkazů (neprovedené výslechy a odposlechy) a tvrdili porušení zásady in dubio pro reo.
Jak rozhodl Nejvyšší soud
Nejvyšší soud nejprve podrobně zrekapituloval judikaturní vymezení pojmu organizovaná skupina – sdružení nejméně tří trestně odpovědných osob s dělbou úkolů, jehož činnost se vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, aniž by muselo jít o trvalejší uskupení. Ve vztahu k požadavku „působení ve více státech“ soud potvrdil, že postačí působení nejméně ve dvou státech, včetně případně samotné České republiky (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 504/2015), a že tohoto znaku lze dosáhnout i významnější spoluprací s takovou skupinou, srovnatelnou svou intenzitou s členstvím v ní (srov. rozhodnutí publikované pod č. 42/2022 Sb. rozh. tr.).
Klíčový je pak závěr, že k naplnění tohoto znaku není nutné, aby každý jednotlivý člen skupiny osobně působil na území více států – rozhodující je, že skupina jako celek přeshraničně fungovala a že pachatel byl o tomto přeshraničním rozměru srozuměn, resp. o něm minimálně vědět mohl a měl. Soud v této věci zdůraznil, že skupina obstarávala prekursory téměř výhradně v Polsku, léčiva do Česka převážela a zde je zpracovávala na drogu, a že tato aktivita v zahraničí byla nedílnou a nezbytnou součástí celého fungování organizace – nešlo tedy jen o nahodilý nákup legálně dostupného zboží bez souvislosti s drogovou činností.
K otázce vědomosti jednotlivých obviněných Nejvyšší soud uvedl, že tato nemusí být prokázána přímým důkazem, postačí spolehlivý řetězec nepřímých indicií. U obviněného K. šlo o kombinaci opakovaných zmínek o Polácích v odposleších, jeho úzké finanční provázanosti se skupinou (půjčil více než milion korun na nákup vstupních surovin) a jeho role hlídky sledující policejní kontroly při převozu léčiv – ze všech těchto okolností společně bylo možné bez důvodných pochybností dovodit, že o zahraničním rozměru skupiny věděl. Nejvyšší soud zároveň zopakoval svou ustálenou judikaturu, podle níž se dovolání nemůže úspěšně opírat o námitky vůči hodnocení důkazů či o zásadu in dubio pro reo, ledaže by šlo o extrémní (zjevný) rozpor mezi důkazy a skutkovými zjištěními, k čemuž v posuzované věci nedošlo – nižší soudy naopak hodnotily důkazy důkladně, logicky a v souladu s § 2 odst. 5, 6 trestního řádu.
Námitky opomenutých důkazů soud odmítl jako pouhé opakování skutkové polemiky, neboť soudy prvního i druhého stupně neprovedení navržených důkazů přesvědčivě odůvodnily jejich nadbytečností vzhledem k jinak spolehlivě zjištěnému skutkovému stavu. Věrohodnost svědka A. K. i spolupracujícího obviněného L. S. byla podle Nejvyššího soudu podepřena celou řadou dalších důkazů – sledováním osob, odposlechy, prostorovými odposlechy z vozidel, zajištěnou elektronikou i výpověďmi dalších svědků – takže samotná drogová minulost svědka či dohoda o vině a trestu, kterou uzavřel, jeho výpověď automaticky neznevěrohodňuje.
Proč je rozhodnutí zajímavé
Rozhodnutí přináší jedno z nejpodrobnějších a nejsystematičtějších vymezení testu pro znak „organizovaná skupina působící ve více státech“ v kontextu § 283 odst. 4 písm. c) trestního zákoníku. Klíčové sdělení pro praxi zní: není třeba, aby všichni členové skupiny osobně cestovali za hranice nebo přímo komunikovali se zahraničními partnery – rozhodující je, že skupina jako celek přeshraničně funguje a že pachatel o tomto rozměru minimálně mohl a měl vědět na základě okolností, které vnímal. Rozhodnutí tak zpřesňuje dřívější judikaturu (mj. usnesení sp. zn. 11 Tdo 504/2015 a rozhodnutí č. 42/2022 Sb. rozh. tr.) a ukazuje, že obhajoba postavená na formálním popírání osobní znalosti zahraničního prvku má malou šanci na úspěch, pokud z okolností skutku logicky a jednoznačně vyplývá opak.
Nejvyšší soud dovolání všech čtyř obviněných vyhodnotil jako zjevně neopodstatněná a podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu je odmítl.
Chcete v této věci poradit, neváhejte nás kontaktovat: tel. 731 773 563, e-mail: info@akjanosek.cz
