Usnesení Nejvyššího soudu jako soudu pro mládež ze dne 15. 7. 2026, sp. zn. 8 Tdo 535/2026:

Dvě nezletilé dívky popsaly nejprve v přípravném řízení jen osahávání a dotyky na intimních partiích a po téměř dvou letech, po terapii v dětském domově, i vynucenou soulož. Odvolací soud pozdější výpovědi označil za nevěrohodné, přestože připustil, že jsou „v zásadě pravdivé“, a mladistvého obviněného podle § 226 písm. a) tr. ř. zprostil obžaloby. Nejvyšší soud na dovolání nejvyšší státní zástupkyně zrušil rozsudky obou soudů. Vysvětlil, že postupně rozšiřované výpovědi dětí nelze hodnotit selektivně, že pro zproštění podle § 226 písm. a) tr. ř. musí být zřejmé, že se skutek nestal, a že zásadu in dubio pro reo nelze použít bez řádného vyhodnocení všech důkazů.

Dosavadní průběh řízení

Městský soud v Praze jako soud pro mládež uznal mladistvého rozsudkem ze dne 1. 4. 2025 (sp. zn. 63 Tm 3/2023) vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2024. Podle skutkové věty se v období od srpna 2020 do června 2021 v bytě, kde poškozené žily, dopustil násilné soulože a dalšího sexuálního jednání proti vůli jedné z nich a vůči druhé se pokusil o pohlavní styk a opakovaně ji osahával. Poškozené se podle skutkové věty bránily slovně i fyzicky a obviněný znal jejich věk. Uložil mu souhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením do věznice s ostrahou a rozhodl o náhradě nemajetkové újmy podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř.

Vrchní soud v Praze jako soud pro mládež rozsudkem ze dne 4. 9. 2025 (sp. zn. 1 Tmo 18/2025) z podnětu odvolání obviněného zrušil rozsudek soudu prvního stupně a podle § 226 písm. a) tr. ř. obviněného zprostil obžaloby, protože podle něj nebylo prokázáno, že se skutky staly. Odvolání poškozených zamítl a o jejich nárocích rozhodl podle § 229 odst. 3 tr. ř.

Argumentace nejvyšší státní zástupkyně

Nejvyšší státní zástupkyně podala dovolání v neprospěch obviněného z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Namítala zejména:

• Závěr odvolacího soudu, že výpovědi poškozených jsou v zásadě pravdivé, ale jejich verzi nelze přijmout bez důvodných pochybností, nemá oporu v dokazování a je ve zjevném rozporu s prvotními výpověďmi poškozených z 4. 10. 2021, které odvolací soud nehodnotil.
• Odvolací soud hodnotil jen pozdější výpovědi z 2. 8. 2023 a 14. 8. 2023, ve kterých poškozené poprvé hovořily o vynucené souloži. Jejich nevěrohodnost sama o sobě nestačí ke zproštění podle § 226 písm. a) tr. ř.
• V prvotních výpovědích jsou dostatečné podklady pro závěr, že se skutek stal a že jde o trestný čin, byť jiný, než jak byl označen v obžalobě. Odvolací soud se nezabýval ani možností posoudit jednání jako zločin pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku, který odpovídal původní obžalobě.
• Postupem odvolacího soudu byla porušena i povinnost účinného vyšetřování zvlášť zranitelných obětí. Dívky už v první výpovědi vznesly hájitelné a ucelené tvrzení o jednání narušujícím jejich důstojnost v sexuální oblasti.

Obviněný se k dovolání nevyjádřil.

Procesní vývoj věci

Nejvyšší soud shrnul, že na obviněného byla původně podána obžaloba dne 31. 1. 2023 pro devět činů. Dva z nich se týkaly stejného jednání jako nynější věc a opíraly se o výpovědi poškozených z 4. 10. 2021. Městský soud tyto dva skutky vyloučil ze společného řízení a podle § 221 odst. 1 tr. ř. je vrátil státnímu zástupci k došetření, aby se objasnily nejasnosti zejména ve výpovědi jedné z poškozených a aby se uvážila přísnější právní kvalifikace. Poškozené byly opětovně vyslechnuty 2. 8. 2023 a 14. 8. 2023 a státní zástupkyně podala novou obžalobu pro zločin znásilnění. Soud prvního stupně se při rozsudku opřel o pozdější výpovědi, které přehrál záznamem, a o další důkazy, mimo jiné znalecké posudky z oboru dětské klinické psychologie na obě poškozené a z oboru psychiatrie a sexuologie na obviněného. Výpovědi z 4. 10. 2021 však nepřečetl.

Právní otázky řešené Nejvyšším soudem

1. Rozsah přezkumu hodnocení důkazů

Nejvyšší soud připomněl, že není oprávněn sám důkazy přehodnocovat. Je však povinen posoudit, zda hodnocení provedené soudy odpovídá zásadám podle § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., zejména zda nenese znaky jednostrannosti, tendenčnosti nebo libovůle. Námitky nejvyšší státní zástupkyně označil za odpovídající dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. a dovolání shledal důvodným.

2. Vadný postup odvolacího soudu při vlastním hodnocení důkazů

Odvolací soud sice důvodně vytkl soudu prvního stupně, že vycházel jen z pozdějších výpovědí poškozených a pominul jejich výpovědi z přípravného řízení. Sám po doplnění dokazování, při kterém četl výpovědi z 4. 10. 2021, přehrál záznamy pozdějších výpovědí a provedl znalecké posudky, ale dopustil se podle Nejvyššího soudu obdobné chyby. Pozdější výpovědi označil za nevěrohodné, protože dívky nejprve popisovaly jen osahávání a po téměř dvou letech i soulož. Spatřoval rozpory mezi jejich vzájemnými výpověďmi (například ohledně krvácení) i mezi výpovědí jedné z nich a poznatky z gynekologických vyšetření. Poukázal také na sníženou obecnou i specifickou věrohodnost.

Podle Nejvyššího soudu byly tyto závěry jednostranné, nekomplexní a neúplné. Odvolací soud opomněl důsledně vzít v úvahu obsah prvotních výpovědí, ve kterých obě dívky sexuální chování obviněného nikdy nezpochybnily a popisovaly, že jim sahal na prsa, pod kalhotky a na intimní partie. Spornou otázkou tak nebylo, zda k jednání došlo, ale jaký byl jeho rozsah a intenzita, a to mělo být promítnuto do příslušné skutkové podstaty, nikoli do závěru, že se skutek nestal. Znalecké závěry o snížené věrohodnosti se podle soudu vztahovaly primárně k pozdějším výpovědím. K prvotním výpovědím znalkyně uvedla, že nelze vyloučit reálný podklad události a že věrohodnost nebyla nulová, ale pouze snížená, u jedné z poškozených jen mírně, s prvky sebereflexe a opravy nepřesností.

3. Kdy lze zprostit obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř.

Podle § 226 písm. a) tr. ř. lze obžaloby zprostit, jestliže nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který je obviněný stíhán. Soud po vyčerpání všech dosažitelných důkazů nemůže spolehlivě, bez důvodných pochybností podle § 2 odst. 5 tr. ř., uzavřít, že se skutek vůbec stal, nebo zůstávají důvodné pochybnosti o tom, zda se stal (rozhodnutí č. 22/1968-II. rozh. tr.). Skutkem je událost ve vnějším světě vyvolaná zásahem člověka, jejíž totožnost se zachovává, pokud se zachová totožnost jednání nebo následku (č. 33/1974 Sb. rozh. tr.). Pokud se obviněný dopustil jednání popsaného v obžalobě, skutek se stal a nelze jej zprostit podle § 226 písm. a) tr. ř. (č. 37/1989-II. Sb. rozh. tr.).

Odvolací soud svůj závěr nevyjádřil důsledně v tom, zda nenastalo jednání, které bylo obviněnému kladeno za vinu, nebo následek, který jím byl předpokládán. Navíc připustil, že výpovědi poškozených jsou „v zásadě pravdivé“ nebo „do určité míry pravdivé“. Důvod zproštění proto neodpovídá faktickým důvodům, které z jeho vlastních závěrů plynou, a rozsudek je v tomto ohledu nepřezkoumatelný.

4. Podmínky použití zásady in dubio pro reo

Zásadu in dubio pro reo lze použít, jen pokud po vyhodnocení všech přicházejících důkazů nelze jednoznačně přiklonit k žádné ze skupin odporujících si důkazů, a zůstávají proto důvodné, neodstranitelné pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál (nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1076/08, III. ÚS 1073/15, III. ÚS 2042/08 a další). Nejvyšší soud zdůraznil, že samotná existence rozporů mezi důkazy neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen tehdy, jsou-li pochybnosti závažné a nelze je odstranit ani dalším dokazováním či vyhodnocením stávajících důkazů (usnesení sp. zn. 5 Tz 37/2001).

Odvolací soud tyto podmínky nesplnil, protože svůj závěr nevystavěl na všech výpovědích nezletilých, které byly zásadními přímými důkazy, ale jen na některých, které si pro svůj závěr vybral. Nezvažoval, že určitá změna ve výpovědi nemusí znamenat nepravdivost původně uváděných skutečností. Pokud vycházel jen ze dvou pozdějších výpovědí, které jsou v rozporu s původními, měl je porovnat, zjistit rozpory a zvolit konkrétní procesní postup k jejich odstranění. Neposuzoval, které z postupně podaných výpovědí jsou logické a založené na objektivně seznatelných okolnostech, ani v jakých situacích a z jakých důvodů se od předchozích odchylují.

5. Ochrana zvlášť zranitelných obětí a možnost opětovného výslechu

Nejvyšší soud připomněl, že poškozené byly zvlášť chráněnými oběťmi, jejichž výpovědi je třeba hodnotit kontextuálně, s ohledem na rozvrácené rodinné poměry a frustraci z prostředí, ve kterém vyrůstaly. Státní orgány musí vynaložit veškerou snahu, kterou po nich lze rozumně vyžadovat, aby věc řádně prošetřily a objasnily všechny rozhodné skutečnosti (nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1689/25, IV. ÚS 993/21, I. ÚS 443/23, III. ÚS 1252/24 a rozsudky Evropského soudu pro lidská práva). Pečlivost je součástí záruky účinného vyšetřování.

Nejvyšší soud dále uvedl, že s ohledem na věk poškozených a časový odstup od činu i posledních výslechů měl soud zvažovat možnost je znovu vyslechnout, byť s přihlédnutím k podmínkám § 102 odst. 2 tr. ř. Takový výslech je krajním prostředkem pro případ, že rozpory nelze odstranit jinak. Lze jej provést například videokonferenčně tak, aby se poškozené nemusely osobně setkat s obviněným, a obhajobě musí být dán dostatečný prostor vyjádřit se k výpovědi i ke věrohodnosti oběti a případně se jí prostřednictvím soudu doptat. Bylo by také vhodné vyžádat zprávu o jejich aktuálním stavu a rodinné či sociální situaci.

6. Možnost jiné právní kvalifikace

Nejvyšší soud poukázal i na námitku, že se odvolací soud nezabýval možností posoudit jednání jako zločin pohlavního zneužití podle § 187 tr. zákoníku. Podle ustálené praxe se tímto jiným způsobem než souloží rozumí i ohmatávání prsou nebo pohlavních orgánů směřující k sexuálnímu vzrušení pachatele (č. 31/1964 a 17/1982 Sb. rozh. tr.). Pokud se nebudou prokazovat skutkové okolnosti pro znásilnění, bude třeba zvažovat jinou kvalifikaci, pro kterou budou svědčit zjištěné skutkové okolnosti. Žádné předběžné právní závěry však Nejvyšší soud neučinil.

Rozhodnutí

Nejvyšší soud jako soud pro mládež podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 9. 2025 i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2025 v celém rozsahu a podle § 265k odst. 2 tr. ř. také další navazující rozhodnutí. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal městskému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Vady postupu podle § 2 odst. 6 tr. ř. shledal u soudů obou stupňů. Městský soud je vázán právním názorem Nejvyššího soudu (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Protože bylo rozhodnutí zrušeno na základě dovolání podaného v neprospěch obviněného, nebrání v novém řízení změně rozhodnutí v jeho neprospěch zákaz reformace in peius (§ 265s odst. 2, § 265p odst. 1 tr. ř.).

Závěr

Rozhodnutí je důležité pro posuzování výpovědí dětských poškozených, které se v průběhu řízení rozšiřují. Změna nebo doplnění výpovědi dítěte samo o sobě nezakládá nevěrohodnost a soud musí všechny výpovědi pečlivě porovnat a hodnotit v jejich souhrnu, případně rozpory odstranit dalším výslechem. Zásadu in dubio pro reo nelze použít jen proto, že existují rozpory, ale pouze tehdy, pokud po vyhodnocení všech důkazů zůstanou závažné a neodstranitelné pochybnosti. Zprošťující výrok podle § 226 písm. a) tr. ř. navíc vyžaduje závěr, že se skutek nestal. Pokud soud sám připouští, že výpovědi poškozených jsou v zásadě pravdivé, tento závěr nelze přijmout. Věc se vrací soudu prvního stupně, jehož rozhodnutí o vině jsou tak stále otevřená.

Chcete v této věci poradit, neváhejte nás kontaktovat: tel. 731 773 563, e-mail: info@akjanosek.cz