Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1123/2020, ze dne 18. 11. 2020:
Místem veřejnosti přístupným je podle praxe soudů každé místo, kam má přístup široký okruh lidí individuálně neurčených a kde se také zpravidla více lidí zdržuje, takže hrubá neslušnost nebo výtržnost by mohla být postřehnuta více lidmi (i když tam v době činu být nemusí). Takové místo však nemusí být přístupné bez omezení komukoliv a kdykoliv, nýbrž postačí, že je přístupné jen některým osobám určeným např. povahou jejich zaměstnání (př. tovární hala) nebo jinak (př. škola, zdravotnické středisko) a v určitou dobu (např. během otvírací doby, v provozní době apod.). Za místo veřejnosti přístupné není zpravidla pokládána ubytovna, kancelář, studentská kolej; není jím ani byt či jiné prostory v obytném domě (k tomu blíže usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2003, sp. zn. 6 Tdo 220/2003). Za místo veřejnosti přístupné není proto považována ani uzavíratelná část společných prostor např. panelového domu nebo obydlí podobného typu, které je určeno k bydlení více uživatelů nebo vlastníků takového domu. Třebaže jde o společné prostory, jakými jsou chodba apod., možnost vstupu do nich mají toliko osoby zde bydlící nebo ty, které je navštěvují. Závěr, že nejde o místo veřejnosti přístupné je často podporován tím, že tyto prostory bývají uzamykatelné či jinak zabezpečené proti vstupu cizích osob (k tomu též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2003, sp. zn. 6 Tdo 220/2003).
Místem veřejnosti přístupným je každé místo, kam má přístup široký okruh individuálně neurčených osob a kde se jich také zpravidla více zdržuje. Důležité je, že výtržnický čin musí být na takovém místě postřehnutelný (zaregistrovatelný) více lidmi (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 3 Tdo 75/2017). Není přitom nezbytné, aby se nějací lidé v bezprostřední blízkosti činu v rozhodné době zrovna nacházeli. Přístupností se rozumí možnost vidět a slyšet projev pachatele, i když místo činu není přímo veřejnosti přístupné (je za plotem, na lešení apod.). Takové místo však nemusí být přístupné bez omezení komukoli a kdykoli (např. ulice, parky, nádražní haly), nýbrž postačí, že jsou přístupné jen některým osobám určeným např. povahou jejich zaměstnání (tovární hala, staveniště aj.) nebo jinak (zdravotnické středisko, škola atd.) a v určitou dobu (v sezoně, během otvírací doby, v době provozu apod.) [srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3325]. Obdobně se k otázce přístupnosti postavil i Nejvyšší soud, když zdůraznil, že trestný čin je spáchán na místě veřejnosti přístupném i tehdy, jestliže se ho pachatel dopustil sice v soukromém prostoru, do něhož není volný přístup, pokud ovšem veřejnost mohla negativně vnímat projevy tohoto jednání z jiného veřejně přístupného místa, např. ze sousedícího pozemku, který nebyl dostatečně oddělen ani oplocením, a nebyla vytvořena ani žádná jiná bariéra zabraňující vizuálnímu pozorování i zvukovému vnímání těchto projevů (k tomu též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 8 Tdo 657/2011, uveřejněné pod č. 3/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ve shodě s tímto názorem pak Nejvyšší soud uvedl, že pro vymezení zákonného pojmu „místo veřejnosti přístupné“ nemusí být významným vlastnický status takového místa, ale jeho přístupnost širšímu okruhu osob, poloha, umožňující vizuální i zvukové vnímání dějů na něm probíhajících (k tomu též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 3 Tdo 1257/2016). K naplnění skutkové podstaty trestného činu výtržnictví se nevyžaduje, aby čin pachatele skutečně viděly nebo vnímaly jiné osoby. Postačí jejich přítomnost na místě činu a schopnost jej vnímat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 11 Tdo 1149/2010, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 6 Tdo 20/2017).