Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2025, sp. zn. 7 Tdo 944/2025:

Obviněný, který se dvakrát pokusil znásilnit dvě ženy, namítal v dovolání, že mu měl být uložen mírnější trest, protože čin nedokonal z vlastní vůle a mezi oběma útoky vyhledal odbornou pomoc. Zároveň poukazoval na procesní pochybení při zamítnutí jeho odvolání a při přípravě hlavního líčení. Nejvyšší soud dovolání odmítl. Vysvětlil, že pokus nebyl v tomto případě přerušen dobrovolně, jak se při ukládání trestu hodnotí stupeň přiblížení k dokonání a že po prohlášení viny, námitky proti trestu a procesním vadám v dovolání zpravidla neobstojí.

Dosavadní průběh řízení

Okresní soud ve Zlíně uznal obviněného rozsudkem ze dne 16. 1. 2025 (sp. zn. 18 T 164/2024) vinným pod bodem 1) a pod bodem 2) vždy pokusem zločinu znásilnění podle § 21 odst. 1 k § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný před soudem prohlásil vinu podle § 206c odst. 1 tr. ř. a soud toto prohlášení přijal. Za oba pokusy a za sbíhající se přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl odsouzen dřívějším rozsudkem téhož soudu, mu uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání 42 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou. Dále mu uložil ochranné sexuologické léčení v ústavní formě podle § 99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku a rozhodl o nárocích poškozených.

Podle skutkových zjištění obviněný dne 28. 4. 2023 na městském hřbitově oslovil ženu uklízející rodinný hrob, a když nepřijala jeho nabídku, dostihl ji, chytil ji za rameno, a přestože volala o pomoc, jí opakovaně, nejméně desetkrát, sahal rukou na intimní partie. Svého jednání zanechal až poté, co se na místě objevil svědek. Dne 1. 6. 2024 na lesní cestě na ženu, se kterou předtím krátce hovořil, nečekaně zaútočil zezadu, hrubě jí sahal na intimní partie a na tělo a držel ji. Poškozená se aktivně bránila, kopala a bouchala rukama, spolu s obviněným upadli na zem a ona jej nakonec zasáhla loktem do obličeje, čehož se zalekl, a podařilo se jí utéct.

Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozsudkem ze dne 27. 3. 2025 (sp. zn. 6 To 49/2025) k odvolání matky obviněného zrušil rozsudek ve výroku o trestu a uložil mu souhrnný trest odnětí svobody v trvání 34 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou. Odvolání samotného obviněného zamítl podle § 253 odst. 1 tr. ř.

Argumentace dovolatele

Obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Namítal zejména:

• Soudy nesprávně interpretovaly okolnosti, za kterých k dokonání skutku pod bodem 2) nedošlo. Podle něj k tomu nevedla aktivita poškozené, ale jeho upuštění od dalšího jednání. Skutek se odehrál v lese bez dalších osob a mohl být dokonán. Poškozené po jejím útěku ještě vrátil botu, která zůstala na místě. Soudy podle něj nepřihlédly k nejvýznamnější polehčující okolnosti rozlišující závažnost dokonaných a nedokonaných trestných činů.
• Soudy nesprávně zhodnotily zprávu o psychologickém vyšetření z února 2024. Podle něj prokazovala, že měl náhled na své problémy a vyhledal odbornou pomoc, ale bylo mu řečeno, že problém není třeba řešit. Tuto skutečnost měly soudy hodnotit jako polehčující, nikoli přitěžující.
• Skutky spáchal ve stavu zmenšené příčetnosti a téměř rok strávil ve vazbě. Ochranné léčení je podle něj ideálním řešením, a proto měl být uložen podmíněný trest odnětí svobody v trvání 34 měsíců se zkušební dobou 48 měsíců.
• Zpětvzetí jeho odvolání bylo podle něj učiněno v rozporu s jeho vůlí a následně na odvolání trval, přesto bylo zamítnuto. Před hlavním líčením navíc neměl zákonnou lhůtu na přípravu, protože předvolání obdržel méně než pět pracovních dnů předem. Práva na její dodržení se sice vzdal, ale nebyl řádně poučen.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Zdůraznil, že námitky směřují jen proti přiměřenosti trestu, a že záměr obviněného u druhého útoku ztroskotal na aktivní obraně poškozené.

Právní otázky řešené Nejvyšším soudem

1. Dovolání po prohlášení viny

Nejvyšší soud úvodem upozornil, že obviněný před soudem prvního stupně prohlásil vinu podle § 206c odst. 1 tr. ř. a soud toto prohlášení přijal. Podle § 206c odst. 7 věty druhé tr. ř. nelze skutečnosti uvedené v prohlášení viny napadat opravným prostředkem. Odvolací řízení proběhlo na základě odvolání podaného matkou obviněného, a odvolací soud proto přezkoumal jen výrok o trestu, který ve prospěch obviněného zmírnil. Obviněný pak směřoval námitky jednak proti výroku o trestu, jednak proti procesním pochybením.

2. Procesní vady zamítnutí odvolání a lhůta na přípravu

Procesní vady, které obviněný namítal, jsou podle Nejvyššího soudu ryze procesní povahy, a proto je obecně nelze podřadit pod žádný dovolací důvod podle § 265b tr. ř. Pro úplnost však soud uvedl, že odvolací soud nepochybil, když odvolání obviněného podle § 253 odst. 1 tr. ř. zamítl z formálních důvodů. Obviněný se po vyhlášení rozsudku dne 16. 1. 2025, po poradě s obhájcem, vzdal práva odvolání, poté si odvolání podal, následně je vzal zpět a znovu je podal. O takto podaném odvolání nebylo možné rozhodnout jinak než zamítnutím z formálních důvodů.

K lhůtě na přípravu hlavního líčení soud uvedl, že podle § 198 odst. 1 tr. ř. nebyla pětidenní lhůta od doručení předvolání zachována. Z protokolu o hlavním líčení vyplývá, že obhájce měl před jeho zahájením možnost poradit se s obviněným a že obviněný na dotaz předsedy senátu souhlasil se zkrácením lhůty. Audionahrávka sice neobsahuje jeho výslovnou žádost, aby líčení proběhlo téhož dne, z formulace námitky ale vyplývá, že byl na nezachování lhůty dostatečně upozorněn a výslovně tázán, zda je její zachování nezbytné. Poučovací povinnost soudu proto narušena nebyla.

3. Námitky proti druhu a výměře trestu

Námitky proti druhu a výměře trestu lze v dovolání úspěšně uplatnit jen podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy pokud byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest mimo zákonnou sazbu. Nesprávné vyhodnocení kritérií podle § 39 až 42 tr. zákoníku a z toho plynoucí nepřiměřeně přísný trest nelze namítat žádným dovolacím důvodem. Jiné vady, které lze podřadit pod písm. h), se týkají například toho, zda měl být uložen souhrnný, úhrnný nebo společný trest (č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Výjimečný zásah Nejvyššího soudu přichází v úvahu jen u trestu v extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu, který by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality. K tomu v dané věci nedošlo.

Obviněnému mohl být uložen trest odnětí svobody v sazbě od dvou do deseti let podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku. Souhrnný trest v trvání 34 měsíců byl uložen zřetelně při dolní hranici sazby a obviněný byl správně zařazen do věznice s ostrahou podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.

4. Pokus, zmenšená příčetnost a odborná pomoc při ukládání trestu

Nejvyšší soud pro úplnost uvedl, že soudy se všemi hledisky rozhodnými pro druh a výměru trestu zabývaly. Jako polehčující okolnosti zhodnotily doznání obviněného (u prvního skutku spojené s přímým objasněním trestné činnosti), prohlášení viny, určitou sebereflexi a lítost. Důvodně však přihlédly i k okolnostem přitěžujícím, a to ke spáchání tří trestných činů, z nichž dva jsou zvlášť závažné zločiny, k opakovanosti trestné činnosti, ke způsobu spáchání obou sexuálně motivovaných útoků, při kterých obviněný použil násilí vysoké intenzity, a k významu chráněného zájmu.

K námitce o dobrovolném upuštění od dokonání soud nejprve zdůraznil, že odvolání směřovalo jen proti výroku o trestu, a nebylo proto namístě otevírat otázky skutkového základu výroku o vině. Plně však souhlasil se závěrem, že k dokonání činu nedošlo primárně v důsledku aktivního odporu poškozené, nikoli z vlastní vůle obviněného nebo jeho pasivity. Sám obviněný ostatně uvedl, že se mu poškozená z úchopu vysmekla a utekla. Nejde proto o to, že by soudy přehlédly „nejvýznamnější polehčující okolnost“. Podle § 39 odst. 7 písm. c) tr. zákoníku se při určení druhu a výměry trestu přihlíží k tomu, do jaké míry se jednání pachatele přiblížilo k dokonání trestného činu, i k okolnostem a důvodům, pro které k jeho dokonání nedošlo. Takto soudy postupovaly.

Zprávu o psychologickém vyšetření mezi oběma skutky soudy nevyložily ve prospěch ani výslovně v neprospěch obviněného. Obviněný při něm neřešil problém sexuální preference a sice si byl svého problému se sexuální agresivitou vědom, ale neřešil jej důsledně. Zmenšená příčetnost byla zohledněna podle § 40 odst. 1 tr. zákoníku a odvolací soud vysvětlil, proč nepoužil § 40 odst. 2 tr. zákoníku. Právě zohlednění duševní poruchy, kterou si obviněný nepřivodil návykovou látkou, vedlo ke zmírnění původního trestu o osm měsíců.

Odvolací soud také přezkoumatelně vysvětlil, proč bylo za všechna souběžná jednání namístě uložit nepodmíněný trest. Jiný druh trestu, byť spojený s ústavním ochranným léčením, by byl nepřiměřeně mírný a nepostihoval by dostatečně závažnost a následky činů. Doba strávená ve vazbě se podle § 92 tr. zákoníku započítává do uloženého trestu. Není úkolem dovolacího soudu jednotlivá hlediska ukládání trestu znovu rozebírat a přehodnocovat.

Rozhodnutí

Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Rozhodl v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Opravný prostředek proti jeho rozhodnutí není přípustný.

Závěr

Rozhodnutí připomíná několik zásad. Po prohlášení viny nelze skutečnosti uvedené v prohlášení napadat opravným prostředkem. Procesní vady, které nejsou způsobilé zasáhnout do práva na spravedlivý proces, se nepodřazují pod žádný dovolací důvod. Námitky proti přiměřenosti trestu v dovolání nelze uplatnit, pokud trest nebyl uložen mimo zákonnou sazbu ani není extrémně přísný. Zároveň z něj plyne, že při hodnocení pokusu rozhoduje, do jaké míry se jednání přiblížilo k dokonání a z jakých důvodů k němu nedošlo. Pokud čin skončil především v důsledku aktivní obrany oběti, nejde o okolnost, která by měla pachateli významně zmírnit trest.

Chcete v této věci poradit, neváhejte nás kontaktovat: tel. 731 773 563, e-mail: info@akjanosek.cz